233/2004
Státní sociální podpora a fikce dosaženého příjmu osoby
Ej 387/2003
Státní sociální podpora: fikce dosaženého příjmu osoby samostatně výdělečně činné
k čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod
k § 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 137/1996 Sb. a zákona č. 242/1997 Sb.
Jestliže zákonodárce pro posouzení nároku na dávku státní sociální podpory upravil v § 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, pro osoby samostatně výdělečně činné fikci dosaženého příjmu, neporušil tím čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Rozdílná úprava sledování příjmu takových osob a ostatních skupin žadatelů o dávku je odůvodněna charakterem jejich výdělečné činnosti a je založena na objektivních a rozumných důvodech.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 5 A 74/2000-37)
Věc:
Josef P. v B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vrácení přeplatku sociálního příspěvku k vyrovnání cen tepelné energie.Okresní úřad v Bruntálu rozhodnutím ze dne 25. 10. 1999 uložil žalobci podle § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., povinnost vrátit přeplatek sociálního příspěvku k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie, a to za období od 1. 1. 1999 do 31. 3. 1999 ve výši 348 Kč, od 1. 4. 1999 do 30. 6. 1999 ve výši 363 Kč a od 1. 7. 1999 do 31. 8. 1999 ve výši 80 Kč. Při svém rozhodování přitom správní orgán použil § 5 odst. 5 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
Žalovaný odvolání žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 16. 12. 1999 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
V žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobce namítal, že § 5 odst. 5 písm. a) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je v rozporu s čl. 1 a s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení principu rovnosti upraveného v čl. 1 Listiny spatřoval žalobce v tom, že u všech ostatních kategorií osob, tj. osob pobírajících příjmy ze závislé činnosti, žáků, učňů, studentů, důchodců i osob samostatně výdělečně činných s příjmy nad životním minimem, se při rozhodování o sociálních dávkách vychází z jejich skutečných příjmů nebo ze skutečnosti, že tohoto příjmu nedosahují svým zaviněním. Jedině osoby samostatně výdělečně činné s příjmy ze soukromého podnikání pod hranicí životního minima jsou výjimkou v tom směru, že se u nich nevychází ze skutečného příjmu, ale je naopak vytvářena určitá
fikce
skutečnosti zohledněním neexistujícího uměle předpokládaného příjmu. Žalobce tak má za to, že u něj došlo také k diskriminaci z důvodu sociálního původu nebo jiného postavení podle čl. 3 odst. 1 Listiny.Nejvyšší správní soud, na nějž věc přešla podle § 132 s. ř. s., žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Z odůvodnění:
K namítanému rozporu ustanovení § 5 odst. 5 písm. a) zákona čl. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod uvádí soud následující:
Ústavní soud ČR v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96 a naposledy – přímo k otázce sociálního zabezpečení – Pl. ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92. Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle; neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy čl. 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Čl. 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných ustanovení čl. 2 až 4 Listiny, ale je naopak nutno pojmout je jako jediný celek. Z těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v čl. 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Z uvedeného vyplývá, že zákonná úprava, jež zvýhodňuje či znevýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové odlišné zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující či znevýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech a aby i mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulazíz, Cabales a Balkandali z roku 1985).
V daném případě má soud za to, že k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a ostatními skupinami účastníků řízení o dávku státní sociální podpory nedošlo. Již v důvodové zprávě k zákonu č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je uvedeno, že nová koncepce dávek státní sociální podpory předpokládá, že rodiny a občané si budou zabezpečovat co nejširší okruh potřeb vlastními silami, tj. především pracovním příjmem a z něho odvozenými dávkami. Stát svou podporou a pomocí bude zasahovat pouze tam, kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky přijatelné úrovni, a tam, kde má stát zájem člověka a rodinu stimulovat, podpořit nebo chránit. K § 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, pak důvodová zpráva výslovně uvádí, že u osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nepravidelnost příjmů těchto osob. V souvislosti s výše uvedeným lze dovodit, že společensky žádoucí u osob samostatně výdělečně činných je pouze takové podnikání, z něhož plynou příjmy k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení těchto příjmů je stanovena
fikce
uvedená v § 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. U osob v zaměstnaneckém poměru je požadavek odpovídajícího příjmu řešen zakotvením ustanovení o minimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však obdobná úprava u osob samostatně výdělečně činných není možná.Jen pro úplnost soud k věci uvádí, že k nerovnosti uvnitř skupiny osob samostatně výdělečně činných nedochází, neboť výchozí podmínky jsou definovány jednotně. Uvedená právní úprava dle názoru soudu neporušuje čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je založena na objektivních a rozumných důvodech objasněných stručně zákonodárcem přímo v důvodové zprávě k zákonu. Nejvyšší správní soud proto neshledal podmínky pro předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
(aš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.