4412/2023
Vodní právo: stanovení emisních limitů a objemu vypouštěných odpadních vod; lososové a kaprové vody
Vodní právo: stanovení emisních limitů a objemu vypouštěných odpadních vod; lososové a kaprové vody
k § 35 odst. 1 a § 38 odst. 10 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)
k příloze č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb., o stanovení povrchových vod vhodných pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů a o zjišťování a hodnocení stavu jakosti těchto vod (v textu jen „nařízení vlády č. 71/2003 Sb.“)
k nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech (v textu jen „nařízení vlády č. 401/2015 Sb.“)
I. Při nastavování nejvýše přípustné hodnoty emisních limitů a objemu vypouštěných odpadních vod (§ 38 odst. 10 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve spojení s nařízením vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech) je vodoprávní úřad povinen zkoumat reálnou povahu předpokládané činnosti, která bude tyto odpadní vody emitovat.
II. Otázka, zda určitý vodní útvar požívá
status
lososové nebo kaprové vody ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, je otázka právní, nikoliv skutková. Vodoprávní úřad proto musí považovat za lososovou nebo kaprovou vodu každý vodní útvar (nebo jeho část), který je uveden (nebo jehož část je vymezena) v příloze č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb., o stanovení povrchových vod vhodných pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů a o zjišťování a hodnocení stavu jakosti těchto vod, a to bez ohledu na faktický stav tohoto vodního útvaru.(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, čj. 51 A 11/2020-142)*)
Věc:
Hlasy Kozomína z. s. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, za účasti D-IE Logistic Prague North s.r.o., o společné povolení a o povolení k nakládání s vodami.Společnost Park Prague North s.r.o. (dále jen „žadatelka“), právní předchůdkyně osoby zúčastněné na řízení, podala dne 6. 3. 2019 k Městskému úřadu Kralupy nad Vltavou, odboru životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“), žádost o vydání společného územního a stavebního povolení ke stavbě vodního díla - areálové čistírny odpadních vod D8-2 včetně výtlačného potrubí v prostorách areálové haly poskytované holdingu Makro k pronájmu skladu (dále souhrnně jen „ČOV Makro“). Současně s tím žadatelka podala i žádost o povolení k nakládání s vodami spočívající v povolení k vypouštění odpadních vod z ČOV Makro do povrchových vod vodního toku Černávka.
Součástí příloh žádosti bylo mj. stanovisko Povodí Labe, s. p. (dále jen „Povodí Labe“) ze dne 19. 11. 2018. V jeho úvodní části jsou rekapitulovány technické údaje projektu ČOV Makro a jeho porovnávání s jinými variantami, načež je konstatováno, že „[z]
hlediska zájmů daných § 23a vodního zákona, platným Národním plánem povodí Labe a Plánem dílčího povodí horního a středního Labe (§ 24 až § 26 vodního zákona) je předmětný záměr možný, protože lze předpokládat, že jeho realizací nedojde ke zhoršení stavu dotčeného vodního útvaru, a že záměr nebude mít za následek nedosažení dobrého stavu dotčeného vodního útvaru. Toto hodnocení vychází z posouzení souladu předmětného záměru s výše uvedenými platnými dokumenty
.“ Z hlediska dalších zájmů sledovaných vodním zákonem Povodí Labe souhlasilo se záměrem za předpokladu splnění konkrétních podmínek, jejichž podrobný výčet předložilo.Vodoprávní úřad po obdržení žádostí zahájil vodoprávního řízení.
Žalobce podáním ze dne 13. 3. 2019 oznámil svou účast v tomto řízení. Dalším podáním uplatnil vůči projektu ČOV Makro řadu námitek. Poukázal na skutečnost, že vodní tok Černávka byl v letním období v letech 2016 až 2018 několik měsíců vyschlý a pokud by byl v takových stavech sucha dotován pouze výtokem z ČOV Makro, pak by se z něj fakticky stala stoka a podmínka vyžadovaná správcem povodí by byla nesplnitelná. Dále mj. namítal, že v projektové dokumentaci nebylo provedeno posouzení vlivu na tok Černávka, ačkoliv stanovisko Povodí Labe jej vyžadovalo. Projektová dokumentace rovněž uváděla posouzení vlivu na recipient za použití směšovací rovnice, což ale po změně koncepce výtlaku do Černávky nebylo už nijak řešeno.
Žadatelka ve svém vyjádření reagovala na námitky žalobce s tím, že jeho tvrzení označila za spekulativní a nepodložená. Připomněla, že pro posouzení jakosti je
relevantní
aplikace tzv. kombinovaného přístupu pro stanovování emisních limitů. Vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 22. 5. 2019 žádostem vyhověl a vydal povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona spočívající ve vypouštění čištěných odpadních vod z ČOV Makro do vodního toku Černávka, a to po dobu pěti let v maximálním množství 3,81 l/s, 7280 m3/měsíc a 85 700 m3/rok (výrok I), dále stanovil konkrétní podmínky pro vypouštění odpadních vod (výrok II). Současně vydal společné povolení ve smyslu § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jímž schválil záměr ČOV Makro spočívající v umístění a provedení staveb areálové ČOV a výtlačného potrubí. V odůvodnění se vodoprávní úřad vyjádřil i k námitkám žalobce, které posoudil jako nedůvodné. K namítanému riziku, že by se z Černávky mohla stát stoka, vodoprávní úřad připomněl, že ve výroku stanovil pro vypouštění odpadních vod konkrétní podmínky, a to právě proto, aby k tomuto obávanému následku nedošlo. Odkázal přitom primárně na stanovisko Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018, přičemž zdůraznil odbornost této instituce ve vztahu ke zhodnocení otázky, zda záměr ČOV Makro může zhoršit stav vodních útvarů či zamezit možnosti jeho zlepšení, přičemž zdůraznil, že správce povodí vydal stanovisko kladné, ovšem s podmínkami, jež byly promítnuty do výroku o nakládání s vodami. S poukazem na tuto skutečnost vodoprávní úřad vyhodnotil jako nedůvodné všechny ostatní námitky žalobce směřující do problematiky jakosti vod.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozsáhlé odvolání, ke kterému připojil listinu ze dne 5. 6. 2019 nazvanou „
Odborné vyjádření znalce k projektové dokumentaci ČOV a výtlačného potrubí ‘‘Areálová ČOV D8-2 + výtlačné potrubí‘‘“
, kterou vypracoval znalec Ing. Petr Formánek. Text odvolání byl zčásti založen na přepisu hodnotících závěrů Ing. Formánka. Žalobce zpochybňoval zejména relevanci stanoviska Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018, které považoval za vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu konstatovalo nevyhovující kapacitu a jakost, na druhou stranu však vyhovělo tomu, aby do toku Černávky byla zaústěna odpadní voda z ČOV v množství až 3,81 l/s. Podle žalobce vodoprávní úřad jen nekriticky přebral závěry tohoto stanoviska, ale sám neučinil žádnou úvahu o stavu dotčeného vodního útvaru. S odkazem na vyjádření Ing. Formánka žalobce dále namítal, že míru celkového znečištění po zaústění přečištěných odpadních vod bylo potřeba stanovit pomocí směšovací rovnice, a na základě toho stanovit maximální míru znečištění. S poukazem na toto vyjádření žalobce rovněž namítal, že vodoteč Černávka se v úseku přibližně 3,5 km od místa plánovaného vypouštění nachází na seznamu kaprových vod, jak plyne z přílohy č. 2 nařízení vlády č. 71/2003 Sb., což dle žalobce nebylo v prvostupňovém rozhodnutí ani v projektové dokumentaci žádným způsobem řešeno. V dalších částech odvolání žalobce namítal vady projektové dokumentace, konkrétně porovnával míru produkce odpadních vod a četnost jejich vypouštění předvídaných v projektové dokumentaci s parametry schválenými pro čistírnu odpadních vod Kozomín (dále jen „ČOV Kozomín“), do které je zaústěna kanalizace ze stávajícího areálu, přičemž žalobce požadoval vyhodnocení, zda navrhovaná ČOV Makro bude mít dostatečný čistící účinek v porovnání s dosavadní ČOV Kozomín. Dle žalobce přitom v projektové dokumentaci scházela relevantní
data pro ověření účinnosti čištění pro jednotlivé ukazatele znečištění. Žalovaný si v průběhu odvolacího řízení vyžádal od Povodí Labe doplnění jeho stanoviska ze dne 19. 11. 2018, a současně s tím mu položil tři dotazy: 1) zda v případě nevyhovující jakosti vody a minimálního průtoku v toku Černávky lze tento tok zatížit vypouštěním dalšího množství odpadních vod; 2) zda vypouštění dalšího množství odpadních vod do Černávky nezabrání do budoucna – i po realizaci opatření navržených v plánech povodí – zlepšení dobrého stavu daného vodního útvaru; 3) zda je možné při použití kombinovaného přístupu hodnocení vlivů navrhovaného vypouštění stanovit emisní limity v souladu s právními předpisy a zároveň na úrovni, kterou Povodí Labe uvedlo ve svém stanovisku ze dne 19. 11. 2018.
Povodí Labe této výzvě žalovaného vyhovělo doplňujícím stanoviskem ze dne 25. 10. 2019. K první otázce žalovaného Povodí Labe uvedlo, že po posouzení okolností v dotčené lokalitě považuje zatížení vodního toku navrhovaným vypouštěním za přípustné. Poukázalo přitom na jemu známé lokální okolnosti, kdy tok Černávky je historicky ovlivněn celou řadou bodových zdrojů znečištění z komunálních ČOV, z nichž některé jsou před plánovanou intenzifikací nebo v nevyhovujícím stavu a svým provozem se významně podílí na zatížení daného toku, představují tedy historické a v současnosti již nevyhovující technologické zatížení vodního toku. Dle Povodí Labe však kvalitu daného toku nemůže zhoršit, dojde-li zde k umístění nové ČOV respektující limity nejlepší dostupné technologie (BAT). Ke druhé otázce žalovaného Povodí Labe uvedlo, že dle jeho názoru „
povolení tohoto konkrétního záměru s největší pravděpodobností nezabrání budoucímu dosažení dobrého stavu tohoto vodního útvaru, přestože v kombinaci s dalšími případnými podobnými záměry, při kumulaci zatížení toku odpadními vodami by již mohlo být dosaženo bodu, který znemožňuje dosažení dobrého stavu tohoto vodního útvaru
“. Ke třetí otázce žalovaného Povodí Labe uvedlo, že ji není schopno zodpovědět, pouze zkonstatovalo, že v rámci vlastní činnosti používá pro stanovení ovlivnění kvality vody metodu směšovací rovnice, která pracuje s aktuálními daty jak ze zdrojů Českého hydrometeorologického ústavu, tak i z monitoringů a evidencí pořizovaných samotným správcem vodního toku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2019 odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K většině odvolacích bodů (k těm, které „
vesměs vycházejí z odborného znaleckého posudku
“) žalovaný při rozhodování o odvolání nepřihlédl z důvodu koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. K ostatním odvolacím bodům se žalovaný vyjádřil věcně. Nepovažoval za opodstatněné, že by realizace ČOV Makro měla být nepřípustná kvůli nedostatečné vodnosti Černávky. V tomto směru odkázal na obě stanoviska Povodí Labe, přičemž zdůraznil, že právě Povodí Labe je tím, kdo má k dispozici nejvíce dat o stavu povrchových vod v dané lokalitě, a navíc je dle žalovaného dostatečně erudováno k tomu, aby mohlo posoudit dopad realizace ČOV Makro na danou lokalitu. Explicitně se přitom ztotožnil s částí stanoviska Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018, v níž bylo akcentováno, že i navzdory malé vodnosti Černávky a nedostatečné jakosti jejích vod je vypouštění odpadních vod z nově navrhované ČOV Makro možné. Za částečně oprávněnou žalovaný shledal odvolací námitku, že součástí projektové dokumentace nebyl výpočet ovlivnění jakosti vody v místě vypouštění, neboť i když platná legislativa
začlenění tohoto výpočtu výslovně nepožaduje, musí projektant navrhnout technologii tak, aby vypouštěná voda významným způsobem nezhoršovala jakost vody v recipientu, a jedním ze způsobů, jak tento vliv kvantifikovat, je výpočet pomocí směšovací rovnice. Současně však žalovaný dodal, že v případě ČOV Makro šlo o specifickou situaci, kdy po její realizaci dojde k převedení podstatného množství odpadních vod dosud sváděných do obecní ČOV Kozomín, což dle žalovaného bude mít pozitivní efekt, neboť dojde k odlehčení přetížené ČOV Kozomín na technologicky lepší ČOV Makro, která bude vypouštět odpadní vodu s mnohem menším zbytkovým znečištěním. Z tohoto důvodu žalovaný neshledal podstatnou vadu projektové dokumentace, neměl-li projektant k dispozici výsledky déletrvajícího monitoringu jakosti vody v Černávce. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Praze. V žalobě mj. namítal, že vodoteč Černávka je zařazena na seznam kaprových vod, a to v úseku přibližně 3,5 km od místa plánovaného vypouštění odpadních vod do kaprových vod. Tuto skutečnost však žalovaný zcela přešel, ačkoliv nebyla řešena v projektové dokumentaci ani celkově v řízení na prvním stupni.
Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s otázkou nastavení podmínek pro nakládání s vodami, neboť pouze odkázal na doplňující stanovisko Povodí Labe ze dne 25. 10. 2019, aniž by se sám vyjádřil k tomu, že tyto podmínky ani jimi sledované cíle nejsou konkrétně vymezeny. Žalovaný jen odkázal na způsobilost Povodí Labe, aniž by se vypořádal s vyjádřením Ing. Formánka ze dne 5. 6. 2019, jímž byly závěry Povodí Labe odborně zpochybňovány. V tomto rozsahu žalobce považoval napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navíc poukazovalo-li vyjádření Ing. Formánka na nežádoucí stav toku Černávky a jeho úplné vyschnutí, pak měl žalovaný po obdržení tohoto poznatku činit kroky k reálnému objasnění skutkového stavu ve veřejném zájmu.
Žalobce dále nesouhlasil se způsobem vypořádání své odvolací námitky směřující do otázky způsobu ředění vody v Černávce a ovlivnění její jakosti v místě vypouštění. Byť žalovaný dal této námitce zčásti zapravdu, tak zároveň dovodil, že by monitoring jakosti vody v Černávce neposkytl reálný obraz. S tím ovšem žalobce nesouhlasil, neboť v souvislosti se stanovením konkrétních podmínek pro vypouštění odpadních vod je třeba vycházet z konkrétně zjištěného skutkového stavu, nepostačí pouhé úvahy a nekvalifikované odhady. O tom, že stav vodoteče Černávka je nevyhovující, dle žalobce vypovídá i doplňující vyjádření Povodí Labe ze dne 25. 10. 2019, které výslovně připouští, že mělo být provedeno mísení vody ve vodoteči tzv. metodou směsného vzorce, oproti kombinovanému přístupu hodnocení vlivů. K podpoře svých argumentů ohledně nežádoucího stavu Černávky, zejména pokud jde o jakost a vodnost, žalobce odkázal na znalecký posudek Ing. Formánka ze dne 31. 1. 2020, který navrhl jako důkaz.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně zdůraznil, že odpadní vody z dotčeného areálu jsou v současné době směřovány do ČOV Kozomín a do budoucna se počítá s jejich přečištěním v nové ČOV Makro. Namítaný rozpor s § 35 vodního zákona považoval žalovaný za manipulativní tvrzení, neboť dle tohoto ustanovení se seznam lososových a kaprových vod stanoví nařízením vlády č. 71/2003 Sb., v němž je Černávka uvedena pod identifikátorem č. 113260000100, nicméně tok s tímto identifikátorem se v příloze č. 1 předmětného nařízení vůbec nevyskytuje. Navíc pokud je vodní tok Černávky po část roku zcela vyschlý, pak dle žalovaného logicky nebude vhodný pro život lososovitých a kaprovitých ryb. V této souvislosti žalovaný kladl značný důraz na odbornou hodnotu stanovisek Povodí Labe, jež se k záměru vyjádřilo kladně a jehož závěry správním orgánům nepřísluší přezkoumávat. Žalovaný rovněž nerozuměl tomu, v čem žalobce spatřoval nezákonnost, pokud jde o namítané použití kombinovaného přístupu hodnocení zmiňované v doplňujícím stanovisku Povodí Labe ze dne 25. 10. 2019, neboť tento postup správní orgány používají v souladu s § 2 písm. j) nařízením vlády č. 401/2015 Sb. Dále byl žalovaný přesvědčen, že závěry předkládané Ing. Formánkem byly nedůvodné, neboť hodnoty jakosti vypouštěných odpadních vod i limity pro jejich vypouštění byly dostatečně stanoveny prvostupňovým rozhodnutím, v němž byly (ve spojení se stanoviskem Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018) dostatečně vypořádány otázky možného zatížení toku Černávky, ať už ve vztahu k jeho zhoršení nebo nemožnosti jeho zlepšení. Žalovaný opětovně zdůraznil, že do toku Černávky jsou již v současnosti sváděny odpadní vody z provozu jiných ČOV a žádná nenávratná ekologická havárie zde nenastala. Naopak, je-li koryto Černávky podstatnou část roku vyschlé, což ani žalobce nerozporuje, pak dle žalovaného vypouštění dalších odpadních vod může stávající průtok jedině zvýšit.
Na vyjádření žalovaného zareagoval žalobce obsáhlou replikou. K argumentaci žalovaného, že Černávka je v nařízení uvedena s identifikátorem 113260000100, který není uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb., žalobce uvedl, že žalovaný se tímto tvrzením patrně snažil dovodit, že se jedná o různé vodní toky. To však není v souladu se skutečností, jak vyplývá z údajů v Centrální evidenci vodních toků (dále jen „CEVT“) na webu Ministerstva zemědělství. Zmínil-li se žalovaný o tom, že tok Černávky patrně není pro život lososových a kaprových ryb vhodný z důvodu vyschlého koryta po větší část roku, pak žalobce oponoval, že zatřídění vodního toku je věcí orgánů veřejné moci, proto považovaly-li za nutné stanovit pro vodní tok Černávky určitý stupeň ochrany, pak by to žalovaný i vodoprávní úřad měli bez dalšího respektovat. Navíc i vodoprávní úřad se ve svém rozhodnutí ze dne 6. 12. 2019, jímž obci Kozomín uložil opatření k nápravě v souvislosti s provozem ČOV Kozomín, výslovně zmiňoval o riziku ohrožení vodních ekosystémů, proto bylo liché tvrzení žalovaného, že by tok Černávky nebyl pro život ryb vhodný. Dle žalobce na tom nic nemění ani skutečnost, že koryto Černávky je po část roku vyschlé, neboť pokud se v určitém období voda v korytu nachází, pak může doputovat do míst doposud vhodných pro život ryb a z tohoto hlediska může vypouštění odpadních vod tyto toky poškodit. Navíc není-li v korytu dostatek vody, pak již nelze hovořit o vypouštění odpadních vod do vod povrchových, nýbrž do vod podzemních (kam tyto odpadní vody vsáknou), což však vodní zákon neumožňuje.
V další části repliky žalobce rozvinul svou námitku brojící proti způsobu, jímž žalovaný a vodoprávní úřad přistupují ke stanoviskům Povodí Labe. Žalobce nepopíral, že správní orgány mohou z těchto stanovisek vycházet, avšak nemohou je přejímat, aniž by hodnotily jejich soulad s právními předpisy, k čemuž odkázal na komentářovou literaturu a závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, čj. 30 A 57/2012-84. Žalobce přitom považoval konstatování Povodí Labe o nemožnosti zhoršení stavu vodního útvaru za ničím nepodložené tvrzení, k jehož potvrzení či vyvrácení žalobce již v průběhu řízení požadoval doložení konkrétních výpočtů. Dle žalobce se v daném případě nejednalo o standardní odpadní vody, ale o průmyslové odpadní vody ve smyslu § 2 písm. a) nařízení vlády č. 401/2015 Sb., jejichž vypouštění vyžaduje užití jiných technologií s jinými parametry. V této souvislosti žalobce připomněl, že ČOV Makro má sloužit pro haly výrobně skladovacího areálu. K tomu žalobce poukázal na konkrétní části projektové dokumentace, v nichž je konstatováno, že haly výrobně skladovacího areálu jsou konstruovány jako univerzální koncepce umožňující změnu nájemce bez zásadních stavebních úprav, z čehož žalobce dovozoval, že objekty v areálu Makro bude možno využívat k různorodým průmyslovým činnostem prakticky jakýmkoliv nájemcem a charakter vypouštěných odpadních vod tak nelze předem odhadnout. Navrhovaná ČOV Makro proto nemusí být na určitý charakter znečištění vůbec připravena. Žalobce rovněž upozornil na vznik havárií na stávající ČOV Kozomín způsobených nadměrnými nátoky z průmyslové zóny.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě předně zdůraznila, že žalobce kontinuálně zneužívá procesních práv a napadá veškeré postupy související s areálem CTP-Park, přičemž argumenty, které uplatňuje v řízení jednom, protiřečí argumentům uplatňovaným v řízení druhém. Tento postup ze strany žalobce považovala za čistě účelový a šikanózní. Žalobce přitom pomíjel, že i kdyby došlo ke zrušení všech rozhodnutí vydaných v souvislosti s předmětnou ČOV, bude jediným výsledkem opětovné projednání záměru, nelze si však představit úplné zastavení činnosti subjektů působících v dotčené průmyslové zóně obce Kozomín. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení připomněla, že nelze pomíjet legitimní očekávání vlastníka nemovitých věcí v dané průmyslové zóně, který může a bude provádět činnosti a výstavbu pro danou zónu určené. Snahu žalobce tomuto zabránit je nutno hodnotit jako snahu přivodit nedůvodnou újmu a zneužívání práv. Újmu působenou žalobcem osoba zúčastněná na řízení vnímá o to více, že na vlastní náklady buduje novou ČOV, která má snížit
imise
do vodotečí působené nedostatečně funkční ČOV Kozomín, na které dochází k pravidelným haváriím. I přesto se žalobce snaží výstavbu nové ČOV blokovat. Osoba zúčastněná na řízení proto žádala, aby soud takovému jednání neposkytoval ochranu. Dále se vyjádřila k dílčím žalobním námitkám brojícím proti postupu v řízení, které považovala za nedůvodné a účelové, neboť neshledávala v postupu správních orgánů nic, čím by došlo ke zkrácení práv žalobce. Správní rozhodnutí obou stupňů považovala za přezkoumatelná, založená na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a souladná s právními předpisy. Dále se ohradila proti žalobcem zdůrazňovanému zájmu na ochranu životního prostředí, kdy z argumentace žalobce ani navzdory četným citacím ze znaleckého posudku a z ustanovení právních předpisů nevyplývalo, jak by nově budovaná ČOV Makro měla zhoršit stav životního prostředí oproti stavu stávajícímu. Efekt nově vybudované ČOV Makro je přesně opačný, tedy přínosný. Osoba zúčastněná na řízení opětovně zdůraznila, že v ČOV Makro jsou v souladu s požadavky zákona použity co nejúčinnější a nejpokročilejší technologie zneškodňování odpadních vod. Svou argumentaci podpořila předložením znaleckého posudku Ing. Kozického ze dne 2. 10. 2021. U ústního jednání se soud vypořádal se závěry znaleckých posudků. Pokud jde o poznatky plynoucí ze znaleckého posudku Ing. Formánka ze dne 31. 1. 2020, soud uvedl, že znalec se v něm snažil zodpovídat především otázky právní, zejména pokud jde o nastavení emisních limitů dle nařízení vlády č. 401/2015 Sb. Z hlediska zodpovězení otázek odborně skutkových (jichž v posudku nebylo mnoho) soud považoval za nejpodstatnější, že při místních šetřeních znalce bylo koryto Černávky opakovaně nedostatečně vodné, přičemž tato nedostatečná vodnost dle názoru znalce nebude schopna vypouštěné odpadní vody dostatečně naředit. Dle znalce mají odpadní vody vypouštěné z ČOV Makro povahu vod průmyslových, což znalec dovozuje především ze skutečnosti, že v hale Makro by měla být provozována potravinářská výroba. Povahu odpadních vod coby vod průmyslových nezpochybňoval ani „oponentní“ znalecký posudek Ing. Kozického ze dne 2. 10. 2021. Z hlediska skutkových zjištění tento znalec nesouhlasil s tím, že by tok Černávky nebyl dostatečně vodný, neboť zjištění Ing. Formánka přisuzoval dřívějším suchým obdobím; při šetřeních na podzim 2021 v korytě Černávky voda tekla. Další otázky zodpovídané oběma znalci se týkaly především posuzování souladu záměru s právními předpisy. V hodnocení skutkově-odborných otázek soud nespatřoval mezi oběma znaleckými posudky žádnou zásadní kolizi.
Krajský soud v Praze rozhodnutí žalovaného i vodoprávního úřadu zrušil a věc vrátil vodoprávnímu úřadu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(…)
VI.2 Otázka nastavení podmínek pro vypouštění odpadních vod
[47] Další klíčový okruh žalobních bodů se týká otázky, zda správní orgány dostatečně vyhodnotily nastavení podmínek pro povolované nakládání s vodami a od toho se odvíjející ovlivnění jakosti vod v recipientu Černávce. Vodoprávní úřad při hodnocení této otázky vycházel zejména ze stanoviska Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018, žalovaný dále z doplňujícího stanoviska Povodí Labe ze dne 25. 10. 2019.
[48] Soud považuje za vhodné nejprve vyjasnit povahu stanovisek vydávaných Povodím Labe a míře jejich závaznosti pro rozhodování správních orgánů:
[49] K problematice závaznosti stanovisek Povodí Labe se Krajský soud v Praze vyjádřil již v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, čj. 47 A 15/2012-152, v němž mj. uvedl: „.“ Od tohoto závěru nemá soud důvod se v nyní posuzované věci jakkoli odchýlit. Proto konstatuje, že Povodí Labe (ani jiný správce vodních toků) nemá
Soud si je na jednu stranu vědom, že
[Povodí Labe] je oproti ostatním účastníkům (fyzickým a právnickým osobám soukromého práva) poněkud specifickým subjektem, neboť jde o zákonem zřízený státní podnik (srov. zákon č. 305/2000 Sb., o povodích, ve znění pozdějších předpisů) vykonávající zvláštní činnosti svěřené zákonem (srov. např. § 21, § 48, § 53 a § 54 vodního zákona), navíc jeho stanoviska mohou být obligatorním podkladem pro některé typy vodoprávních rozhodnutí [srov. např. § 54 odst. 4 v návaznosti na § 8 odst. 1 písm. a) až c), § 14 odst. 1 písm. a) až c), § 15, § 17 a § 18 vodního zákona]. Na druhou stranu
samotný veřejnoprávní charakter
[Povodí Labe] nemění nic na tom, že ve správním řízení má tento subjekt postavení účastníka jako kdokoliv jiný (§ 7 odst. 1 správního řádu). Správce povodí není totéž co dotčený orgán (srov. § 149 odst. 1 správního řádu), jeho stanoviska – byť třeba pro určitý typ rozhodnutí zákonem obligatorně vyžadovaná jako podklad – nemají pro rozhodování vodoprávních úřadů závazný charakter
kompetence
orgánu veřejné moci, a v tomto kontextu je nutno vnímat i význam stanovisek, která poskytne ke stavebním záměrům týkajících se jimi spravovaných vodních toků. Tato stanoviska přitom nemají charakter závazných stanovisek, která by správní orgán (zpravidla vodoprávní úřad) musel do svého rozhodnutí bezvýhradně převzít, a to ani v případech, kdy správce povodí poskytuje své stanovisko obligatorně (srov. § 54 odst. 4 vodního zákona). V této souvislosti je zcela nepřípadný odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Plzni čj. 30 A 57/2012-84, neboť ten se týkal přístupu správních orgánů k závazným stanoviskům dotčených orgánů dle § 149 správního řádu, do této množiny však stanoviska správců povodí ani správců vodních toků nepatří (a to právě proto, že uvedené subjekty vůbec nejsou orgány veřejné moci, logicky tudíž ani dotčené orgány). [50] Se stanoviskem správce povodí či správce vodního toku (kteří zpravidla bývají týmž subjektem, jako v případě Povodí Labe) tudíž správní orgány musejí naložit jako s kterýmkoliv jiným důkazem, tj. mohou se ztotožnit s poznatky z nich plynoucími, ale stejně tak se vůči nim mohou vymezit a odmítnout je (srov. § 50 odst. 4 správního řádu), přičemž svůj postup jsou povinny odůvodnit (§ 68 odst. 3 správního řádu). Argumentoval-li žalovaný ve vyjádření k žalobě tím, že „[p]
okud správce toku souhlasil s podmínkami ČOV, pak správnímu orgánu nepřísluší jeho odborné vyjádření přezkoumávat
“, pak tento právní názor je třeba korigovat, neboť je tomu přesně naopak: správní orgán nejenže může, ale dokonce musí zhodnotit obsah vyjádření správce vodního toku z hlediska jejich pravdivosti, správnosti a zákonnosti. Jde totiž o podklad jako kterýkoliv jiný, jenž pro výslednou podobu rozhodnutí může i nemusí mít význam. V tomto směru soud přisvědčuje argumentaci v žalobcově replice, že správní orgány nemohou stanoviska správců povodí (potažmo správců vodních toků) přebírat zcela nekriticky. [51] Právě v nekritickém odkazování na závěry stanovisek Povodí Labe soud spatřuje první zásadní nedostatek. Žalovaný zjevně vycházel z premisy, že nevyjádřil-li se správce vodního toku k záměru týkajícího se tohoto toku negativně, pak je navrhované nakládání s vodami (vypouštění odpadních vod) bez dalšího přípustné. Přitom však přehlíží, že žalobce v odvolání brojil mj. právě proti tomu, že odpadní vody vypouštěné z ČOV Makro do toku Černávky mohou zásadním způsobem ovlivnit jakost vod v tomto toku, čímž otevřel i právní otázku, zda emisní limity vypouštěných odpadních vod a jejich objem byly v podmínkách prvostupňového rozhodnutí nastaveny v souladu s požadavky právních předpisů.
[52] Právní režim odpadních vod je vymezen v § 38 vodního zákona, v jehož odstavci 5 větě druhé se uvádí, že je-li zneškodňování odpadních prováděno formou vypouštění do vod povrchových, je subjekt provádějící toto vypouštění povinen dodržovat podmínky uložené vodoprávním úřadem. Povinnost vodoprávního úřadu nastavit tyto podmínky je rámcově vymezena v § 38 odst. 10 větě první a druhé vodního zákona, podle něhož
při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních
stanoví vodoprávní úřad nejvýše přípustné hodnoty množství a koncentrace vypouštěného znečištění (emisní limity) a objemu vypouštěných vod
. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových
je vázán ukazateli vyjadřujícími stav vody ve vodním toku, normami environmentální kvality, ukazateli a hodnotami přípustného znečištění povrchových vod, ukazateli a nejvýše přípustnými hodnotami ukazatelů znečištění odpadních vod (emisní standardy) stanovenými nařízením vlády
a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod, včetně specifikací nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod a podmínek jejich použití, které stanoví vláda nařízením a nejlepšími dostupnými technikami v oblasti zneškodňování odpadních vod
. Konkrétní postup, jak vodoprávní úřad tyto podmínky nastaví, podrobně upravuje nařízení vlády č. 401/2015 Sb. Podle § 5 odst. 2 tohoto nařízení (ve spojení s § 38 odst. 10 větou první a druhou vodního zákona) stanoví vodoprávní úřad emisní limity maximálně do výše tzv. emisních standardů, které lze (zjednodušeně řečeno) chápat jednak jako vyjádření hmotnostního množství konkrétní znečišťující látky obsažené v určitém objemu odpadní vody při jejím průchodu čistícím zařízením (tzv. koncentrace ukazatelů znečištění), při jejichž překročení není vypouštění možné, a dále též jako vyjádření procentuálního úbytku konkrétní znečišťující látky v určitém objemu odpadní vody při jejím průchodu čistícím zařízením (tzv. účinnost čištění), při jehož podkročení není vypouštění možné. Závazné emisní standardy jsou stanoveny v příloze č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., přičemž pro odpadní vody vypouštěné z komunálních čistíren (tj. odpadní vody splaškové vzniklé produkcí lidského metabolismu) platí standardy dle části A přílohy č. 1 zmiňovaného nařízení. Ovšem v případě, že vypouštěné odpadní vody vznikly jako produkt průmyslové činnosti, pak musejí být dodrženy emisní standardy stanovené v části B přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb. Určení, do které kategorie budou zkoumané odpadní vody spadat, tedy zda do „běžných“ splaškových či do průmyslových vod, se odvíjí právě od charakteru výrobní činnosti původce odpadních vod, kdy jednotlivé charakteristicky výrobních činností jsou rozlišovány podle tzv. klasifikace CZ-NACE (tj. Klasifikace ekonomických činností dle sdělení Českého statistického úřadu č. 244/2007 Sb.). Tato klasifikace musí být rovněž obsažena ve výroku povolení k vypouštění odpadních vod [§ 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 401/2015 Sb.]. Od charakteru výrobní činnosti původce odpadních vod se totiž odvíjí nejen rozlišení, zda původcem produkované odpadní vody budou spadat do „přísnější“ kategorie vod průmyslových, ale má též vliv na hodnoty emisních standardů, které jsou i v rámci kategorie průmyslových vod různé v závislosti na konkrétním průmyslovém odvětví a jeho klasifikaci dle CZ-NACE (srov. tabulku č. 2 přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb.). [53] Předchozí odstavec lze zjednodušeně shrnout následovně: emisní limity stanovené v podmínkách povolení k vypouštění odpadních vod se odvíjejí od toho, jaká činnost emituje odpadní vody, o jejichž vypouštění se žádá. Proto obdrží-li vodoprávní úřad žádost o vypouštění odpadních vod do vod povrchových, musí si předně ujasnit, jaký charakter činnosti původce odpadních vod vyvíjí. Jde-li o činnost ekonomickou (což mimo případy domácích ČOV bude zpravidla vždy), pak si musí vodoprávní úřad ujasnit, pod jaký kód klasifikace CZ-NACE daná činnost spadá. V závislosti na této klasifikaci je povinen stanovit konkrétní emisní limity tak, aby odpovídaly emisním standardům dle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb. (přičemž od správného klasifikačního zařazení se odvíjí volba správné tabulky s hodnotami emisních standardů v příloze č. 1).
[54] V nyní posuzované věci si však vodoprávní úřad charakter výrobní činnosti produkující odpadní vody dostatečně neujasnil. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedena specifikace kódem CZ-NACE 68.20.2 ( vyloučit ani jiné průmyslové činnosti). V neposlední řadě nelze pominout ani poměry v posuzované lokalitě, neboť ČOV Makro má být situována do areálu CTP-Park tvořícího rozsáhlou plochu průmyslové výroby na okraji obce.
Pronájem vlastních nemovitostí nebo pronajatých nemovitostí s nebytovými prostory
), a kódem CZ-NACE 68.20 (Pronájem a správa vlastních nebo pronajatých nemovitostí
), z čehož je zřejmé, že za původce odpadních vod byla považována nájemní činnost. To však soud považuje za absurdní
. Vlastník areálu CTP-Park samozřejmě může pronajímat areálové haly jiným subjektům (v případě haly D8-2 zjevně ve prospěch holdingu Makro), nicméně předmětem činností fakticky vyvíjených v tomto areálu zjevně nebude pouze nájem „sám o sobě“. Z hlediska posuzování podmínek pro vypouštění odpadních vod je podstatné, jaké činnosti jsou v předmětném areálu prováděny reálně, popřípadě jaké plánovaně budou prováděny, přičemž nelze očekávat, že by si určitý obchodní subjekt pronajal výrobní halu „jen tak“, aniž by v ní vykonával nějakou konkrétní (např. výrobní) činnost. Z průběhu řízení je naopak zřejmé, že okruh činností reálně prováděných či zamýšlených v areálu CTP-Park je či bude podstatně širší než nic neříkající pronajímání nemovitostí. Jak znalecký posudek Ing. Formánka ze dne 31. 1. 2020, tak znalecký posudek Ing. Kozického ze dne 2. 10. 2021 se shodují v tom, že odpadní vody z předmětného areálu budou emitovány především z potravinářské výroby, tudíž svým složením budou odpovídat jak vodám splaškovým, tak i průmyslovým (zde se znalci liší toliko v názoru na souladnost nastavených podmínek s právními předpisy, nikoliv však v názoru na emitující činnost). K tomu soud konstatuje, že tato skutečnost je i bez odborných znalostí relativně snadno odvoditelná z projektové dokumentace, v jejíž souhrnné technické zprávě v části B.1 se mj. uvádí: „Předmětem dokumentace je výstavba areálové čistírny odpadních vod pro plánovaný provoz spol. Makro umístěným v hale D8-2A. Areálová ČOV je navržena v kapacitě 2579 EO
[ekvivalentních obyvatel – pozn. soudu] tak,
aby sloužila pro plánovaný provoz Makro, tak pro sousední halu ve výstavbě
(hala D8-2B).
Dále bude do této ČOV napojena stávající hala D8-1, která je v současné době napojena na obecní ČOV v Kozomíně. Taktéž je areálová ČOV připravena pojmout odpadní vody z plánovaného rozvoje
CTP-Parku, který se nachází severně od řešeného území (haly D8- až D8-6). Pro čištění masného provozu
[sic!] Makro je ČOV doplněna o floatační jednotku
.“ Uvedené je poměrně zřetelným signálem k tomu, že zdrojem odpadních vod směřovaných do plánované ČOV Makro má být mj. masná výroba, což by potvrzovalo verzi předvídanou v žalobcem předloženém znaleckém posudku Ing. Formánka ze dne 31. 1. 2020, že z hlediska charakteru činnosti se skutečně mohlo jednat o výrobu potravinářských výrobků ve smyslu klasifikace CZ-NACE 10.00 (byť nelze a priori
[55] Za těchto okolností neobstojí – žalovaným nijak nekorigované – nazírání vodoprávního úřadu, který v prvostupňovém rozhodnutí klasifikoval očekávanou výrobní činnost nic neříkajícím způsobem toliko jako pronájem nemovitostí (kódy CZ-NACE 68.20.2, 68.20), aniž by se zamyslel nad tím, že převažujícím zdrojem produkovaných odpadních vod směřovaných na ČOV Makro bude velmi pravděpodobně průmyslová činnost a jaké druhy této činnosti by to měly být. Tím pádem nemůže obstát ani stanovení emisních limitů dle výroku I prvostupňového rozhodnutí, jež sice odpovídá emisním standardům pro komunální čistírnu ve smyslu části A přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., nikoliv však emisním standardům pro průmyslové vody ve smyslu části B přílohy č. 1 téhož nařízení. Akcesoricky pak neobstojí ani podmínky na dodržování emisních limitů dle požadavků výroku II bodů 4 až 7 prvostupňového rozhodnutí, jež jsou provázány právě s požadavky specifikovanými ve výroku I téhož rozhodnutí.
[56] Pro lepší přehlednost soud předkládá srovnávací tabulku (obdobnou použily též oba znalecké posudky, srov. bod 2.1 posudku Ing. Formánka a bod 4. 2 posudku Ing. Kozického):
[57] Z výše uvedené tabulky vyplývá, že emisní limity přípustného (p) i maximálního (m) hmotnostního množství sledovaných chemických látek v litru vypouštěné vody, jež byly stanoveny ve výroku I prvostupňového rozhodnutí, nepřesahují požadavky emisních standardů pro splaškové vody z komunálních čistíren. Zároveň ale nelze určit, zda by tytéž emisní limity dostály požadavkům emisních standardů pro průmyslové vody z potravinářské výroby v oborech dle klasifikace CZ-NACE 10.1, 10.2, 10.3 a 10.5, u nichž musí být v jednom litru vypouštěné odpadní vody sledováno přípustné množství ještě i některých dalších látek či chemických vlastností, konkrétně celkového dusíku (Ncelk), kyselosti či zásaditosti (pH) a halogenových organických sloučenin (AOX), přičemž pro sledování zmiňovaných látek nejsou ve výroku prvostupňového rozhodnutí žádné limity stanoveny (viz šedě vyplněná část výše uvedené tabulky – právě tyto ukazatele nejsou v podmínkách uděleného povolení vůbec sledovány). Pokud by snad byla v areálu CTP-Park provozována nějaká jiná výrobní či průmyslová činnost než potravinářská výroba (tedy výrobní činnost dle jiné klasifikace CZ-NACE uvedené v části B přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb.), pak tím spíš není zřejmé, zda by emisní limity stanovené vodoprávním úřadem dostály požadovaným emisním standardům.
[58] Jak ovšem soud již naznačil výše, správní orgány blíže nezkoumaly, jaká výrobní činnost má v areálu CTP-Park probíhat, ale pouze přejaly prohlášení žadatelky, že jde o činnost spočívající v pronájmu nemovitostí. To však nelze považovat za dostatečné, jestliže spisové podklady (zejména projektová dokumentace), místní poměry (situování v lokalitě průmyslového areálu), a konečně i profil žadatelky (obchodní
korporace
z průmyslového koncernu) představují poměrně jasné indicie
k tomu, že činnost v areálu CTP-Park bude fakticky zahrnovat i konkrétní výrobní činnost (přinejmenším masnou výrobu v halách Makro), a tedy že odpadní vody produkované touto činností budou s vysokou pravděpodobností vodami průmyslovými, pro jejichž vypouštění musí být nastaveny limity dle přísnějších emisních standardů (viz § 38 odst. 5 vodního zákona ve spojení s § 5 odst. 2 a částí B přílohy č. 1 nařízení vlády č. 401/2015 Sb.). Za této situace bylo nezbytné učinit další skutková zjištění k povaze plánované výrobní činnosti, která by odstranila vady nejednoznačného tvrzení žadatelky, že činnost emitující odpadní vody směřované na projektovanou ČOV Makro bude činností spočívající v pronájmu. V tomto směru jsou však skutková zjištění správních orgánů obou stupňů zcela nedostatečná, tudíž nelze zodpovědět, zda emisní limity stanovené ve výroku prvostupňového rozhodnutí byly stanoveny správně, resp. v souladu s požadavky nařízení vlády č. 401/2015 Sb. [59] V zásadě jediné podklady, na nichž žalovaný i vodoprávní úřad založili své závěry o tom, že podmínky pro vypouštění odpadních vod jsou nastaveny dostatečně a že míra ovlivnění jakosti vod v toku Černávky je přípustná, jsou již zmiňovaná stanoviska Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018 a 25. 10. 2019. Zde však naplno vystupuje problém s jejich nekritickým přebíráním (viz výše body [48] až [51] tohoto rozsudku), neboť ani jedno z nich neposkytuje odpověď na to, jaká výrobní činnost se má v areálu odehrávat, třebaže z hlediska budoucího nastavení emisních limitů vypouštěných odpadních vod jde o otázku naprosto klíčovou. Dlužno podotknout, že po stanoviscích správců vodního toku ani nelze zodpovězení takové otázky požadovat, neboť k tomu je primárně povinen vodoprávní úřad, který rozhoduje o tom, zda podané žádosti vyhoví, či nikoliv. Soud proto přisvědčuje žalobním bodům, v nichž je namítáno, že se správní orgány s otázkou nastavení podmínek pro nakládání s vodami nevypořádaly dostatečně, neboť odkázaly toliko na stanoviska Povodí Labe, aniž by samy tuto otázku dostatečně posoudily. Soud samozřejmě nezpochybňuje odbornou erudici Povodí Labe ve vztahu k problematice správy vodního toku, leč poznatky z výkonu správcovství těžko mohou zodpovědět všechny skutečnosti, které jsou z hlediska správného nastavení podmínek pro nakládání s vodami
relevantní
. K tomu jsou povolány správní orgány, které však v tomto případě své úloze nedostály a svá rozhodnutí založily na nedostatečných skutkových zjištěních. Z tohoto důvodu soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil pro nedostatečné zjištění skutkového stavu [§ 76 odst. 1 písm. b), § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.]. [60] Od nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v jehož důsledku nelze zhodnotit správnost nastavených emisních limitů, se odvíjí další pochybení správních orgánů. Pokud není postaveno najisto, zda byly správně nastaveny emisní limity, pak lze stěží zodpovědět navazující otázku, zda recipient (vodní tok Černávka) je schopen vypouštěné odpadní vody přijímat. Pokud by platilo, že odpadní vody produkované v areálu CTP-Park se pouze „přesměrují“ ze stávající (provozně nevyhovující) obecní ČOV Kozomín na nově budovanou (technologicky výkonnější) ČOV Makro, a současně by se nijak nezměnil celkový objem vypouštěných odpadních vod emitovaných areálem CTP-Park, pak soud připouští, že takové řešení by z hlediska dopadů na životní prostředí nepochybně bylo celkově lepší, a to i kdyby stanovené emisní limity zcela neodpovídaly právním předpisům. Háček je ovšem v tom, že není nijak garantováno, že ČOV Makro po svém zprovoznění skutečně jen „převezme“ část odpadních vod nyní vypouštěných z areálu do obecní ČOV Kozomín, avšak zároveň nebude pojímat i další odpadní vody z jiných zdrojů. Vodoprávní úřad totiž v prvostupňovém rozhodnutí nestanovil žádnou konkrétní podmínku, která by zakazovala či omezovala možnost celkového navýšení odpadních vod, které budou do ČOV Makro vstupovat. Lapidárně řečeno: podmínky prvostupňového rozhodnutí nijak nebrání tomu, aby na novou ČOV Makro byly po jejím zprovoznění následně „připuštěny“ nové odpadní vody z jiných zdrojů, a nikoliv pouze ty, které z areálu dosud natékaly do obecní ČOV Kozomín. Není-li ovšem v prvostupňovém rozhodnutí stanoven žádný limit, že na ČOV Makro nelze navýšit objem vod, než který byl dosud směřován na obecní ČOV Kozomín, pak v takové situaci již není možno akceptovat závěr o celkové přínosnosti. V takové situaci už je nezbytné provést ověřovací výpočet, zda a do jaké míry bude toto navýšení schopen pojmout recipient, do něhož mají být přečištěné odpadní vody vypouštěny. Tomuto výpočtu se však vodoprávní úřad i žalovaný zcela vyhnuli, resp. opětovně odkázali toliko na stanoviska Povodí Labe ze dne 19. 11. 2018 a 25. 10. 2019, v nichž sice byla kvitována možnost „převzetí“ části odpadních vod z přetížené ČOV Kozomín, leč už se nijak nezodpovídalo, co se stane v situaci, kdy nově povolovaná ČOV Makro kromě převzetí části odpadních vod dosud vypouštěných do ČOV Kozomín začne nově přebírat i další odpadní vody vypouštěné z areálu.
[61] Projekt ČOV Makro přitom s možností navýšení množství dosud vypouštěných odpadních vod zjevně počítá, jak lze vyčíst z projektové dokumentace ze souhrnné technické zprávy v části B.1: „
Předmětem dokumentace je výstavba areálové čistírny odpadních vod pro plánovaný provoz spol. Makro umístěným v hale D8-2A. Areálová ČOV je navržena v kapacitě 2579 EO tak, aby sloužila pro plánovaný provoz Makro, tak pro sousední halu ve výstavbě (hala D8-2B). Dále bude do této ČOV napojena stávající hala D8-1, která je v současné době napojena na obecní ČOV v Kozomíně.
Taktéž je areálová ČOV připravena pojmout odpadní vody z plánovaného rozvoje CTP-Parku, který se nachází severně od řešeného území
(haly D8- až D8-6)
.“ Možnost plánovaného navýšení objemu dosud vypouštěných odpadních vod byla ostatně naznačena i ve znaleckém posudku Ing. Kozického (viz s. 16 tohoto posudku, kde je výslovně zmiňováno, že „[n]a areálovou ČOV D8 2 budou také napojeny nové zdroje odpadních vod
“). [62] S ohledem na uvedené proto nemůže obstát klíčový argument žalovaného a osoby zúčastněné o pozitivním efektu spočívajícím v provozním odlehčení ČOV Kozomín, neboť tato úvaha by bez dalšího platila jedině v situaci, pokud by schválené vypouštění odpadních vod obsahovalo striktní podmínku zakazující navýšit objem dosud vypouštěných odpadních vod. Taková podmínka ovšem v prvostupňovém rozhodnutí není, a jelikož koncepce rozvoje areálu CTP-Park takové navýšení zjevně předpokládala již v době podání žádosti, nezbylo správním orgánům než vyřešit otázku, zda tok Černávky bude schopen toto navýšení – byť i po lepším než dosavadním přečištění – pojmout. Povinnost sledovat ukazatele vyjadřující stav vody ve vodním toku správním orgánům přikazuje § 38 odst. 10 věta druhá vodního zákona, podle níž je vodoprávní úřad
při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových je vázán
(mj.) ukazateli vyjadřujícími stav vody ve vodním toku
.[63] Souběžně s otevřením otázky kvality vody v recipientu se otevírá i otázka, jak se na schopnosti recipientu přijímat zvýšené množství odpadních vod projevuje to, že požívá
status
tzv. kaprové vody ve smyslu nařízení č. 71/2003 Sb. ve spojení s § 35 odst. 1 vodního zákona. Jelikož žalovaný ve vyjádření k žalobě zčásti zpochybňoval status
Černávky coby kaprové vody, je třeba tento pojem nyní blíže vyjasnit:[64] Podle § 35 odst. 1 vodního zákona . Podle § 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb. toto nařízení
povrchové vody, které jsou nebo se mají stát
trvale vhodnými pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů
, s rozdělením na vody lososové a kaprové, ukazatele a hodnoty přípustného znečištění těchto vod, způsob zjišťování a hodnocení stavu jakosti těchto vod a program snížení znečištění těchto vod k dosažení hodnot přípustného znečištění těchto vod,
stanoví vláda nařízením
stanoví povrchové vody, které jsou vhodné pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů, s rozdělením na vody lososové a kaprové, za účelem zvýšení ochrany těchto vod před znečištěním a zlepšení jejich jakosti tak, aby se staly trvale vhodnými pro podporu života ryb náležejících k původním druhům zajišťujícím přirozenou rozmanitost nebo k druhům, jejichž přítomnost je vhodná; dále toto nařízení upravuje způsob zjišťování a hodnocení stavu jakosti uvedených povrchových vod
. Podle § 3 téhož nařízení seznam povrchových vod vhodných pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů
, s rozdělením na vody lososové a vody kaprové,
je stanoven v příloze č. 1
k tomuto nařízení
. Z citované úpravy vyplývá, že jejím cílem je závazně stanovit, které konkrétní vodní útvary mají charakter tzv. rybích vod (dělících se dále na lososové a kaprové), tj. povrchových vod vhodných pro život nebo reprodukci původních rybích druhů, popřípadě povrchových vod, které by tuto vhodnost mohly získat v případě snížení nebo odstranění znečištění. To znamená, že je-li určitý vodní útvar (typicky vodní tok) zařazen v nařízení vlády č. 71/2003 Sb., pak tato skutečnost zakládá právní fikci, že daný vodní útvar požívá status
„rybí vody“ a z toho plynoucí právní ochranu. Proto vede-li vodoprávní úřad (popř. jiný orgán veřejné moci) řízení, které se dotýká vodního útvaru zařazeného na seznam „rybích vod“, pak musí bez dalšího vycházet z toho, že dotčený vodní útvar je prostředím vhodným pro život nebo reprodukci původních rybích druhů, aniž by za tímto účelem musel provádět dokazování. Naopak, jestliže řízením dotčený vodní útvar v seznamu „rybích vod“ zařazen není, pak otázka jeho vhodnosti pro rybí život či reprodukci může být v závislosti na okolnostech konkrétního případu předmětem dokazování. [65] V příloze č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb. je seznam tzv. rybích vod stanoven tím způsobem, že je v něm uveden název vodního útvaru, jeho identifikátor, a jedná-li se o vodní (říční) tok, pak i příslušný úsek povodí a říční kilometr a dále označení „L“ nebo „K“ podle toho, zda jde o vody lososové (L) nebo kaprové (K). Soud konstatuje, že v předmětném seznamu se útvar s názvem Černávka nenachází, čili potud lze dát žalovanému za pravdu. Nachází se v něm ovšem vodní útvar s názvem Černavka (s krátkým „a“), který je specifikován s identifikátorem č. 113260000100, a to v prostoru středního Labe v úseku mezi soutokem s Orlicí a soutokem s Vltavou, přičemž je specifikován jako typ vod „K“, tedy vody kaprové. Důkazem z výpisu z CEVT (prostřednictvím webové aplikace na https://eagri.cz/public/web/mze/voda/aplikace/cevt.html) soud ověřil, že pod identifikátorem č. 113260000100 je evidován vodní tok s názvem Černávka (s dlouhým „á“), jenž – jak je patrno z grafické přílohy CEVT – pramení v prostoru jihozápadně od obce Kozomín, teče směrem severovýchodním a vlévá se do Labe v prostoru severně od obce Obříství a jižně od Mělníku. Tato lokalita je z geografického hlediska zároveň i prostorem středního toku Labe spadajícího do úseku mezi soutokem s Orlicí a soutokem s Vltavou, čili prostoru korespondujícího s lokalizací toku Černavka (s krátkým „a“) podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 71/2003 Sb. Pro úplnost lze poznamenat, že týž úsek je zaznamenán i v obrazové (mapové) příloze č. 2 znaleckého posudku Ing. Formánka ze dne 31. 1. 2020, jímž soud rovněž doplnil dokazování. S ohledem na uvedené soud nemá pochyb, že vodní tok Černávka (s dlouhým „á“), jehož se týká napadené rozhodnutí, je totožný s vodním útvarem Černavka (s krátkým „a“) uvedeným v příloze č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb. Nejedná se tedy o různé vodní toky, jak se snažil namítat žalovaný, nýbrž o jeden a tentýž vodní tok, přičemž rozdíl mezi „a“ a „á“ je zjevně jen písařskou chybou v textu nařízení či v údajích CEVT (soud nicméně v textu tohoto rozsudku pro lepší přehlednost nadále ponechává variantu s dlouhým „á“ používanou oběma stranami sporu). Lze proto uzavřít, že v době rozhodování správních orgánů měl vodní tok Černávka
status
rybí vody ve smyslu § 35 odst. 1 vodního zákona ve spojení s přílohou č. 1 nařízení vlády č. 71/2003 Sb., a to konkrétně vody kaprové (a tento status
má i ke dni vyhlášení tohoto rozsudku), proto se ve vztahu k tomuto vodnímu toku uplatnila právní fikce
, že se na jeho povrchové vody ve vodoprávních řízeních nahlíží jako na povrchové vody vhodné pro život a reprodukci ryb. Důsledky této právní fikce
byly správní orgány povinny při svém rozhodování brát v potaz, a to bez ohledu na námitky účastníků. Proto neobstojí námitka žalovaného, že by vypořádání odvolací námitky upozorňující na status
recipientu bránila koncentrace ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu. [66] Argumentoval-li žalovaný ve vyjádření k žalobě tím, že Černávka kvůli své nedostatečné vodnosti logicky nemůže být prostorem vhodným pro život lososových a kaprových ryb, pak to jistě může představovat
relevantní
podnět k novelizaci nařízení vlády č. 71/2003 Sb. (resp. k aktualizaci jeho přílohy č. 1), nikoliv však relevantní
argument pro neaplikování právní úpravy tímto nařízením stanovené. Tato úprava přitom správním orgánům přikazovala, aby na Černávku bylo nahlíženo jako na útvar, který vhodným prostředím pro reprodukci ryb je, a tedy na ně kladla i přísnější požadavky z hlediska povolování budoucích záměrů. [67] Konkrétním příkladem takového přísnějšího požadavku je § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 401/2015 Sb. (navazujícího vedle § 35 mj. i na § 38 odst. 10 větu druhou vodního zákona vyžadující zohledňování ukazatelů popisujících stav vody v recipientu), z něhož vyplývá, že pokud vypouštěné odpadní vody ovlivňují úsek lososových nebo kaprových vod odpadními vodami, pak je vodoprávní úřad při výpočtu emisních limitů povinen vycházet z hodnot uvedených v tabulkách 1a až 1c přílohy č. 3 zmiňovaného nařízení. V nyní posuzované věci však vodoprávní úřad ve výrocích I a II prvostupňového rozhodnutí stanovil emisní limity, v nichž zcela absentuje sledování řady ukazatelů dle hodnot obsažených v tabulkách 1a až 1c přílohy č. 3 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., které jsou právě pro kaprové vody požadovány. Není tedy zřejmé, zda emisní limity stanovené vodoprávním úřadem požadavkům pro kaprové vody dostojí, či nikoliv. Tento nedostatek následně neodstranil ani žalovaný, třebaže byl na právní
status
recipientu coby kaprové vody výslovně upozorněn v odvolání. Jestliže v prvostupňovém rozhodnutí navíc ani není závazně stanoveno, že v důsledku zprovoznění ČOV Makro poteče do recipientu Černávky skutečně nadále stejné množství odpadních vod, které do něj bylo dosud vypouštěno prostřednictvím obecní ČOV Kozomín, a ani není proveden výpočet, jakou míru navýšení by Černávka – coby voda kaprová – byla schopna pojmout, pak tím spíš nemůže postup správních orgánů obstát. Z tohoto hlediska jsou napadené a prvostupňové rozhodnutí v rozporu se zákonem (zejména s požadavky § 38 odst. 10 věty druhé vodního zákona), a jde tedy o další samostatný důvod, pro který je soud musí obě zrušit (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.). [68] Soud nicméně i navzdory shora popsaným důvodům pro zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí zdůrazňuje, že nepřehlíží problematičnost provozních kapacit obecní ČOV Kozomín (o jejichž nedostatcích není mezi stranami sporu). V tomto směru soud připouští, že částečné odbřemenění této čistírny na úkor modernější ČOV Makro skutečně je obecně prospěšné, přičemž nezpochybňuje, že kvalita technologie u ČOV Makro je jistě řádově vyšší než u obecní ČOV Kozomín. Z této úvahy soud ostatně vycházel ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2020, čj. 51 A 11/2020-59, jímž zamítl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž na této úvaze v zásadě nadále setrvává. Jak ovšem soud podrobně vysvětlil výše, v případě ČOV Makro bohužel nejsou stanoveny žádné garance k tomu, že by skutečně pouze ulevila přetížené ČOV Kozomín, aniž by na sebe současně převzala odpadní vody i z dalších zdrojů. Pokud by se totiž celkový objem vypouštěných odpadních vod například ztrojnásobil, pak skutečně nelze vyloučit, že i při vyšší efektivitě čištění by celkový dopad na stav vodního toku Černávky mohl být v konečném důsledku horší. (…)
VII. Závěr a náklady řízení
[76] S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že vyhodnotil za důvodné žalobní body týkající se otázky vhodného nastavení podmínek pro ovlivnění jakosti Černávky, kdy správní orgány jednak dostatečně nezjistily skutečnou povahu výrobních činností produkujících odpadní vody směřující na ČOV Makro, a tím pádem nemohly v povolení k nakládání s vodami správně nastavit emisní limity (viz body [51] až [59] tohoto rozsudku), a dále vycházely z chybné premisy, že v důsledku odlehčení přetížené obecní ČOV Kozomín bude stejné množství vypouštěných odpadních vod podléhat lepšímu přečištění, aniž by vzaly v potaz, že není nijak garantováno, že ČOV Makro může kromě odpadních vod směřovaných na ČOV Kozomín převzít i odpadní vody z jiných zdrojů a tím celkový objem jejich vypouštění do Černávky výrazně navýšit (viz body [60] až [68] tohoto rozsudku). Z těchto důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil, a to dílem pro nedostatečně zjištěný skutkový stav [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], dílem pro rozpor s právními předpisy (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Zejména pokud jde o otázku nastavení odpovídajících emisních limitů a objemu vypouštěných odpadních vod, pak tuto problematiku nelze z povahy věci vyřešit v odvolacím řízení, proto soud přistoupil též ke zrušení prvostupňového rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).
[77] V dalším řízení si vodoprávní úřad předně dostatečně vyjasní, jaký je skutečný charakter výrobní činnosti emitující odpadní vody z areálu CTP-Park, přičemž nebude spoléhat toliko na prohlášení žadatelky, že jedinou činností je samotný pronájem nemovitostí. V závislosti na tomto zjištění a příslušné klasifikaci dle CZ-NACE si následně vyjasní, jaké emisní standardy jsou vyžadovány pro odpadní vody pocházející z dané činnosti ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 401/2015 Sb., a v závislosti na tom stanoví odpovídající emisní limity a objem vypouštěných odpadních vod. Přitom neopomene, že vodní tok Černávka, do něhož mají být odpadní vody vypouštěny, požívá právní
status
kaprové vody, a proto emisní limity do něj vypouštěných odpadních vod musejí být vypočteny též dle hodnot uvedených v tabulkách 1a až 1c přílohy č. 3 vyhlášky č. 401/2015 Sb. Dále vodoprávní úřad musí vzít v úvahu, že na ČOV Makro nemusejí natékat pouze odpadní vody směřované na obecní ČOV Kozomín, ale též odpadní vody z jiných zdrojů, zejména z dalších výrobních provozoven v areálu CTP-Park. Pro tento případ má v zásadě dvě možnosti: buďto v povolení k nakládání s vodami stanoví striktní podmínku, že celkový objem vypouštěných odpadních vod nesmí být navyšován oproti stavu před faktickým zahájením provozu ČOV Makro (jedna možnost), nebo provede kvalifikovaný výpočet, jaké navýšení objemu vypouštěných odpadních vod je vodní tok Černávky schopen pojmout, a v závislosti na tom případně nastaví podmínku maximálního navýšení (druhá možnost). Tímto právním názorem je vodoprávní úřad vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). *) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, čj. 4 As 393/2021-119.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.