158/2004
Vojenské pracovní tábory a a jednorázová peněžní částku jako odškodnění
Vojenské pracovní tábory: podmínky vzniku nároku na jednorázovou peněžní částku
k § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též „zákon č. 261/2001 Sb.“)
Soustředění Židů do terezínského ghetta v době II. světové války nelze podřadit pod pojem „soustředění do vojenských pracovních táborů na území Československa“ ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 558/2002-25)
Věc:
Ludmila Z. v P. (Francouzská republika) proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.Žalobkyně podala žádost o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. odůvodněnou tím, že (slovy vyplněného formuláře) „byla v době od 5. 7. 1943 do 5. 5. 1945 z rasových neb náboženských důvodů soustředěná do vojenských pracovních táborů na území Československa“. K žádosti připojila potvrzení Ministerstva obrany z roku 1996 o tom, že byla československým politickým vězněm v uvedené době, a tedy podle § 1 odst. 1 bodu 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb. účastníkem národního boje za osvobození.
Žalovaná žádost zamítla. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobkyně - jakkoli je účastníkem národního boje za osvobození – je jím v kategorii československého politického vězně, a nebyla – jak tvrdí – v době od 5. 7. 1943 do 5. 5. 1945 soustředěna do vojenských pracovních táborů na území Československa, protože v této době byla v koncentračních táborech (Terezín, Osvětim, Mauthausen).
Žalobkyně podle procesních předpisů účinných do konce roku 2002 podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Praze v září 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé do konce roku 2002 nerozhodl. V řízení pak pokračoval Nejvyšší správní soud, jako by byla podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (§ 129 odst. 2 a § 132 soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje křivdy, k nimž v minulosti docházelo; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vyplacení jednorázových částek různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řadě otázka právní a legislativní.
Také zákon č. 261/2001 Sb. stanovil tři okruhy oprávněných osob, totiž 1) některé účastníky národního boje za osvobození [zejména příslušníky první československé armády na Slovensku, československé partyzány, některé účastníky zahraničního nebo domácího hnutí, účastníky povstání v květnu 1945 – § 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb.], protože jiným kategoriím účastníků národního boje za osvobození mohly již v minulosti vzniknout nároky na výplatu jednorázových částek podle zákonů shora zmíněných, 2) osoby za války soustředěné z rasových nebo náboženských důvodů do vojenských pracovních táborů nebo osoby z téhož důvodu se v Československu ukrývající, 3) politické vězně z let 1948 až 1989.
Není pochyb o tom, že terezínské ghetto bylo nacistickým perzekučním zařízením stejně jako koncentrační tábory, nebylo však „vojenským pracovním táborem“. Správní soudy ve své judikatuře vykládají pojem „vojenského pracovního tábora“ stabilně ve shodě s vymezením Historického ústavu Armády České republiky. Vojenské pracovní tábory byly vojensky organizovanými pracovními formacemi, do nichž byli zařazováni Židé a Romové. Z právního hlediska ale nešlo o věznění. Vojenské pracovní tábory vznikly zejména na Slovensku (např. VI. robotný prapor Pracovného zboru Ministerstva národnej obrany Slovenskej republiky) proto, že Židé a Romové se nesměli stát příslušníky vojska, přičemž ale povinné vojenské službě podléhalo veškeré mužské obyvatelstvo. Analogicky tomu bylo i v Protektorátu (některé útvary Luftschutzu, pracovní jednotky Technische Nothilfe, Organisation Todt, nasazení některých ročníků na zákopové práce pod dozorem Kuratoria pro výchovu mládeže).
Osoby soustředěné v terezínském ghettu nebyly v právním ani faktickém režimu vojenských pracovních táborů.
Zbývá dodat, že věznění v koncentračních táborech zakládalo po válce důvod pro vydání osvědčení o statusu československého politického vězně [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.]. Českoslovenští političtí vězni s tímto statusem měli nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb.; tyto částky byly přiznány a proplaceny tisícům vězňů z koncentračních táborů. Takovýto
status
má i žalobkyně.Fakt, že o vydání zákona č. 217/1994 Sb. žalobkyně včas nevěděla, a nemohla proto v zákonné lhůtě svůj nárok uplatnit, nelze zhojit tím, že v rozporu se zákonem by jí byl přiznán nárok podle jiného zákona, podle kterého jí nárok vzniknout nemohl. Poznamenat je třeba i to, že ani zákon č. 217/1994 Sb. ani zákon č. 261/2001 Sb. nemá ustanovení, které by umožnilo ať už soudu či správnímu orgánu odstranit tvrdost, vzniklou tím, že žalobkyně žijící v cizině se o právní úpravě dozvěděla opožděně, takže její případný nárok byl prekludován.
Proto soud přestal na tom, že v mezích žalobních bodů nezjistil, že by vydané rozhodnutí žalované bylo nezákonné. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
(aza)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.