957/2006
Stavební zákon: dodatečné povolení stavby
Ej 611/2004
Stavební zákon: dodatečné povolení stavby
k § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.*)
k § 139 odst. 2 občanského zákoníku
Nedoložení většinového souhlasu spoluvlastníků domu, kteří jimi jsou v době rozhodování stavebního úřadu, podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku, s dodatečným povolením stavebních úprav provedených nájemcem brání rozhodnutí o jejich dodatečném povolení podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2004, čj. 3 As 50/2003-57)
Věc:
Helena N. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, za účasti osoby zúčastněné na řízení Yvette O., o odstranění stavby, o kasační stížnosti žalobkyně.Magistrát města Olomouc rozhodnutím ze dne 12. 10. 2001 nařídil spoluvlastníkům domu Pavlu a Janě B. a Yvette O. odstranění stavebních úprav (příček se vstupními dveřmi, příček v pokoji, zařizovacích předmětů kuchyňského koutu včetně rozvodů plynu, elektrické energie, vody a kanalizace k těmto předmětům a plovoucí podlahy) bytové jednotky užívané žalobkyní, které byly provedeny bez stavebního povolení.
Okresní úřad Olomouc žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 3. 2002 odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že předložila stavebnímu orgánu zjednodušenou projektovou dokumentaci, technickou zprávu orgánu požární ochrany a kladné vyjádření orgánu ochrany památek. Stavební úpravy provedla v roce 1997 se souhlasem tehdejších vlastníků (Pavla a Jany B.); teprve po dokončení se spoluvlastníkem stala Yvette O. Zásadní stavební úpravy byly provedeny ještě dříve, než se žalobkyně stala nájemkyní předmětné bytové jednotky a než se vlastníky domu stali jeho nynější majitelé. Podle žalobkyně měla být stavba z důvodu ochrany dobré víry a dobrých mravů, dodržení právní jistoty a kontinuity dodatečně povolena podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť není v rozporu se zájmy společnosti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 7. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku především konstatoval, že žalobkyně k dodatečnému povolení uvedených stavebních úprav nepředložila souhlas vlastníků domu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 stavebního zákona. Je proto nerozhodné, zda předložila shora uvedené doklady a kdy provedla stavební úpravy. Rozhodující však je, kdo byl vlastníkem stavby v době rozhodování o odstranění stavby, resp. o dodatečném povolení stavby podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť tito vlastníci by museli dát souhlas s dodatečným povolením stavebních úprav. Takový souhlas žalobkyně nedoložila, neboť Yvette O. s dodatečným povolením stavebních úprav nesouhlasila. Nastala tak rovnost hlasů (manželé B. s dodatečným povolením souhlasili), což znamená, že nebyla splněna podmínka většinového souhlasu vyžadovaná ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud dále uvedl, že správní orgán I. stupně ani žalovaný nepochybili, když ve věci rozhodli, aniž účastníky řízení podle ustanovení § 137 odst. 2 stavebního zákona odkázali na soud, neboť stavebník má důkazní břemeno v řízení prokázat, že má ke stavbě právo podle zmíněného ustanovení § 58 odst. 2 stavebního zákona, tedy musí sám k žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. stavebních úprav, doložit souhlas nadpoloviční většiny vlastníků stavby. Vůči stavebnímu úřadu odpovídá za nepovolenou stavbu vlastník stavby, popř. jeho právní nástupce, a proto bylo odstranění nepovolených stavebních úprav uloženo vlastníkům stavby, nikoli žalobkyni jako nájemkyni. Zda jsou stavební úpravy v souladu s veřejným zájmem, je v projednávané věci bezpředmětné, neboť nebyl dán základní předpoklad pro dodatečné povolení stavebních úprav.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukazovala především na to, že stavební úpravy (rozšíření stávající bytové jednotky o kuchyňský kout) byly provedeny a konkludentně akceptovány jednáním tehdejšího vlastníka MěNV, posléze MÚ Olomouc. Město o stavebních úpravách vědělo, avšak po mnoha letech jeho vlastní stavební odbor celou věc posuzuje s odůvodněním, že nemá v archívu žádné doklady.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Stavební zákon váže provádění staveb, jejich změn i udržovacích prací na stavební povolení, případně na ohlášení stavebnímu úřadu. U staveb, které byly postaveny bez potřebného souhlasu stavebního úřadu, je povinností stavebního úřadu zvážit, zda je nutno nařídit odstranění stavby nebo zda takovou již existující, popř. rozestavěnou stavbu budovanou bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním dodatečně povolit v řízení podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle zmíněného ustanovení se odstranění stavby nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a se zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžadované stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Znamená to tedy, že stavební zákon váže dodatečné povolení stavby na splnění dvou podmínek prokazovaných výlučně stavebníkem, jimiž je soulad stavby s veřejným zájmem a předložení podkladů a dokladů jako k žádosti o stavební povolení. V projednávané věci krajský soud s odkazem na zmíněné ustanovení ve spojení s ustanovením § 58 odst. 2 stavebního zákona a ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku dovodil, že stěžovatelka v řízení před stavebním úřadem nedoložila souhlas vlastníků domu s dodatečným povolením stavebních úprav, a to vlastníků domu v době rozhodování o odstranění stavby, resp. o dodatečném povolení, neboť Yvette O. s dodatečným povolením stavebních úprav nesouhlasila. Z důvodu nesplnění jedné ze zákonných podmínek nebylo proto třeba zkoumat splnění druhé podmínky, a to soulad stavby s veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud považuje uvedený právní závěr za odpovídající zákonu, neboť nedoložení souhlasu vlastníků domu s dodatečným povolením stavebních úprav brání rozhodnutí o jejich dodatečném povolení. Absenci souhlasu vlastníků stavby ostatně nezpochybňuje ani sama stěžovatelka, pouze uvádí, že Město Olomouc jako dlouhodobý (dřívější) vlastník o stavebních úpravách po mnoho let vědělo a že manželé B. stěžovatelce souhlas se stavebními úpravami již dříve dali. Uvedené tvrzení, byť by bylo opodstatněné, však nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že stěžovatelka nedoložila souhlas těch vlastníků domu, kteří jimi byli v době rozhodování o odstranění stavebních úprav.
*) Zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, byl s účinností k 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.