Vydání 1/2026

[11] Podstatou sporu je dopad nového stavebního zákona na stavební uzávěry vydané za účinnosti starého stavebního zákona z hlediska maximální doby jejich platnosti.

[12] Podle § 123 odst. 1 nového stavebního zákona .

[13] Podle § 123 odst. 3 nového stavebního zákona .

[14] Podle § 123 odst. 4 nového stavebního zákona .

[15] Podle § 326 odst. 1 nového stavebního zákona .

[16] Podle § 326 odst. 2 nového stavebního zákona .

[17] Podle § 326 odst. 3 nového stavebního zákona .

[18] Stěžovatelka ve své návrhové i kasační argumentaci z citovaných ustanovení nového stavebního zákona dovozuje, že napadené opatření mělo být zrušeno, protože délka trvání stavební uzávěry přesahuje její maximální možnou délku stanovenou v § 123 odst. 3 nového stavebního zákona.

[19] Nejvyšší správní soud úvodem ve shodě s krajským soudem podotýká, že mezi stěžovatelkou a odpůrcem panuje spor ryze o právní otázku, po stránce skutkové (včetně délky, účelu a rozsahu postupně vydávaných stavebních uzávěr) není mezi účastníky řízení rozpor. Stěžovatelka zároveň v kasační stížnosti obdobně jako v samotném návrhu nenamítá, že by napadené opatření trvalo po delší než nezbytně dlouhou dobu s ohledem na znění starého stavebního zákona. Totožné konstatování krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti nikterak nezpochybňuje. Rozsah kasačního přezkumu je tedy zúžen toliko na posouzení, zda stavební uzávěra měla být krajským soudem zrušena pro její rozpor s § 123 odst. 3 ve spojení s § 326 odst. 2 nového stavebního zákona. Zde se však Nejvyšší správní soud shoduje se závěry napadeného rozsudku.

[20] Nejvyšší správní soud nepopírá, že nový stavební zákon výslovně zakotvil dočasnost stavebních uzávěr na dobu nezbytně nutnou, nejdéle na šest let (§ 123 odst. 3 citovaného zákona). V přechodném ustanovení § 326 téhož zákona ovšem určil jasná pravidla dopadu nové právní úpravy na dříve vydané stavební uzávěry. Výklad tohoto ustanovení je pro posouzení sporné právní otázky stěžejní.

[21] Ustanovení § 326 odst. 1 a 2 nového stavebního zákona odlišilo dvě základní skupiny stavebních uzávěr vydaných před účinností nového stavebního zákona a ve vztahu k nim odlišilo různé právní důsledky účinnosti nové právní úpravy.

[22] První skupinu představují stavební uzávěry vydané podle zákona č. 50/1976 Sb., které nabytím účinnosti § 326 odst. 1 nového stavebního zákona pozbyly platnosti . Tento jasně vyjádřený důsledek nové právní úpravy jasně vysvětlila důvodová zpráva, dle níž stavební uzávěry vydané podle zákona č. 50/1976 Sb. platí již více jak 13 let, přičemž tak dlouhé omezení vlastnictví je nepřípustné, a proto tyto staré stavební uzávěry pozbývají dnem nabytí účinnosti nového zákona platnosti. Pro posouzení nyní sporované právní otázky je však klíčové, že tento důsledek zákonodárce jednoznačně spojil pouze se stavebními uzávěrami vydanými na základě zákona č. 50/1976 Sb.

[23] Ve vztahu ke stavebním uzávěrám vydaným dle starého stavebního zákona, které tvoří druhou skupinu stavebních uzávěr, zákonodárce určil, že příslušný úřad územního plánování nejpozději do 1 roku ode dne nabytí nového stavebního zákona prověří stavební uzávěru z hlediska její aktuálnosti a souladu s požadavky nového stavebního zákona. Pouze pro případy, kdy by příslušný úřad územního plánování takto nepostupoval, tj. pokud by do 1 roku ode dne nabytí nového stavebního zákona dříve vydanou stavební uzávěru neprověřil, stavební uzávěra pozbude platnosti. Krajský soud na základě této právní úpravy správně dovodil, že z textu zákona nevyplývá, že měly ze zákona pozbýt platnosti všechny stavební uzávěry, které ve svém důsledku trvají déle než 6 let tak jako stavební uzávěry vydané podle zákona č. 50/1976 Sb., resp. že by se v důsledku § 123 odst. 3 nového stavebního zákona staly bez dalšího nezákonnými. Odlišení důsledků účinnosti nové právní úpravy pro stavební uzávěry vydané dle zákona č. 50/1976 a starého stavebního zákona je z textu zákona navýsost patrná. Stěžovatelčina argumentace tyto distinkce pomíjí, neboť fakticky požaduje, aby i stavební uzávěry vydané dle starého stavebního zákona, které přesáhly maximální dobu trvání 6 let, byly v důsledku přijetí nového stavebního zákona v rámci návrhového řízení na zrušení opatření obecné povahy prohlášeny bez dalšího za nezákonné a takto byly zrušeny.

[24] Nejvyšší správní soud nepomíjí a nevyvrací stěžovatelčinu tezi, že stavební uzávěry přijaté podle starého stavebního zákona musely být po nabytí účinnosti nového stavebního zákona přezkoumány z hlediska jejich aktuálnosti a souladu s novým stavebním zákonem, a to včetně požadované maximální doby jejich trvání v délce 6 let. Tento úmysl zákonodárce vyslovil bez jakýchkoli pochybností také v důvodové zprávě, dle níž „“ (důvodová zpráva k zákonu č. 283/2021 Sb.,stavebnímu zákonu, sněmovní tisk 1008/0, 8. volební období, 2017-2021, k § 324). Z textu zákona lze s přihlédnutím k citované pasáži důvodové zprávy dovodit, že stavební uzávěry vydané za staré právní úpravy musí být přezkoumány také z hlediska doby jejich trvání. Zákonodárce ovšem nevyslovil pozbytí jejich platnosti , jak to učinil u stavebních uzávěr vydaných dle zákona č. 50/1976 Sb., nýbrž stanovil procesní postup, v němž příslušný úřad územního plánování posoudí dříve vydané stavební uzávěry s požadavky nového stavebního zákona. Tento postup má své logické důvody, neboť na jedné straně akceptuje, že oproti stavebním uzávěrám vydaných dle zákona č. 50/1976 Sb. nejsou tyto stavební uzávěry neakceptovatelné z hlediska doby jejich trvání, a zároveň dal příslušnému správnímu orgánu možnost, aby na jejich případné zrušení (či pozbytí platnosti) pro nedodržení požadavků nového stavebního zákona reagoval či se na něj jinak připravil (viz dále).

[25] Nejvyšší správní soud tedy uznává, že § 326 odst. 2 věty za středníkem nového stavebního zákona stanoví, že nesplňuje-li stavební uzávěra vydaná podle starého stavebního zákona požadavky nového stavebního zákona, příslušný úřad územního plánování ji zruší, čímž pozbude účinnosti (§ 123 odst. 4 nového stavebního zákona). Zákon zároveň ale předpokládá, že se tak stane v rámci povinného přezkumu stanoveného novým stavebním zákonem, který proběhne do jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti (viz podmínka ). Tato skutečnost svědčí výkladu předestřeného krajským soudem, že nelze dovodit, že by se bez dalšího (ze zákona) staly nezákonnými ty stavební uzávěry, které trvají déle než 6 let. Tak tomu bude pouze v případě, kdy v roční lhůtě neproběhne jejich přezkum. Stěžovatelka se mýlí, že při akceptaci tohoto výkladu by § 326 odst. 2 nového stavebního zákona zcela postrádal smyslu, naopak tato zřetelně odpovídá textu zákona i úmyslu zákonodárce.

[26] Účelem přechodných ustanovení je obecně odstranit nebo zmírnit negativní důsledky střetu staré a nové právní úpravy a upravit předpoklady pro jejich další existenci a obsah. V tomto smyslu zákonodárce v § 326 odst. 1 nového stavebního zákona zřetelně určil, že platnosti pozbudou pouze ty stavební uzávěry, které byly vydány již za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., nikoli však stavební uzávěry vydané dle starého stavebního zákona. Zákonodárce dle všeho, byť to výslovně nevyjádřil, chránil právní jistotu adresátů stavebních uzávěr tak, aby bylo zřejmé řešení případného rozporu stavební uzávěry vydané dle starého stavebního zákona s novým stavebním zákonem. Zároveň chránil právní sféru vydavatele stavební uzávěry, tj. obce. Ačkoli je stavební uzávěra vydávána v přenesené působnosti, nelze ji zcela oddělit od samostatné působnosti obce, do které spadá vydání (změna) územního plánu (viz rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2025, čj. 7 As 302/2024-34). Nejvyšší správní soud takto již dříve připustil, že zrušení stavební uzávěry se může dotknout právní sféry, resp. i práva na samosprávu obce, např. již tím, že nebude ochráněno budoucí využití území dle jím schváleného zadání územního plánu dočasným zastavením stavebních činností (viz rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2023, čj. 4 As 183/2022-48). Právo na samosprávu zahrnuje mj. i péči o příznivé životní prostředí obyvatel obce či o majetek ve vlastnictví obce, které mohou být zrušením stavební uzávěry rovněž potenciálně dotčeny (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 As 187/2017-264, č. 3909/2019 Sb. NSS). Zrušení stavební uzávěry proto je způsobilé zasáhnout do práva na samosprávu obce v kontextu čl. 101 odst. 4 Ústavy (srov. nález ÚS ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17, č. 78/2019 Sb. ÚS). Sporované přechodné ustanovené nového stavebního zákona takto mělo zajistit, aby obce nebyly poškozeny náhlou „změnou pravidel“. V tomto smyslu lze roční lhůtu, během které jsou „chráněny“ stavební uzávěry vydané dle starého stavebního zákona, považovat za projev vstřícnosti zákonodárce vůči obcím tak, aby mohly reagovat na nesoulad dříve vydané stavební uzávěry s novým stavebním zákonem.

[27] Na výše předestřeném výkladu nic nemění § 326 odst. 3 nového stavebního zákona, dle něhož se nepřihlíží k omezením vyplývajících z územní uzávěry, která nejsou v souladu s požadavky nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že k těmto ustanovením stavebních uzávěr se nepřihlíží při rozhodování, za což je nutno považovat toliko vydání správního rozhodnutí. Na posouzení zákonnosti stavební uzávěry nemá toto ustanovení žádný vliv, neboť nelze zaměňovat vydání individuálního správního rozhodnutí a přezkum zákonnosti opatření obecné povahy. Nadto nelze přehlížet, že § 326 odst. 3 nového stavebního zákona výslovně uvádí, že ke sporným ustanovení se nepřihlíží, aniž by hovořil o zrušení či pozbytí platnosti takovéhoto ustanovení či celé stavební uzávěry. Domnívala-li se stěžovatelka, že ke stavební uzávěře již nemohlo být přihlíženo ve stavebním řízení, mohla se proti případně opačnému názoru správních orgánů bránit žalobou proti konkrétnímu rozhodnutí správního orgánu, jež by vzešlo z jí iniciovaného správního řízení. V tomto řízení by správní orgány a následně soud posuzovaly, zda § 326 odst. 3 nového stavebního zákona lze aplikovat vůči stavební uzávěře, jejíž délka překročila zákonodárcem stanovenou maximální dobu trvání v délce šesti let. Uvedená argumentace ovšem nemohla mít žádný vliv na přezkum zákonnosti napadeného opatření.

[28] Nejvyšší správní soud uznává, že ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Ao 2/2011-30, shledal, že má-li stavební uzávěra vydaná podle § 33 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. formou obecně závazného předpisu obstát i za účinnosti starého stavebního zákona, musí z hmotněprávního hlediska odpovídat jeho požadavkům. Uvedený rozsudek však není přiléhavý na projednávanou věc, neboť neřešil výklad přechodných ustanovení starého, natož pak nového stavebního zákona. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku upozornil na nutnost souladu dříve vydané stavební úpravy s novou právní úpravou, na tomto principu ovšem stojí i právní úprava obsažená v novém stavebním zákoně. Ten ale zároveň zakotvil ve vztahu ke stavebním uzávěrám přijatých za účinnosti starého stavebního zákona jasná pravidla jejich střetu s požadavky nového stavebního zákona, která musí soudy rozhodující o zákonnosti stavební uzávěry respektovat.

[29] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud nemohl vyhovět stěžovatelčině návrhu na zrušení napadeného opatření. Stěžovatelka ve své návrhové i kasační argumentaci pomíjí výslovná pravidla pro řešení střetu dříve vydaných stavebních uzávěr s novým stavebním zákoně obsažená v přechodných ustanovení tohoto zákona. Stěžovatelčina je v rozporu s textem zákona, jeho účelem i systematikou (ve smyslu odlišení stavebních uzávěr vydaných za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb. a starého stavebního zákona). Kasační námitky proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.