Vydání 11/2023

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2023, čj. 6 As 94/2022-36)

Žalobce byl rozhodnutím velitele vojenského útvaru ze dne 2. 5. 2019 shledán vinným z nedbalostního spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dne 28. 1. 2019 v 8:10 hod. dopustil tím, že jako řidič služebního vozidla při sjíždění z mírného kopce na pozemní komunikaci nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a dalším okolnostem, které je možné předvídat, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě (přetočení vozidla do protisměru a následnému sjetí vozidla do levého příkopu vozovky, kde skončilo na pravém boku). Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 7. 2019. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce nebránil žalobou ve správním soudnictví.

Následně byla žalobci rozhodnutím velitele vojenského útvaru ze dne 8. 7. 2020 uložena povinnost uhradit částku ve výši 148 584 Kč jako náhradu škody na služebním vozidle, ke které došlo v důsledku uvedené dopravní nehody. Výše náhrady byla vyčíslena dle § 107 odst. 2 zákona o vojácích z povolání jako čtyřapůlnásobek žalobcova průměrného služebního platu (v návaznosti na předpokládanou výši škody na služebním vozidle stanovenou na 2 839 915 Kč). Velitel vojenského útvaru nepřisvědčil žalobcovým námitkám poukazujícím na nevyhovující technický stav vozidla a nepříznivé povětrnostní podmínky (na silnici byl zledovatělý sníh, po silnici nebylo možno ani chodit). Zároveň upozornil na celoarmádní výstrahu týkající se možného výjezdu vozidel, která byla v den nehody vydána kolem 7:10 hod. a kterou nadřízený nereflektoval (např. pokynem k návratu vozidla). Přestože žalobce před zahájením jízdy upozornil nadřízeného na extrémní podmínky, kvůli kterým se stěží dostal do služby, včetně náročnosti řídit dané vozidlo za daných povětrnostních podmínek s ohledem na jeho konstrukční specifika a provozuschopnost, nadřízený na splnění rozkazu trval. Žalobce tak byl povinen rozkaz vykonat a jízdu zahájit. V této souvislosti uvedl, že během jízdy si počínal odpovědně s využitím dosavadních dlouholetých řidičských zkušeností. Velitel vojenského útvaru se neztotožnil ani s žalobcovou argumentací týkající se případné aplikace § 102 písm. a) a § 110 zákona o vojácích z povolání, kterou žalobce odůvodňoval tím, že se jednalo o jeho první nehodu po dvaceti letech služby.

Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž zopakoval, že nebylo v jeho silách dopravní nehodě a vzniku škody zabránit. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 8. 2020 odvolání zamítl. Poukázal na pravomocné rozhodnutí o spáchání přestupku žalobcem, včetně toho, že žalobce v přestupkovém řízení neuplatnil technickou závadu vozidla jako příčinu nehody. K požadavku na snížení náhrady škody uvedl, že tento institut je nutno považovat za výjimečný. Vzhledem k tomu, že se v žalobcově případě jednalo o zkušeného řidiče, a dále s přihlédnutím k žalobcem mylně vyhodnocenému riziku důvody pro snížení náhradové povinnosti neshledal.

Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, jíž Krajský soud v Ostravě vyhověl – rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, čj. 25 Ad 15/2020-39, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zdůraznil, že závaznost pravomocného rozhodnutí o přestupku bez dalšího neznamená, že žalobce odpovídá za škodu výlučně sám. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou s ohledem na stejné principy odpovědnosti za škodu plynoucí ze zákona o vojácích z povolání, z občanského zákoníku i ze zákoníku práce, pokládal za aplikovatelnou rovněž na daný případ. S odkazem na citovanou judikaturu dovodil, že pokud se na vzniku škody podílel i další subjekt, vázanost rozhodnutím o přestupku se při zkoumání podmínek odpovědnosti za způsobenou škodu neuplatní. Dále krajský soud připomněl závěry judikatury Nejvyššího soudu v oblasti pracovního práva, dle které jedná-li zaměstnanec na pokyn nadřízeného, nelze za jedinou příčinu vzniku škody považovat toliko jednání zaměstnance, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat zároveň v jednání zaměstnavatele, který vydal příslušný pokyn. Namístě je v takovém případě poměrné omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele. V návaznosti na to proto krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, nezabýval-li se žalobcovou argumentací stran upozorňování nadřízeného na vysoké nebezpečí vzniku škody v případě vyjetí za povětrnostních podmínek, které v daný den panovaly, včetně celoarmádní výstrahy, kterou nadřízený nereflektoval a trval na rozkazu, který byl žalobce povinen splnit. Žalovaný tak dle krajského soudu mylně vycházel toliko z výlučného zavinění žalobce, ačkoli jím tvrzené skutečnosti mohly mít vliv na poměrné omezení žalobcovy odpovědnosti, a tedy i výši škody, za kterou byl žalobce činěn odpovědným. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že je na místě opětovně posoudit také výjimečnost případu v rámci institutu snížení náhrady škody dle § 110 zákona o vojácích z povolání.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Zdůraznil, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že jako řidič služebního vozidla při sjíždění z mírného kopce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a dalším okolnostem, které je možné předvídat, v důsledku čehož došlo k popsané dopravní nehodě a škodě na vozidle. Z tohoto důvodu považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, neboť nemohlo zvrátit skutkový stav věci, na jehož základě byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku. Dále stěžovatel upozornil, že voják je cvičen k tomu, aby byl schopen ovládat vozidlo za každé situace. V případě žalobce se jednalo o vojáka s patnáctiletou řidičskou praxí a se zkušenostmi s řízením daného typu vozidla. Stěžovatel proto nepovažoval pokyn nadřízeného za jednání, kterým mohla být založena jeho spoluodpovědnost za vznik škody, a v této souvislosti vyjádřil nesouhlas se závěry judikatury Nejvyššího soudu. Dle jeho názoru lze spoluodpovědnost dovozovat toliko při současném naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti, k nimž však v případě žalobcova nadřízeného nedošlo. Stěžovatel připomněl, že pokud by každý voják (řidič) odmítl vyjet za nepříznivých podmínek, pak by vojenský výcvik ztratil svůj význam a opodstatnění spočívající ve snaze přiblížit se podmínkám skutečného bojového nasazení.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že zkušenosti s řízením dotčeného vozidla, které je prototypem, a tedy má i specifické vlastnosti týkající se například hmotnosti a jejího rozložení, měl nejen on, ale také jeho nadřízený, který navzdory jeho upozornění a celoarmádní výstraze vydal rozhodného dne pokyn k výjezdu. Dále žalobce zopakoval svou dřívější argumentaci stran nevyhovujícího technického stavu vozidla, včetně případů vzniku násobně vyšších škod na totožném vozidle, v nichž řidičům nebyly stanoveny srážky z platu ani zdaleka v takové míře jako jemu. Připomněl, že učinil vše pro zabránění nehodě a pro minimalizaci škod, přičemž se dovolával aplikace § 102 písm. a) zákona o vojácích z povolání.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.