944/2006
Volby do Poslanecké sněmovny: rozsah soudního přezkumu voleb; aktivní legitimace
Ej 196/2006
Volby do Poslanecké sněmovny: rozsah soudního přezkumu voleb; aktivní legitimace navrhovatele
k § 16 odst. 2, § 87 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb.
I. Soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny je možný toliko podle § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů. Soud proto není oprávněn vyslovit neplatnost voleb, nýbrž jen neplatnost volby jednotlivých kandidátů.
II. Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny je založen na monopolu kandidování politických stran a jejich koalic. Proto také občan může podat návrh na neplatnost volby kandidáta jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji tam, kde je zapsán do stálého seznamu voličů nebo kde své aktivní volební právo reálně uplatnil, zatímco politická strana je aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kandidátům zvoleným v krajích, kde kandidovala, což může v konečném důsledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice.
III. Návrh na neplatnost volby kandidáta podaný občanem ve smyslu a za podmínek obsažených v § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, může být shledán důvodným pouze tehdy, pokud soud zjistí porušení zákona ve smyslu odst. 5 uvedeného ustanovení a zároveň se jedná o porušení řešitelné buď v rámci krajské kandidátní listiny jedné politické strany, anebo i napříč stranami, to však pouze tehdy, pokud se bude jednat o zásadní protizákonnost zjištěnou při hlasování a zjišťování volebních výsledků.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 5/2006-46)
Věc:
Philipp J. proti Státní volební komisi o určení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny.Navrhovatel podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Odkázal v něm zejména na § 87 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen zákon "č. 247/1995 Sb."), podle něhož návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který by mohl ovlivnit výsledky voleb. Poukázal též na § 16 odst. 2 téhož zákona, stanovící, že volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje. V průběhu volební kampaně do Poslanecké sněmovny minimálně jeden účastník porušil ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb. a kauzálním následkem tohoto porušení mohlo být ovlivnění výsledků voleb. Občanská demokratická strana v závěru volební kampaně mátla voliče zveřejněním nepodložené tiskové zprávy o České straně sociálně demokratické a jejích představitelích na internetových stránkách, kterou od ní převzala a dne 30. 5. 2006 v 15.34 hod. zveřejnila ČTK, a následně byla zpráva zveřejněna ve všech publicistických médiích. Tím ODS u voličů bezprostředně před volbami zpochybnila bezúhonnost představitelů ČSSD a vyvolala podezření o osobní spjatosti představitelů této strany s mafiánskými kruhy v ČR, jmenovitě že se ČSSD a její představitelé "
zapletli do korupce a stali se součástí organizovaného zločinu včetně nájemných vražd
". Ve své tiskové zprávě ODS dále tvrdí, že ČSSD a KSČM měly snahu "bránit ve vyšetřování afér sociální demokracie
". Navrhovatel rovněž citoval tiskové prohlášení ODS ke kauze "biolíh". Dovodil, že nepoctivost a nečestnost tohoto prohlášení je mimo vší pochybnost, neboť pro tvrzení, že by se ČSSD a její představitelé "stali součástí organizovaného zločinu včetně nájemných vražd
", není k dispozici žádný důvěryhodný podklad. Naopak, je to zcela flagrantní příklad zveřejnění nepravdivých údajů o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, jak je má na mysli § 16 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že pro získání či nezískání dalšího mandátu ČSSD chybělo např. v Jihočeském kraji pouhých 338 hlasů, je zcela oprávněný závěr, že se přinejmenším 338 voličů v Jihočeském kraji - a s nimi nepochybně desetitisíce dalších v této zemi - rozhodovalo právě pod dojmem shora uvedené difamace
.Svůj návrh doplnil navrhovatel "dodatkem" ze dne 12. 6. 2006, ve kterém uvádí, že navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o neplatnosti volby kandidátů Mgr. D. R., Mgr. H. M., PhDr. K. J., RNDr. V. E., CSc., a JUDr. C. S. Zvolení právě těchto kandidátů totiž mohla ovlivnit citovaná zpráva ODS, jelikož se jedná o kandidáty uvedené na posledních místech kandidátních listin politických stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně, s výjimkou ČSSD. "
in eventum
Neurčitelné množství voličů se zřejmě na základě shora uvedeného mohlo rozhodnout dát svůj hlas stranám, které jsou dnes zastoupeny shora uvedenými kandidáty.
"Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že podle zákona č. 247/1995 Sb. nelze podat návrh na neplatnost voleb jako takových, nýbrž je možno pouze podat návrh na neplatnost volby kandidáta. K navrhovatelovým námitkám vzneseným proti průběhu volební kampaně odpůrce odkázal na nález Ústavního soudu č. 140/2005 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 73/04).
Nejvyšší správní soud zaslal návrh všem kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha. K návrhu se vyjádřil RNDr. V. E., CSc., tak, že souhlasí s argumentací navrhovatele v jeho návrhu a nemá námitek proti případnému rozhodnutí soudu ve smyslu návrhu. Nepokládá však za možné, aby soud rozhodl o neplatnosti volby náhodně vybraných zvolených poslanců.
Nejvyšší správní soud návrh v části týkající se kandidátů zvolených ve volebním kraji Hlavní město Praha zamítl a v části týkající se kandidátů zvolených v ostatních volebních krajích odmítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud dospěl po projednání věci k následujícím závěrům. Přitom vycházel ze znění ustanovení § 87 zákona č. 247/1995 Sb., podle něhož platí:
"
§ 87
(1) Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí nebo
koalice
, jejichž kandidátní listina byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována (dále jen "navrhovatel"). Návrh je třeba podat nejpozději do 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.(2) Podáním návrhu na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor volen, každá politická strana, politické hnutí,
koalice
nebo nezávislý kandidát, jejichž přihláška k registraci ve volebním obvodu byla pro volby do Senátu zaregistrována (dále jen "navrhovatel"). Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.(3) Návrh na neplatnost hlasování může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování.
(4) Návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb.
(5) Návrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta.
"Z citovaného ustanovení vyplývá, že soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny je možný toliko podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. Ze znění odst. 2 stejného ustanovení je totiž jasně patrno, že se vztahuje pouze na volby do Senátu Parlamentu České republiky. Úpravu obsaženou v odstavcích 3 - 5 pak nelze smysluplně vyložit jinak než tak, že blíže konkretizuje odstavce předchozí. To znamená, že odst. 1 a 2 označují předmět řízení a vymezují otázky aktivní legitimace a lhůty k podání návrhu, zatímco odst. 3 - 5 blíže upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou v odst. 3 - 5 nelze vnímat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétně vymezenému předmětu řízení, který provádějí. To ostatně potvrzuje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 204/2000 Sb., kterou byl zákon č. 247/1995 Sb. novelizován a která k ustanovení § 87 uvádí (Poslanecká sněmovna, 2000, III. volební období, tisk č. 585), že "
možnost domáhat se ochrany soudu po provedených volbách se navrhuje upravit samostatně pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát. Při volbách do Poslanecké sněmovny je možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, při volbách do Senátu návrh na neplatnost voleb nebo neplatnost hlasování nebo neplatnost volby kandidáta. Současně se vymezuje okruh subjektů oprávněných tento návrh podat. Jedná se o veškeré případy porušení tohoto zákona, kterým mohlo být narušeno řádné provedení voleb, a tím i výsledky voleb nebo hlasování
". V tomto směru je proto možno přisvědčit názoru Státní volební komise, obsaženému v jejím vyjádření, že nelze požadovat vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny jako takových.Takto nazíráno je třeba uvést, že se navrhovatel formálním vymezením původního petitu (který později podaným "doplňkem" nekonkretizoval ani nepopřel, nýbrž pouze rozšířil o eventuální
petit
) a rovněž jeho zdůvodněním domáhá něčeho, co mu zákonná úprava vůbec neumožňuje. I pro soud platí základní pravidlo právního státu, podle něhož státní orgány mohou činit pouze to, co zákon výslovně dovoluje (viz zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z toho pro soudní moc vyplývá jednoznačný imperativ, že může svoji pravomoc vykonávat jen tam, kde to právní řád výslovně předvídá, a svoje zákonem vymezené pravomoci nemůže svévolně překračovat. Přitom soudům zásadně ani nepřísluší komentovat vhodnost či smysluplnost zákonné úpravy, jelikož je nutno respektovat jejich oddělení od moci zákonodárné, jejímž primárním úkolem je legislativní podobou nalézat rozumná obecná řešení pro potencionální či otevřené společenské konflikty.(...) V projednávané věci Nejvyšší správní soud, respektující materiální, a nikoliv formální náhled na právo, vycházel dále z toho, že pro ). V daném případě je z obsahu návrhu patrno, že navrhovatel brojí proti celkovému výsledku voleb do Poslanecké sněmovny z důvodu tvrzené neregulérnosti průběhu volební kampaně. To nemůže být smysluplně vyloženo jinak, než že napadá platnost volby všech kandidátů. Takto obecně pojatým návrhem se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval, přičemž k obsahu později podaného "doplňku" navrhovatele se soud vyjádří posléze.
meritorní
posouzení jakéhokoliv návrhu je nutné požadovat, aby byl dostatečně srozumitelný, přičemž konkrétní podřazení jednotlivých návrhových bodů pod relevantní
zákonná ustanovení je věcí soudu (zásada iura novit curia
Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. je možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, přičemž je zřejmé, že lze napadnout platnost volby jednoho i více kandidátů (), a to vždy podle povahy konkrétní věci. V praxi tak může být napadena volba jediného kandidáta např. z důvodu jeho individuálního excesu ve volebním procesu (např. o sobě uváděl nepravdivé informace) anebo proto, že právě v jeho případě došlo k pochybením při sčítání a vyhodnocování odevzdaných hlasů (např. nebyly zohledněny preferenční hlasy, došlo k matematické chybě při sčítání apod.). Lze si nicméně představit i případy, kdy bude namítáno porušení volebního zákona v takové intenzitě a rozsahu, že to mohlo ovlivnit volbu vícero (nebo dokonce všech) kandidátů.
argumentum a minori ad maius
Je totiž nutno mít na zřeteli, že systém voleb do Poslanecké sněmovny je založen na monopolu kandidování politických stran a jejich koalic. To znamená, že nikdo jiný než politické strany a jejich
koalice
není oprávněn podávat kandidátní listiny. Skutečnost, že politické strany tak činí v jednotlivých (až) 14 volebních krajích, z tohoto hlediska nepředstavuje nic jiného než organizační řešení, které za současného užití D´Hondtovy formule přepočtu hlasy na mandáty, a to nikoliv celostátně, nýbrž v rámci relativně velkého počtu rozdílně velkých volebních krajů, citelně zvyšuje koncentrační účinky daného volebního systému a v tomto směru jej výrazně modifikuje ve srovnání např. s klasickým poměrným systémem spočívajícím ve volebním území vůbec nerozčleněném na jednotlivé kraje. Tato samotná skutečnost však nemůže nikterak zastínit fakt, že volebními subjekty jsou politické strany, které vedou volební kampaň jednotně v rámci celého státu, byť s dílčími modifikacemi podle jednotlivých krajů. To však prakticky znamená, že je obtížné od sebe oddělit volební aktivity stran, prováděné celostátně, od takových, k nimž dochází výhradně na území některých volebních krajů.Volební zákon nicméně s touto diferenciací důsledně počítá, když v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. přiznává právo aktivní legitimace k podání návrhu na neplatnost volby kandidáta každému občanovi zapsanému do stálého seznamu "
ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen
", a každé politické straně nebo koalici, jejíž kandidátní listina "ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována
". Této zákonné úpravě je nutno rozumět tak, že zatímco občan může předmětný návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji tam, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo (v případě občanů majících bydliště mimo území ČR a volících na zastupitelském úřadu se jedná o volební kraj určený losem, § 27 zákona č. 247/1995 Sb.), je politická strana aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kandidátům zvoleným v krajích, kde také kandidovala, což může v konečném důsledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice. Výklad, podle něhož by kterýkoliv občan byl aktivně legitimován k podání návrhu na neplatnost volby kandidátů zvolených i v jiných krajích, než ve kterém mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v přímém rozporu se zněním citovaného zákonného ustanovení a odporuje rovněž srovnání tohoto řízení se soudním přezkumem jiných typů voleb (volby do Senátu, volby do krajských a obecních zastupitelstev).Smysl naznačené diferenciace spočívá v tom, že volební právo je nutno vidět v jeho objektivním i subjektivním významu, tzn. nelze od sebe oddělovat právní úpravu voleb od samotného výkonu volebního práva. Za situace, kdy jsou volby organizačně rozčleněny do relativně autonomních 14 krajů, má jinou povahu návrh na neplatnost volby kandidáta/ů podaný jednotlivým občanem a kandidující politickou stranou (koalicí). U jednotlivého občana vystupuje do popředí ochrana jeho aktivního volebního práva, a zákon proto zjevně (byť nikoliv výslovně) předpokládá, že argumentace takovýchto návrhů bude směřovat proti konkrétním protizákonnostem při bezprostředním či zprostředkovaném výkonu tohoto práva, přičemž ke zpochybnění výsledku volby může dojít právě z tohoto důvodu jen tam, kde je občan zapsán ve stálém seznamu anebo kde reálně toto právo uplatnil (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 540/02,
in
: Sb. ÚS, sv. 35, str. 603 a násl.).Aktivní legitimace politických stran se oproti tomu svojí podstatou opírá o ústavní vymezení politických stran, vyplývající zejména z čl. 5 Ústavy, podle něhož "
politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů
". Ústavní systém tedy předpokládá existenci politických stran, nacházejících se ve vzájemně si konkurujícím vztahu. Tento princip politické plurality se naplno projevuje zejména ve volebním procesu, kdy je věcí politických stran, aby voličům nabízely programové a personální alternativy, a umožnily jim tak svobodný výběr. Této funkci politických stran koresponduje i jejich možnost obrátit se na nezávislý soud s návrhem na přešetření toho, zda volební zákon nebyl porušen natolik zásadním způsobem, že to ovlivnilo výsledek volby konkrétního kandidáta. Protože však politické strany mohou kandidovat v rámci celého státu (tzn. ve všech 14 krajích), je nutno dovodit, že jsou oprávněny zpochybnit volbu všech kandidátů. Je pak věcí samostatné úvahy, zjevně překračující potřeby tohoto rozhodnutí, zda volbou všech kandidátů je možno rozumět toliko volbu konkrétních 200 poslanců, anebo je pod touto volbou nutno rozumět i zvolení jejich (případných) náhradníků, což by ve svých důsledcích mohlo vést ke zneplatnění voleb do Poslanecké sněmovny jako celku za situace, kdy zjištěná zásadní protizákonnost není z povahy věci přiřaditelná jen k některým kandidátům, nýbrž ke kandidujícím stranám jako celku.(...) Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v rámci volebního kraje Hlavní město Praha Nejvyšší správní soud konstatuje, že navrhovatel zpochybnil platnost volby všech kandidátů v rámci tohoto volebního kraje. V "dodatku" svého podání sice výslovně označil pět kandidátů (Mgr. D. R., Mgr. H. M., PhDr. K. J., RNDr. V. E., CSc., a JUDr. C. S.), neplatnost jejichž volby má být vyslovena. Ve všech případech se jedná o kandidáty politických stran zvolené na posledním volitelném místě příslušných kandidátních listin (viz oficiální výsledky voleb, publikované v Hospodářských novinách dne 6. 6. 2006). Tento "dodatečný" návrh však navrhovatel formuloval jako návrh , tedy jako návrh, jemuž má soud vyhovět pro případ, že napadení platnosti volby všech kandidátů zvolených ve všech volebních krajích, resp. platnosti volby všech kandidátů zvolených ve volebním kraji, v němž se nachází volební okrsek, kde je navrhovatel zapsán ve stálém seznamu voličů, nebylo shledáno přípustným či sice přípustným, leč nikoli důvodným. Jak je však vyloženo výše, Nejvyšší správní soud má za přípustný návrh občana směřující vůči každému kandidátovi zvolenému ve volebním kraji, v němž se nachází volební okrsek, kde je navrhovatel zapsán ve stálém seznamu voličů. Proto musel meritorně rozhodnout o návrhu směřujícímu vůči všem 25 takto vymezeným kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha (kromě již jmenovaných kandidátů se jedná dále o Ing. M. T., Ing. J. B., Ing. L. T., Ing. F. L., Ing. T. D., Ing. P. B., T. K., M. B., MUDr. B. Š., Z. N., Ing. D. R., PaedDr. J. R., MUDr. D. R., JUDr. S. K., Bc. M. S., PhDr. K. Š., Ing. G. K., Ing. K. D., RNDr. M. B. a Ing. J. D.); v rámci toho tedy soud implicitně rozhodl i o eventuálním návrhu směřujícím proti pěti výše jmenovaným kandidátům.
in eventum
K tomu je nutno na základě shora provedených úvah uvést, že takto vymezený návrh je věcně projednatelný, jelikož jím navrhovatel napadá neplatnost volby konkrétních 25 kandidátů, volených ve volebním kraji, kde je navrhovatel zapsán do stálého seznamu voličů (viz k tomu sdělení Úřadu městské části Praha 10 ze dne 9. 6. 2006). Důvod této neplatnosti však spatřuje v jednání jedné z kandidujících politických stran (ODS), přičemž obsahová podstata tvrzeného důvodu je založena nikoliv výhradně ve vztahu k neregulérnosti volební kampaně v rámci dotčeného volebního kraje, nýbrž v celostátní dimenzi. Tak se dle přesvědčení soudu naplno obnažuje disproporce mezi procesním prostředkem občana, zakotveným v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., a mezi možnými limity pro rozhodování soudu o tomto prostředku. Je totiž třeba připomenout, že s možností vypsání nových voleb do Poslanecké sněmovny pouze v jednom volebním kraji (resp. v několika krajích) v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti volby všech zde zvolených poslanců (včetně případných náhradníků) náš právní řád vůbec nepočítá a zavedení této možnosti by znamenalo - mimo jiné - zásadní redefinici celého volebního systému (např. z hlediska výpočtu republikového mandátového čísla, určení počtu mandátů připadajících na dotčený kraj, uzavírací volební formule, hlasování v zahraničí atp.). Takovéto rozhodnutí soudu proto za stávající zákonné úpravy pojmově nepřipadá v úvahu.
Lze tak rozumně zvažovat toliko důvodnost návrhu ve vztahu ke konkrétním kandidátům, což ostatně navrhovatel ve shora označeném "dodatku" učinil. I v tomto případě však zákonná úprava soudu neumožňuje žádné smysluplné řešení spočívající ve zneplatnění uvedených 25 mandátů tak, jak požaduje navrhovatel, a to ani tehdy, když by se soud s tvrzením navrhovatele zcela ztotožnil. Je totiž nutno opakovaně připomenout, že rozhodujícími aktéry ve volbách do Poslanecké sněmovny jsou politické strany a jejich
koalice
, nikoliv jejich jednotliví kandidáti. Do této logiky proto zapadá i pravidlo, podle něhož v případě vyhovění návrhu na neplatnost volby kandidáta soudem vydá Státní volební komise osvědčení o zvolení poslancem kandidátovi podle pořadí na kandidátní listině (§ 53 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.; poznámka soudu: zákon však v tomto ustanovení zcela chybně odkazuje na ustanovení § 51, když správný odkaz má být zjevně na ustanovení § 54). Jestliže tedy v projednávané věci navrhovatel požaduje rozhodnout o neplatnosti 25 zvolených kandidátů z důvodu nekorektní volební kampaně, je zcela zřejmé, že uspokojivým řešením v případě (teoreticky) vyhovění návrhu nikdy nemůže být "výměna" těchto konkrétně označených 25 osob za osoby jiné, kandidující vždy za stejnou politickou stranu. Tento logický rozpor nelze v žádném případě překlenout úvahou o možném "přikázání" mandátů v rámci jednoho volebního kraje soudem napříč politickými stranami, neboť takovýto postup se nejen zcela vymyká kompetenci soudu, nýbrž má dokonce protiústavní dimenzi, neboť důsledkem této úvahy by bylo nahrazení vůle voličů projevené volbou kandidátů pozitivním rozhodnutím soudu o tom, který kandidát měl být zvolen. Neustále je totiž třeba mít na zřeteli, že podstata soudního přezkumu voleb spočívá v kontrole volebního procesu z hlediska jeho souladu s právním řádem, a v této logice je volební soud oprávněn zasáhnout negativním způsobem tehdy, když shledá zásadní pochybení v naznačeném smyslu. Jeho úkolem však nemůže být pozitivní ovlivňování volebních výsledků ve prospěch jednotlivých volebních subjektů, neboť taková možnost se pojmově vymyká elementárním základům poslání soudní moci.Již z tohoto důvodu proto nebylo možno vyhovět ani eventuálnímu petitu, obsaženému v citovaném "doplňku".
Lze tak na základě shora popsaných úvah uzavřít, že návrh na neplatnost volby kandidáta podaný občanem ve smyslu a za podmínek obsažených v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. může být soudem shledán důvodným pouze tehdy, pokud soud zjistí porušení zákona ve smyslu odst. 5 citovaného ustanovení a zároveň se jedná o porušení řešitelné buď v rámci krajské kandidátní listiny jedné politické strany (tzn. např. jeden z kandidátů protizákonným způsobem poškodil jiné kandidáty na téže kandidátní listině natolik zásadním způsobem, že je na místě prohlásit jeho volbu za neplatnou a na jeho místo nastupuje v pořadí první nezvolený náhradník), anebo i napříč stranami, to však pouze tehdy, pokud se bude jednat o zásadní protizákonnost zjištěnou při hlasování a zjišťování volebních výsledků (např. byly chybně vyhodnoceny či sečteny hlasovací lístky, přičemž při jejich správném posouzení by
mandát
připadl odlišné straně). Materiálně vzato tak soudu v zásadě nezbývá příliš široký prostor pro vyhovění návrhu v případě namítané nekorektnosti ve volební kampani mezi politickými stranami navzájem. V těchto případech je totiž nutno vycházet ze skutečnosti, že procesními prostředky zahrnujícími i tyto případy disponují v platném volebním systému do Poslanecké sněmovny kandidující politické strany jakožto hlavní aktéři volebního procesu a jednotliví voliči na toto jejich místo nastupují teprve tehdy, jestliže politické strany v této své funkci selhávají.(...) Nejvyšší správní soud dále vychází z toho, že volební kampaň vedou ve volbách do Poslanecké sněmovny soukromoprávní
korporace
, kterými jsou politické strany. Je přitom zřejmé, že tato kampaň je vedena jak v pozitivním, tak také v negativním smyslu. Zveřejňování informací o svých kandidátech a programu, stejně jako o kandidátech a programu politických oponentů, je zásadně kryto takovými základními právy a svobodami, jako jsou zejména svoboda projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), zastřešenými ochranou svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti (čl. 22 Listiny základních práv a svobod). Je proto zcela přirozené, že kandidující politické strany voliče nejen přesvědčují o tom, že právě jejich nabídka je nejlepší, nýbrž zcela legitimně se snaží je i odradit od nabídky svých politických soupeřů. Úkolem volebního soudnictví pak není vytvářet alternativu vůči jiným prostředkům právní ochrany, kterými mohou být v konkrétních případech např. žaloby na ochranu osobnosti, přestupkové řízení až trestní stíhání, nýbrž vyhodnotit, zda objektivně seznatelnou protizákonností nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do volební soutěže, že to mohlo důvodně vést ke zpochybnění jejích výsledků.Nic takového však v projednávané věci na základě podaného návrhu nebylo možno konstatovat. Za situace, kdy v průběhu volební kampaně byly zveřejněny informace znevěrohodňující (i) některé osoby více či méně intenzivně spojené s ČSSD, samozřejmě není úkolem volebního soudu vyšetřit a následně prohlásit, zda vůbec se tyto informace zakládají na pravdivém faktickém základu, pokud ano, které, a které jsou pouze smyšlené. To je věcí případných samostatných řízení, jak je naznačeno výše. Funkcí Nejvyššího správního soudu v daném případě je proto posoudit výhradně to, zda předmětným prohlášením ODS byl porušen zákon, a pokud ano, zda mezi touto protizákonností a volebními výsledky existuje příčinný vztah a zásadní intenzita.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zmíněnou protizákonnost v tomto případě nezaznamenal. Předmětná informace o znevěrohodnění ČSSD formulacemi typu "
propojení organizovaného zločinu, státní administrativy a části bezpečnostních složek
" je totiž uvozena jako reakce na tvrzení ČSSD a J. Paroubka o dlouhodobě připravovaném spiknutí a pučistických praktikách. ODS (stejně jako ČSSD a další politické strany) tak pouze reagovala na případ spojený se zprávou policejních složek, obsahující řadu faktických tvrzení i vyslovených názorů. Podstatné z hlediska rozhodování Nejvyššího správního soudu je to, že všechny relevantní
subjekty měly dostatečnou možnost se k publikovaným informacím vyjádřit, takže voliči zůstala zachována možnost svobodného přístupu k různým informacím a názorům, mezi nimiž si mohl vybrat. Jakkoliv tedy nelze přehlížet, že případy podobného typu mohou vést k určitému ovlivnění názoru občanů, nelze současně věrohodně prokázat tezi, že k tomuto ovlivnění dochází výlučně (či převážně) jedním názorovým směrem. Jinak řečeno, rozhodující je, aby za situace vyjevení podobných informací zůstala zachována ideová a politická neutralita veřejné a zejména státní moci, čemuž by např. odporovala situace častá v nedemokratických systémech, kdy opoziční politická uskupení jsou krátce před volbami podrobena nejrůznějším difamacím až represím bez jakékoliv skutečné možnosti obrany proti nim. Nic takového však v daném případě nenastalo a publikací předmětného tiskového prohlášení ODS podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu k porušení volebního zákona vůbec nedošlo, takže je již zjevně nadbytečné zkoumat příčinnou souvislost mezi protizákonností a konečným volebním výsledkem.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.