289/2004
Územní řízení a náležitosti rozhodnutí o umístění stavby
Ejk 43/2004
Územní řízení: náležitosti rozhodnutí o umístění stavby
k § 4 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona
k § 9 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu
I. Jednou ze základních náležitostí rozhodnutí o umístění stavby jsou podmínky pro umístění stavby, v jejichž rámci stavební úřad stanoví územně technické požadavky na umístění stavby uvedené příkladmo v § 4 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, a obecné technické požadavky na umísťování staveb upravené vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu.
II. K obecným technickým požadavkům na výstavbu patří i připojení stavby na pozemní komunikaci (§ 9 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu), které zahrnuje požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. Požadavek na dopravní obslužnost a přístup požární techniky může stavební úřad spolehlivě posoudit a jako jednu z podmínek rozhodnutí o umístění stavby stanovit jedině tehdy, když v rozhodnutí vymezí mimo jiné přístup ke stavbě určením pozemkové parcely, ze které bude uvedený přístup realizován. Tento požadavek musí stavební úřad posoudit i v případě stavby prováděné jako nástavba či přístavba.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2004, čj. 52 Ca 22/2003-39)
Věc:
Ing. Svatopluk P. a Vít P., oba bytem v L., proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o umístění stavby.Městský úřad H. vydal v územním řízení dne 6. 1. 2003 podle § 39 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, a podle § 8 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, rozhodnutí o umístění stavby, a to „přístavby a nástavby Městského úřadu v H.“ (dále jen „stavba“).
Žalovaným rozhodnutím zamítl Krajský úřad Pardubického kraje dne 31. 3. 2003 odvolání žalobců ze dne 27. 1. 2003.
Žalobci namítli, že napadené rozhodnutí nerespektuje jejich vlastnické právo k pozemkové parcele č. 4 – zahrada v kat. území H., neboť obě rozhodnutí vytváří konstrukce o účelové komunikaci na tomto pozemku. Namítli, že územní rozhodnutí neřeší rozsah, dobu a intenzitu používání zmíněného pozemku v souvislosti s realizací stavby. Žalobcům tak nebylo jasné, do jaké míry budou v souvislosti se stavbou krácena jejich vlastnická práva, jelikož z rozhodnutí není zřejmý způsob a rozsah využití jejich pozemku pro stavbu (např. jaká část pozemku bude sloužit investorovi, zda zde dojde k parkování vozidel, užití těžké techniky, skladování materiálu apod.). Žalobci zároveň nesouhlasili s posouzením zařazení komunikace vedoucí přes jejich pozemek, a to podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jako komunikace účelové, přičemž toto posouzení je zahrnuto v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaný se s ním ztotožnil. Podle názoru vlastníků nemůže být k jejich tíži, že silniční správní úřad nerozhodl o zařazení této komunikace do některé z kategorií místních komunikací. Takové posouzení znamená, že jejich pozemek může být používán bez finanční náhrady. Územní rozhodnutí mělo být podle názoru žalobců vydáno až po uzavření dohody mezi nimi jako vlastníky zmíněného pozemku a investorem stavby. Územní rozhodnutí tak přehlíží nárok na náhradu za užívání jejich pozemku, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Z rozhodnutí vyplývá, že předmětem územního řízení, ve kterém bylo vydáno, bylo územní rozhodnutí týkající se zmíněné stavby. Ze správního spisu soud zjistil, že v tomto územním řízení byli žalobci jeho účastníky z důvodu dotčení svých vlastnických práv k sousední pozemkové parcele č. 4 – zahrada v kat. území H. Z rozhodnutí soud zjistil, že žalobci uplatnili skutečnosti uvedené v žalobě a týkající se přístupu ke stavbě přes jejich pozemek již v námitce před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a dále rovněž tuto skutečnost namítali v odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí. Správní orgán I. stupně se s námitkou žalobců vypořádal tak, že ji zamítl. V odůvodnění rozhodnutí o umístění stavby uvedl, že námitka žalobců se netýkala umístění stavby, neboť byla směrována k finančnímu vypořádání v podobě nájmu za účelovou komunikaci nacházející se na jejich zmíněném pozemku. Dále uvedl, že „toto rozhodnutí řeší umístění přístavby a nástavby, kdy přístup do objektu je řešen ze severní strany a z východní strany, z veřejného prostranství“. Vymezení přístupu ke stavbě tímto způsobem považuje soud za neurčité. Navíc z rozhodnutí správního orgánu I. stupně a ani z rozhodnutí žalovaného nelze zjistit napojení stavby na pozemní komunikaci, což je jednou z podmínek pro umístění stavby jako jedné z obsahových náležitostí rozhodnutí o umístění stavby (§ 4 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, v platném znění). Tato náležitost je jedním z územně technických požadavků na stavby a jejich umísťování (§ 4 a § 9 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění, dále jen „vyhláška o OTP“), kterou je povinen stavební úřad vždy v územním řízení posuzovat (§ 37 odst. 2 stavebního zákona). V každém územním řízení je proto nutné vždy přesně vymezit přístup ke stavbě, a to konkrétní specifikací pozemků, ze kterých bude přístup ke stavbě zajištěn. Údaj správního orgánu I. stupně o tom, že přístup bude zajištěn z určité světové strany, takovým vymezením není. Navíc z rozhodnutí správního orgánu I. stupně a ani z rozhodnutí žalovaného nelze zjistit, zda připojení stavby na pozemní komunikace splňuje též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky (§ 9 vyhlášky o OTP); tímto požadavkem se žádný z obou správních orgánů nezabýval. Žalovaný se v rozhodnutí na rozdíl od správního orgánu I. stupně ani slovem nezmínil o tom, že přístup do objektu by měl být řešen ze „severní a východní strany, z veřejného prostranství“, nýbrž se obšírně zabýval zařazením a užíváním komunikace na pozemku žalobců. Není tak zcela zřejmé, z jakého pozemku bude přístup ke stavbě realizován a jak bude řešeno napojení stavby na pozemní komunikaci. Proto se soud musel ztotožnit s názorem žalobců o tom, že z rozhodnutí není ani jasné, do jaké míry dojde umístěním stavby k využití pozemku v jejich vlastnictví, neboť z obou rozhodnutí nevyplynulo, zda přístup ke stavbě a napojení na komunikaci bude realizován přes tento pozemek a v jakém rozsahu. Pro případ, že by měl být k tomuto účelu využit pozemek žalobců a komunikace na něm se nacházející, by hodnocení jejího vlastnictví, významu, zařazení a využití nepříslušelo stavebnímu úřadu, ale příslušnému silničnímu úřadu (§ 3 zákona o pozemních komunikacích). V takovém případě by ale nemohl stavební úřad dospět k závěru, k jakému dospěl žalovaný, když v rozhodnutí uvedl, že „vlastnictví komunikace není zcela zřejmé“. Pokud otázku vlastnictví komunikace sám hodnotil a navíc vycházel z vlastních pochybností, překročil svoji pravomoc. Jestliže by byl přístup ke stavbě realizován přes pozemek žalobců, mohl a měl stavební úřad tento problém řešit buď prostřednictvím dohody účastníků řízení (např. smlouva o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni) anebo postupovat podle § 108 stavebního zákona.
(oř)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.