Vydání 7/2004

Z dávkového spisu vyplývá, že stěžovatelka (nar. 10. 11. 1928) měla dvě děti se svým prvním manželem Josefem B., který zemřel v roce 1957. Po jeho smrti pobírala vdovský důchod do roku 1966, kdy jí byl pozastaven proto, že žila s druhem Augustinem Š. Toho si pak v roce 1967 vzala za manžela a po jeho smrti v roce 1973 pobírala vdovský důchod po dobu jednoho roku (na základě žádosti z roku 1973). Žádost o obnovení důchodu po Josefu B. byla zamítnuta rozhodnutím z prosince roku 1974. Další žádost o vdovský důchod, a to po druhém manželovi Augustinu Š., podala žalobkyně 8. 6. 1999 a tato žádost byla rozhodnutím žalované ze dne 21. 6. 1999 zamítnuta. K důvodům dovolání ze spisu vyplývá, že stěžovatelka měla dva syny, a to Jaroslava B. (nar. 1948) a Josefa B. (nar. 1953). Pokud v dovolání zmiňuje čtyři děti a míní tím zřejmě i výchovu dětí druhého manžela, nic tomu ze spisu nenasvědčuje. Naopak v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1966 je konstatována její výpověď, že vychovává dva syny a manžel platí na dvě děti výživné; stejně tak v dopise zaslaném žalované v roce 1983 v reakci na malou výši starobního důchodu žalobkyně rovněž uvedla, že vychovala dva syny a manžel platil výživné.

Poslední žádost o důchod (po druhém manželovi) byla podána za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že podle tohoto zákona (§ 55, § 69) stěžovatelce nárok na vdovský důchod vzniknout nemohl, a stěžovatelka tento názor akceptuje.

Soudy obou stupňů se dále zabývaly otázkou, zda stěžovatelka splňovala podmínky nároku na vdovský důchod po druhém manželovi v roce 1974, neboť v roce 1973 jí byl přiznán pouze na dobu jednoho roku. Tento postup vychází z ustanovení § 56 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož lze přiznat důchod v případě, kdy se zjistí, že byl neprávem odepřen (k oprávnění soudu dodatečně posuzovat předchozí pravomocné rozhodnutí srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cao 198/93). Oba soudy shledaly odepření vdovského důchodu po Augustinu Š. oprávněným, neboť stěžovatelka sice v době úmrtí druhého manžela dosáhla věku 45 let a vychovala dvě děti, ale nejednalo se o děti zemřelého manžela; zejména Vrchní soud v Praze k tomuto závěru s ohledem na nejednoznačnost zákona dospěl logickým a historickým výkladem .

Historickým výkladem lze zpravidla rozumět hodnocení okolností a doby vzniku zákona, úmyslu zákonodárce, aplikační praxe. Teorie tento způsob výkladu hodnotí jako nedostatečně spolehlivý s tím, že je třeba jej užívat společně s jiným způsobem výkladu. Jako z historického výkladu lze tak těžko vycházet ze srovnání jednotlivých důchodových předpisů, neboť není vyloučeno, aby zákonodárce v různých dobách změnil podmínky nároku. Nelze tedy za rozhodující považovat porovnání obdobných podmínek nároku na vdovský důchod v zákoně č. 101/1964 Sb. (§ 30), zákoně č. 121/1975 Sb. (§ 37) a zákoně č. 100/1988 Sb. (§ 46 odst. 3).

Srovnáním znění citovaných a dalších rozhodných zákonů totiž ani k takovému závěru dospět nelze. Zákon č. 55/1956 Sb. stanovil v § 21 odst. 2 písm. d), že vdovský důchod náleží nadále po uplynutí jednoho roku od smrti zaměstnance (důchodce) vdově, jestliže dosáhla věku 45 let a vychovala aspoň dvě děti [odkaz na sirotčí důchod tento zákon užívá pouze u nároku podle písm. a) téhož ustanovení]. Zákon č. 101/1964 Sb. v § 30 odst. 2 písm. d) stanovil podmínky shodně [odkaz na sirotčí důchod užil jen ve vztahu k nároku podle písm. b), c)]. Zákon č. 121/1975 Sb. stanovil v § 37 odst. 2 písm. d) podmínky v základu shodně – ovšem zde výslovně použil odkaz na § 40 (upravující sirotčí důchod). Zákon č. 100/1988 Sb. v § 46 odst. 2 písm. d) opět odkazu na sirotčí důchod nepoužil a navíc v ustanovení § 46 odst. 3 vyložil, že dítětem podle odst. 2 písm. b) až d) se rozumí dítě, které má nebo by mělo po zemřelém manželu nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy. Zákon č. 155/1995 Sb. již v § 50 odst. 2 obdobný nárok nezakládá (vztahuje jej pouze k věku). Jedině tedy zákon č. 121/1975 Sb. výslovně spojoval nárok na vdovský důchod při dosažení věku 45 let s výchovou dvou dětí s nárokem na sirotčí důchod. Srovnání citovaných zákonů tedy nemůže být spolehlivým podkladem pro závěr, že i podle zákona č. 101/1964 Sb. se v daném případě muselo jednat o děti zemřelého manžela. Navíc argumentace užitá vrchním soudem ve vztahu k ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. podkladem pro jeho názor ani být nemůže, jelikož výslovně staví na opaku. Součástí historického výkladu je i aplikační praxe daného zákona. V judikatuře se nachází z tohoto období rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. 11. 1971, zn. 4 Co 115/1971 (jde o dobu společného státu a vykládán je pro případ rozhodný zákon č. 101/1964 Sb.), podle kterého se pro splnění podmínky, že vdova vychovala dvě děti, nevyžaduje, aby šlo o společné děti vychovávané v manželství s manželem, od kterého vdova odvozuje svůj nárok na vdovský důchod. Stanovisko tak dává odpověď na vztah dítěte a zemřelého, neboť preferuje určitý rodinný vztah – tedy společnou výchovu dítěte, a podle odůvodnění nemusí jít o společné dítě vdovy a zemřelého.

Vrchní soud dále argumentuje vzájemným vztahem ustanovení § 30 odst. 2 písm. b), c) a písm. d) téhož ustanovení zákona č. 101/1964 Sb. s tím, že z hlediska legislativně technického se u písm. d) jedná pouze o vynechání závorky s odkazem na ustanovení upravující sirotčí důchod; logicky by měly být podmínky nároku odvozované od výchovy dětí shodné. Teoreticky by názor, že nároky vdov odvozené od výchovy dětí měly být posuzovány co do podmínek stejně, obstál. Fakticky však zákonodárce v zákoně shodné podmínky nevyjádřil a tuto skutečnost nelze označit za nepodstatné opomenutí. Zákonodárce použil pojem výchovy dětí buď obecně, nebo omezeně s odkazem na ustanovení o sirotčím důchodu a činil tak i v jiných než v rozhodném zákoně. Zákonodárce považoval za podstatné zdůraznit u podmínky podle § 30 odst. b), c) zákona č. 101/1964 Sb. odkaz na ustanovení o sirotčím důchodu a v případě ustanovení písm. d) tak neučinil – tedy stanovil podmínky rozdílně, stejně jako v případě zákona č. 55/1956 Sb. [kde odkaz učinil jen u § 21 odst. 2 písm. b)], a naopak stejně je stanovil v případě zákona č. 121/1975 Sb. (kde odkaz na ustanovení o sirotčím důchodu užil u všech podmínek vztahujících se k dětem); u dalšího zákona (č. 100/1988 Sb.) pak naopak děti vychovávané v rodině zemřelého postavil na stejnou úroveň jako děti zemřelého. Nároky vdovy odvozené od výchovy dětí jsou tedy stanoveny buď obecně, nebo – a to ve výslovně uvedených případech – jsou omezeny ve vztahu k dětem majícím nárok na sirotčí důchod. Logickým výkladem vrchního soudu by došlo k zúžení aplikace zákonného ustanovení, v němž podmínky nebyly omezeny tak, jako výslovně u ustanovení, které soud ke srovnání užil. Založení nároku nad výslovné znění zákona na základě výkladu obdobných ustanovení by bylo lze připustit; opačný postup, kdy by na základě srovnání byl omezen nárok a zákonné ustanovení vyloženo úžeji, než je v zákoně uvedeno, se nejeví výkladem přijatelným.