Vydání 3/2004

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a v § 1 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a kterým o tom bylo vydáno podle § 8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, jenž toto osvědčení nahrazuje.

Pokud oprávněná osoba prokáže, že při národním boji za osvobození byl účastník národního boje za osvobození zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod nebo přídavek k důchodu, činí podle § 5 odst. 5 citovaného zákona výše jednorázové peněžní částky 120 000 Kč. Jak vyplývá z odst. 8 citovaného ustanovení, tyto skutečnosti prokáže oprávněná osoba výměrem invalidního důchodu nebo přídavku k důchodu vydaným podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce.

Může je rovněž prokázat rozhodnutím o přiznání plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu vydaným podle předpisů o národním pojištění, sociálním zabezpečení nebo důchodovém pojištění.

Z obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce v zákonné lhůtě požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako československý partyzán. Podle osvědčení Federálního ministerstva národní obrany ze dne 6. 11. 1974, čj. 153 160/73, byl žalobce československým partyzánem od 4. 11. 1944 do 5. 5. 1945. V rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení ze dne 17. 9. 1958, kterým byl žalobci změněn invalidní důchod na částečně invalidní pro úraz ze dne 28. 3. 1950, je uvedeno, že podle rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení činí ztráta výdělečné schopnosti žalobce způsobená činností v partyzánských oddílech 25 %, a proto se upravuje výše invalidního důchodu. V žádosti o důchod ze dne 23. 3. 1986 žalobce uvedl, že již pobírá důchod válečných poškozenců. V rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení ze dne 5. 3. 1962, kterým byl žalobci uvolněn úrazový důchod a důchod bývalých válečných poškozenců, je uvedeno, že důchod bývalých válečných poškozenců činí 90 Kčs.

Podle § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. Neučiní-li tak jen proto, že žalobce ve správním řízení nepředloží doklad osvědčující jím tvrzený nárok, avšak existují-li zde určité nejasnosti rozhodné pro přiznání nároku žalobci, nejsou splněny zákonné podmínky, aby správní orgán mohl ve věci rozhodnout. V daném případě žalovaná nezjistila přesně a úplně skutečný stav věci, když nezohlednila všechny skutečnosti vyplývající z listinných důkazů a neprovedla dokazování v potřebném rozsahu. Proto je nezbytně nutné doplnit dokazování listinami, zejména rozhodnutím Státního úřadu pro válečné poškozence v Brně, měl-li žalobce v době rozhodování trvalé bydliště na území země Moravskoslezské, kterým by mohlo být prokázáno, že žalobci bylo přiznáno zaopatření v důsledku poškození zdraví, které bylo příčinou ztráty nebo snížení výdělečné schopnosti a které bylo způsobeno poraněním nebo onemocněním při činnosti v partyzánských jednotkách. V případě, že tato listina již nebude k dispozici, je na žalované, aby znovu vyhodnotila všechny listinné důkazy, které má k dispozici.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalované podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení zrušil a podle odst. 4 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.