270/2004
Vázanost správního orgánu právním názorem soudu
Ej 379/2003
Vázanost správního orgánu právním názorem soudu
k § 78 odst. 5 soudního řádu správního
Zruší-li soud rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zastavení výplaty plného invalidního důchodu stěžovateli i její následné rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu, obnoví se tím právní stav, jaký tu byl před vydáním rozhodnutí o zastavení výplaty plného invalidního důchodu. Soud proto nemůže v takovém případě zavázat Českou správu sociálního zabezpečení právním názorem ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. k tomu, aby vydala nové rozhodnutí, jímž vysloví, že stěžovateli obnovuje výplatu plného invalidního důchodu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 5 Ads 14/2003-73)
Věc:
Oldřich B. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o výplatu plného invalidního důchodu, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000 žalovaná žalobci zastavila od 12. 10. 1996 výplatu plného invalidního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a § 53 zákona č. 582/1991 Sb. vzhledem k tomu, že se nepodrobil lékařskému vyšetření, přestože byl upozorněn na možné následky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, který řízení o věci zastavil s odůvodněním, že žalovaná vydala dne 6. 9. 2000 nové rozhodnutí, jímž žalobci přiznala plný invalidní důchod od 12. 10. 1996 a jímž zrušila účinky předcházejícího rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000 o zastavení výplaty plného invalidního důchodu. Usnesení o zastavení řízení zrušil na základě odvolání žalobce Vrchní soud v Praze, když dospěl k závěru, že rozhodnutím ze dne 6. 9. 2000 žalovaná nevyhověla zcela opravnému prostředku žalobce podanému proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2000, a nebyly proto splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 250o o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002. Měla-li žalovaná v úmyslu vyhovět opravnému prostředku, muselo by dojít k obnovení výplaty dříve přiznaného plného invalidního důchodu, a nikoliv k jeho opětovnému a vlastně duplicitnímu přiznání.
Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2000 žalovaná žalobci přiznala od 12. 10. 1996 plný invalidní důchod s tím, že tímto rozhodnutím vyhovuje požadavkům, které žalobce uplatnil ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000, a že své rozhodnutí z 10. 4. 2000 ruší. Také proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, který dne 22. 11. 2000 rozhodnutí potvrdil. Na základě odvolání žalobce byl potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze zrušen Vrchním soudem v Praze dne 4. 4. 2002 se závěrem, že rozhodnutím ze dne 6. 9. 2000 žalovaná nevyhověla zcela opravnému prostředku žalobce, neboť jím žalobci neobnovila výplatu dříve přiznaného plného invalidního důchodu, ale opětovně mu již dříve přiznanou dávku důchodového pojištění přiznala od zastavení její výplaty od 12. 10. 1996.
Městský soud v Praze spojil obě věci týkající se výplaty plného invalidního důchodu žalobci ke společnému projednání. Rozsudkem ze dne 23. 10. zrušil rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2000 i ze dne 6. 9. 2000 a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. V souladu s právním názorem Vrchního soudu v Praze odůvodnil své rozhodnutí tak, že byla-li žalobci rozhodnutím žalované ze dne 10. 4. 2000 zastavena výplata plného invalidního důchodu od 12. 10. 1996 a zjistila-li žalovaná, že zastavení výplaty plného invalidního důchodu neodpovídalo ustanovení § 53 zákona č. 582/1991 Sb., pak mohla rozhodnout pouze o obnově výplaty plného invalidního důchodu od 12. 10. 1996, nikoliv o přiznání dávky plného invalidního důchodu od 12. 10. 1996, jak učinila novým rozhodnutím ze dne 6. 9. 2000. Městský soud v Praze proto zavázal žalovanou svým právním názorem tak, že po zastavení výplaty plného invalidního důchodu lze rozhodnout jen o obnovení výplaty plného invalidního důchodu od uvedeného dne, nikoliv o přiznání plného invalidního důchodu.
O odvolání žalobce Vrchní soud v Praze nerozhodl do 31. 12. 2002 a řízení o něm bylo zastaveno dnem nabytí účinnosti soudního řádu správního. Žalobce (dále též „stěžovatel“) byl poučen o tom, že do 31. 1. 2003 může proti rozsudku podat kasační stížnost, což ve stanovené lhůtě učinil, a v kasační stížnosti uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., které spatřoval v tom, že Městský soud v Praze nepřihlédl k závaznému právnímu názoru vrchního soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Současně žádal o doplnění napadeného rozhodnutí tak, že dochází k obnovení výplaty plného invalidního důchodu s účinností od 12. 10. 1996 a že žalovaná je povinna mu dopočíst a doplatit příslušenství jednotlivých splátek důchodu protizákonně mu zadržovaných v době od 12. 10. 1996 do 11. 9. 2000.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Především je třeba vycházet z toho, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil jak rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2000 o zastavení výplaty plného invalidního důchodu stěžovateli od 12. 10. 1996, tak rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2000 o přiznání plného invalidního důchodu stěžovateli od 12. 10. 1996. Vycházel přitom z přípisu žalované ze dne 20. 9. 2000, jímž žalovaná Městskému soudu oznámila, že dne 6. 9. 2000 vydala nové rozhodnutí, kterým plně vyhověla námitkám uvedeným v opravném prostředku proti rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000. Vzhledem k obsahu rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2000 a přípisu ze dne 20. 9. 2000 nelze mít žádné pochybnosti o tom, že žalovaná již netrvala na svém rozhodnutí o zastavení výplaty plného invalidního důchodu stěžovateli z důvodu uvedených v § 53 odst. 1, 2, 4 zákona č. 582/1991 Sb. Pochybení, kterého se žalovaná dopustila při vydání rozhodnutí ze dne 6. 9. 2000 a které spočívalo v tom, že stěžovateli od 12. 10. 1996 neobnovila výplatu plného invalidního důchodu, ale přiznala mu od tohoto data plný invalidní důchod, Městský soud v Praze v napadeném rozsudku napravil tím, že obě shora citovaná rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované se závazným právním názorem, podle něhož mohla výplatu plného invalidního důchodu, zastavenou stěžovateli od 12. 10. 1996 rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000, následným rozhodnutím od uvedeného data jen obnovit, nikoliv plný invalidní důchod stěžovateli od uvedeného data nově přiznat. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Jiným právním názorem Městský soud v Praze žalovanou v této právní věci ani nemohl zavázat. Nemohl žalovanou zavázat k tomu, aby stěžovateli následným rozhodnutím obnovila výplatu plného invalidního důchodu zastavenou rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000 od 12. 10. 1996, protože napadeným rozsudkem zrušil také toto rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000 a tím byl obnoven stav před vydáním tohoto rozhodnutí, tedy před zastavením výplaty plného invalidního důchodu. Stěžovatel sám v kasační stížnosti ostatně připustil, že mu žalovaná dávky plného invalidního důchodu za dobu od 12. 10. 1996 do 11. 9. 2000 doplatila.
V řízení o kasační stížnosti měla úspěch žalovaná. Náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti jí však Nejvyšší správní soud nemohl přiznat vzhledem k ustanovení § 60 odst. 2 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Ve věci byl totiž úspěšný správní orgán ve věci důchodového pojištění, jenž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
(ale)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.