Vydání 2/2023

[16] Nejprve Nejvyšší správní soud posuzoval, zda mají správní soudy vůbec pravomoc rozhodnout o žalobě týkající se procesu jmenování nejvyššího státního zástupce. Městský soud se tímto aspektem případu výslovně nezabýval, ačkoli vláda ve vyjádření k žalobě namítala její nepřípustnost s argumentem, že jmenování nejvyššího státního zástupce je její čistě politické rozhodnutí.

[17] Z rozsudku městského soudu vyplývá, že svou pravomoc dovodil z toho, že jádrem sporu je veřejné subjektivní právo stěžovatele na přístup k veřejné funkci ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Městský soud však nevzal v úvahu, že § 2 s. ř. s., který správním soudům ukládá poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, není jediné ustanovení upravující pravomoc správních soudů. Neméně důležitý je § 4 s. ř. s. (zařazený do rubriky označené ), podle něhož . Z citovaného ustanovení je zřejmé, že správní soudy mohou poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům pouze tam, kde do nich správní orgány zasahují rozhodováním (v širším slova smyslu) v oblasti veřejné správy. Vláda přitom namítala, že jmenování nejvyššího státního zástupce nemá charakter správního rozhodnutí, což v kontextu její další argumentace nelze chápat jinak, než že tvrdila, že nejde o výkon veřejné správy.

[18] Opomenutí některého z argumentů žalovaného správního orgánu sice nezakládá nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2009, čj. 1 As 64/2009-153, bod 26), otázka pravomoci soudu k přezkumu jmenování nejvyššího státního zástupce je však významná, dosud nezodpovězená a nikoli triviální, a proto je nutné se jí podrobněji zabývat; ostatně Nejvyšší správní soud se otázkou soudní pravomoci, jejíž nedostatek by způsobil zmatečnost řízení před městským soudem, musí zabývat z úřední povinnosti i v případě, že kasační stížnost takovou námitku neobsahuje [viz § 109 odst. 4 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

[19] Nejvyšší správní soud připomíná, že „[j]“ (rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, čj. 1 As 102/2010-80, č. 2484/2012 Sb. NSS, bod 29). Existuje však početná ke konkrétním formám činnosti orgánů veřejné moci. A právě některé z těchto případů mohou sloužit jako východisko pro ten nyní projednávaný.

[20] Nejvyšší správní soud již před mnoha lety dovodil pravomoc správních soudů přezkoumávat postup prezidenta republiky při jmenování soudců (rozsudek ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS) s tím, že jde o rozhodování v oblasti veřejné správy, neboť vrchnostenské rozhodování o jmenování kandidátů do funkcí soudců bude vždy posuzováno jako činnost, která má zákonný rámec a děje se ve veřejném zájmu (rozsudek ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS). Především s odkazem na tuto judikaturu Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku čj. 6 As 199/2018-71 připustil i přezkum procesu jmenování státních zástupců (ačkoli pravomocí správních soudů se tehdy výslovně nezabýval, mlčky ji předpokládal).

[21] Nejpodstatnější jsou však rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 9 As 94/2008-77, č. 1981/2010 Sb. NSS, ze dne 27. 10. 2009, čj. 9 As 2/2009-59, ze dne 12. 11. 2009, čj. 1 As 9/2009-86, a ze dne 12. 6. 2012, čj. 1 As 51/2012-242, č. 2703/2012 Sb. NSS, z nichž vyplývá, že odvolání z funkce vedoucího státního zástupce je výkonem veřejné správy a podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud mimo jiné vyzdvihl veřejný zájem na řádném výkonu řídících a organizačních pravomocí vedoucího státního zástupce, do nichž má být zasahováno pouze z předvídatelných zákonem stanovených důvodů, bez možnosti nahodilosti a svévole. Zásah do obsazení funkce vedoucích státních zástupců může být motivován pouze ochranou veřejného zájmu na řádném chodu státního zastupitelství jako veřejnoprávní instituce. Rozhodování o vedení jednotlivých složek státního zastupitelství je tedy výkonem veřejné správy.

[22] Nejvyšší správní soud považuje za logické, že mají-li správní soudy pravomoc přezkoumávat odvolání z funkce vedoucího státního zástupce, nelze z jejich dosahu vyjímat spory související se vznikem této funkce (k nutnosti soudního přezkumu výběru kandidátů na veřejnou funkci srov. již citovaný rozsudek NSS čj. 6 As 199/2018-71), neboť důvody ve prospěch závěru o pravomoci správních soudů shrnuté v předchozích odstavcích se plně uplatní, i pokud jde o jmenování do funkce vedoucího státního zástupce.

[23] Ani jeden z citovaných případů se sice netýkal nejvyššího státního zástupce, z § 8 odst. 1 zákona o státním zastupitelství je však zřejmé, že nejvyšší státní zástupce je – stejně jako vrchní, krajští a okresní státní zástupci – vedoucím státním zástupcem. S výjimkou některých dalších kompetencí, daných do značné míry jeho rolí „hlavy“ soustavy státního zastupitelství, zákon jeho postavení od ostatních vedoucích státních zástupců nijak neodlišuje (ostatně ani vrchních, krajských a okresních státních zástupců nejsou vymezeny zcela totožně – ve vztahu ke státní správě státních zastupitelství viz § 13f až § 13h zákona o státním zastupitelství). Nejvyššího státního zástupce sice jmenuje a odvolává vláda na rozdíl od ostatních vedoucích státních zástupců, které jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti (§ 9 oproti § 10 zákona o státním zastupitelství), to však samo o sobě nestačí pro závěr, že by obsazení funkce nejvyššího státního zástupce, na rozdíl od funkcí vrchních, krajských či okresních státních zástupců, nepodléhalo ochraně ve správním soudnictví. Vztah státu k osobám vykonávajícím funkci vedoucího státního zástupce (nebo osobám, které o výkon této funkce usilují) je totiž stále stejný, mění se pouze orgán (úd), jehož prostřednictvím stát vůči těmto osobám jedná, přičemž toto jednání má stále povahu výkonu veřejné správy.

[24] K závěru, že by správní soudy neměly pravomoc posuzovat odvolání (a jmenování) nejvyššího státního zástupce, nemůže vést ani nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS, jímž vyhověl ústavní stížnosti Ivy Brožové proti rozhodnutí tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause, kterým ji odvolal z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Z citovaného nálezu totiž nevyplývá, že by se Iva Brožová nemohla proti rozhodnutí o svém odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu bránit před správními soudy; ostatně sama tehdy vedle ústavní stížnosti podala také žalobu k Městskému soudu v Praze. Ústavní soud s ohledem na význam sporu o obsazení ústavní funkce předsedy Nejvyššího soudu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky dovodil, že ústavní stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], pročež netrval na vyčerpání jiných prostředků ochrany, které tak implicitně připustil, byť otázku pravomoci správních soudů rozhodnout o takové věci označil za problém podústavního práva [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jiný prostředek ochrany než správní žaloba k Městskému soudu v Praze (v jehož obvodu sídlí prezident republiky) ani nepřicházel v úvahu. Krom toho Městský soud v Praze již v jednom případě odvolání předsedkyně (nižšího) soudu z funkce přezkoumal (rozsudek ze dne 24. 6. 2005, čj. 5 Ca 37/2005-42, zmiňovaný ve výše citovaném rozsudku NSS čj. 1 As 9/2009-86).

[25] Obsazení funkce předsedy soudu (rozhodnutí o jmenování do funkce předsedy soudu i rozhodnutí o odvolání z funkce předsedy soudu) je tedy také přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví. I rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 3. 2020, čj. Nad 8/2019-65, č. 4062/2020 Sb. NSS, poznamenal, že by správní soudy mohly přezkoumávat zákonnost jmenování předsedy soudu (bod 47; nutno však podotknout, že tuto zmínku učinil bez hlubšího rozboru této otázky, zřejmě proto, že to nepovažoval za sporné).

[26] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že správní soudy mají pravomoc přezkoumávat proces jmenování (a odvolávání) nejvyššího státního zástupce.

[27] Podle § 82 s. ř. s. se může ochrany před nezákonným zásahem domáhat . Jedním z definičních znaků zásahu ve smyslu citovaného usnesení tedy je, že nejde o rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. (z četné judikatury věnující se rozdílům mezi zásahy a rozhodnutími viz např. rozsudky NSS ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 Ans 1/2013-66, č. 2941/2014 Sb. NSS, ze dne 20. 2. 2018, čj. 9 As 336/2017-18, a ze dne 7. 5. 2020, čj. 6 Afs 129/2019-55, č. 4061/2020 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 4. 2017, čj. 6 Afs 270/2015-48, č. 3579/2017 Sb. NSS, a ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS). Zásahová žaloba je vůči žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. subsidiární (rozsudek ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS) a směřuje-li proti rozhodnutí, je nepřípustná (§ 85 s. ř. s.).

[28] Stěžovatel napadl jmenování nejvyššího státního zástupce jako nezákonný zásah, tento úkon však má formu rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z dosavadní judikatury: ve věci, která skončila výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ans 9/2007-197, se žalobce bránil proti nečinnosti prezidenta republiky při jmenování soudce žalobou podle § 79 a násl. s. ř. s., jíž se lze domáhat pouze vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003-50; nečinností žaloba může směřovat i k vydání osvědčení, to však v projednávané věci nepřipadá v úvahu). Jmenování soudce je tedy rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., stejně jako odvolání vedoucího státního zástupce (srov. například výše citovaný rozsudek NSS čj. 1 As 51/2012-242), přičemž Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod nahlížet na jmenování (nejvyššího) státního zástupce odlišně.

[29] Je tedy zřejmé, že stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ. V takové situaci mají soudy povinnost žalobce na tuto skutečnost upozornit a umožnit mu úpravu žaloby (rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2018, čj. 6 As 357/2017-26, rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2020, čj. 1 Afs 22/2020-34, č. 4040/2020 Sb. NSS, nález ÚS ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18, č. 147/2019 Sb. ÚS).

[30] Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že žaloba by nemohla být věcně projednána ani za předpokladu, že by žalobní typ odpovídal formě napadeného úkonu, a proto není namístě věc městskému soudu vracet, aby stěžovateli umožnil změnu žaloby. Stěžovatel totiž, jak vyplyne z následujících odstavců, postrádá aktivní procesní legitimaci ke zpochybnění jmenování nejvyššího státního zástupce.

[31] Aktivní procesní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí i žaloby na ochranu před nezákonným zásahem se odvíjí od tvrzení, že byl žalobce napadeným úkonem zkrácen na svých právech. Musí však jít o tvrzení alespoň plausibilní. Je-li zjevné a nepochybné, že žalobce nemůže být nositelem práva, do něhož dle žalobního tvrzení správní orgán zasáhl, je namístě žalobu bez věcného projednávání odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, č. 1043/2007 Sb. NSS).

[32] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že funkce vedoucího (a tedy i nejvyššího) státního zástupce je veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny, a že tedy občanům svědčí ústavou zaručené základní právo na přístup k této funkci za rovných podmínek. Ostatně k témuž závěru dospěl i městský soud. Ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny přitom zjevně předpokládá, že přístup k veřejným funkcím bude vázán na splnění nějakých dalších podmínek, které musí být stanoveny zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Přístup k většině veřejných funkcí je přirozeně podmíněn nejrůznějšími kvalifikačními kritérii stanovenými zákonem, podle toho, o jakou funkci se jedná a jaká poslání má nositel funkce plnit a jaké činnosti má vykonávat. Současně platí, že stanovené zákonné podmínky musí být na všechny uplatňovány stejně (to je onen přístup k funkci za rovných podmínek, jak jej má na mysli citovaný čl. 21 odst. 4 Listiny). A protože jde o ústavou zaručené základní právo, podle čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny zde musí být prostředek soudní ochrany pro případ, že by měl někdo nebo řekněme s literární aluzí přístup k veřejné funkci než jiní, tj. že by nesplňoval zákonem stanovené podmínky nebo byl nezákonně upřednostněn na úkor těch, kteří takové podmínky splňovali a kteří tak ztratili šanci veřejnou funkci získat.

[33] V tomto ohledu městský soud i účastníci řízení pominuli stěžejní otázku, a sice zda může být nejvyšším státním zástupcem jmenována osoba stojící vně soustavy státního zastupitelství, tedy osoba, která v okamžiku jmenování nevykonává funkci státního zástupce. Pokud by nejvyšším státním zástupcem mohl být jmenován jen ten, kdo v okamžiku jmenování vykonává funkci státního zástupce, nemohl by být stěžovatel, který tuto funkci nevykonává, nezákonně zkrácen na svých právech procesem výběru nejvyššího státního zástupce jednoduše proto, že nesplňuje kvalifikační kritérium pro přístup k této funkci, což mu brání ucházet se o ni s vidinou potenciálního úspěchu (podobně by se nemohl ochrany před nezákonným zásahem souvisejícím se jmenováním řadového státního zástupce domáhat někdo, kdo například nemá právní vzdělání nebo není bezúhonný).

[34] Jinými slovy stěžovatel by v takovém případě postrádal aktivní procesní legitimaci zpochybňovat zákonnost jmenování nejvyššího státního zástupce. Je přitom třeba odmítnout stěžovatelův názor, že by mohl „“. Úkolem správních soudů je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.). Jak Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl, soudní řád správní (až na výslovné výjimky v řízení o žalobě proti rozhodnutí – § 66 s. ř. s.) nepřipouští „veřejnou žalobu“ k ochraně práv jiných osob než žalobce nebo k ochraně veřejného zájmu (např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, bod 82, či rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2022, čj. 6 As 251/2021-54, bod 13).

[35] Jmenování nejvyššího státního zástupce se věnuje jediné zákonné ustanovení, které na předestřenou otázku samo o sobě přímo odpověď nedává: podle § 9 odst. 1 zákona o státním zastupitelství jmenuje nejvyššího státního zástupce vláda na návrh ministra spravedlnosti. Jak však správně upozorňovala žalovaná, toto ustanovení nelze vykládat izolovaně od ostatních ustanovení zákona.

[36] Zákon o státním zastupitelství předpokládá, že věci svěřené do působnosti státního zastupitelství vykonávají pouze státní zástupci (§ 3 odst. 1; výjimkou jsou úkony, na kterých se mohou podílet vyšší úředníci státního zastupitelství, asistenti státních zástupců a právní čekatelé – srov. § 3 odst. 2). Zároveň nejvyššího státního zástupce označuje za stojícího v čele Nejvyššího státního zastupitelství [§ 8 odst. 1 písm. a)]. Již z toho lze dovodit, že nejvyšší státní zástupce musí být zároveň státním zástupcem. Nutno též poukázat na § 11 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, z něhož vyplývá, že funkce vedoucího (tedy i nejvyššího) státního zástupce je na funkci státního zástupce nezávislá ().

[37] Žalovaná též správně upozorňovala na skutečnost, že pokud by nejvyšší státní zástupce nebyl státním zástupcem, nedosáhl by na něj § 27 zákona o státním zastupitelství upravující kárnou odpovědnost státních zástupců, který na rozdíl od zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), nerozlišuje mezi kárnou odpovědností řadových a vedoucích státních zástupců (srov. § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vymezující zvláštní skutkovou podstatu kárného provinění soudních funkcionářů).

[38] Z citovaných ustanovení zákona o státním zastupitelství tak nelze učinit jiný závěr, než že nejvyšší státní zástupce musí být zároveň státním zástupcem. K témuž závěru dospívá i odborná literatura – viz např. Pavlík, J. § 9. In: Lata, J.; Pavlík, J.; Zezulová, J. . Praha: Wolters Kluwer, 2020: „“ Jmenování nejvyššího státního zástupce pouze z řad státních zástupců též odpovídá výběru předsedů soudů, které lze jmenovat pouze z řad soudců (§ 102 až § 105 zákona o soudech a soudcích).

[39] K opačnému závěru nemůže vést ani legislativní vývoj zákona o státním zastupitelství. Ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož jmenuje nejvyššího státního zástupce vláda na návrh ministra spravedlnosti, se nezměnilo od 1. 3. 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 14/2002 Sb. (předtím bylo obdobné ustanovení obsaženo v § 22 zákona o státním zastupitelství). Vládní návrh uvedeného zákona počítal s tím, že po citovaném § 9 odst. 1 bude následovat odstavec 2 ve znění: (sněmovní tisk č. 879/0, 3. volební období, www.psp.cz). Toto ustanovení bylo vypuštěno v průběhu projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně, přičemž, jak vyplývá z vyjádření poslance Marka Bendy, důvodem byla podmínka předchozího sedmiletého výkonu funkce státního zástupce (srov. stenoprotokol z obecné rozpravy k návrhu zákona, která proběhla dne 24. 10. 2001 na 39. schůzi Poslanecké sněmovny, dostupný na www.psp.cz). Nic tedy nesvědčí o tom, že by úmyslem zákonodárce bylo umožnit jmenovat do funkce nejvyššího státního zástupce i osobu, která v okamžik jmenování nevykonává funkci státního zástupce.

[40] Nejvyšší správní soud zároveň odmítá výklad, že by jmenování do funkce nejvyššího státního zástupce implicitně obsahovalo i jmenování do funkce „řadového“ státního zástupce, který naznačil stěžovatel. Pravomoc jmenovat státní zástupce má pouze ministr spravedlnosti (na návrh nejvyššího státního zástupce, § 18 odst. 2 zákona o státním zastupitelství) a vláda jej v tomto ohledu nemůže „suplovat“. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06, č. 139/2007 Sb. ÚS, bod 35, shledal, že pravomoc prezidenta republiky jmenovat předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu v sobě nezahrnuje pravomoc přidělit soudce k Nejvyššímu soudu, která náleží ministru spravedlnosti (se souhlasem předsedy Nejvyššího soudu).

[41] Nejvyšší správní soud přisvědčuje i argumentu žalované, že při výkladu, podle nějž nejvyšší státní zástupce nemusí být v okamžik jmenování státním zástupcem, by nebylo zřejmé, zda zákon vůbec na osobu státního zástupce klade nějaká kvalifikační kritéria (podmínky, které musí splnit uchazeč o funkci státního zástupce, zákon vymezuje až v části šesté, která se jmenováním nejvyššího státního zástupce systematicky nijak nesouvisí) – hypoteticky by se tak nejvyšším státním zástupcem mohla stát osoba bez právního vzdělání či osoba nikoli bezúhonná. Takový výklad je třeba odmítnout coby a nežádoucí.

[42] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ze zákona o státním zastupitelství jednoznačně vyplývá, že nejvyšším státním zástupcem může být jmenována pouze osoba, která vykonává funkci státního zástupce.

[43] Stěžovatel označil výběr nejvyššího státního zástupce pouze z řad státních zástupců za diskriminační, aniž tuto námitku dále rozvedl. Nejvyšší správní soud k tomu jen stručně podotýká, že o zakázanou diskriminaci jít nemůže, neboť stěžovatel (obecně řečeno osoba, která není státním zástupcem) není při výběru nejvyššího státního zástupce ve stejném ani srovnatelném postavení jako státní zástupci. Z výše provedeného rozboru zákona o státním zastupitelství je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce musí být „zároveň“ i státním zástupcem, neboť pouze státní zástupci mohou vykonávat působnost svěřenou státnímu zastupitelství. Jelikož nelze dovodit, že by v sobě jmenování nejvyššího státního zástupce zahrnovalo i jmenování do funkce státního zástupce (neboť ke každému jmenování je svěřena jinému orgánu veřejné moci – srov. výše bod [40]), musí být osoba jmenovaná do funkce nejvyššího státního zástupce v okamžik jmenování státním zástupcem. Tuto konstrukci, která se opírá o zákon, nelze považovat za svévolnou ani nerozumnou, je naopak logické, že funkci hlavy státního zastupitelství zastává osoba „ze soustavy“.

[44] Nejvyšší správní soud uzavírá, že pouze osoba, která bezprostředně splňuje zákonné kvalifikační předpoklady pro jmenování do funkce nejvyššího státního zástupce, v daném případě tedy především osoba, která je státním zástupcem, může (za splnění dalších procesních podmínek) napadat žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí o jmenování jiné osoby do funkce nejvyššího státního zástupce například z důvodu protiústavní svévole, diskriminace či jiných závažných vad, pro které jí samé bylo znemožněno se o funkci nejvyššího státního zástupce v daný okamžik ucházet. Jelikož stěžovatel tento předpoklad zjevně nesplňuje (což ani on sám nezpochybňuje), je osobou zjevně neoprávněnou k podání takové žaloby. (…)

[49] Výše provedené úvahy lze shrnout tak, že městský soud neměl žalobu vůbec věcně projednat, neboť stěžovatel byl osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek městského soudu a zároveň sám odmítl žalobu, neboť již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody (§ 110 odst. 1 věta první za středníkem s. ř. s.).