4594/2024
Státní památková péče: prostředí nemovité kulturní památky; přípustnost zásahů do budovy sousedící s nemovitou kulturní památkou
Státní památková péče: prostředí nemovité kulturní památky; přípustnost zásahů do budovy sousedící s nemovitou kulturní památkou
k § 11 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči
Není vyloučeno, aby budova sousedící s nemovitou kulturní památkou, která sama není památkově chráněna, byla považována za prostředí této kulturní památky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dříve odst. 2), zvláště pokud je s nemovitou kulturní památkou spojena a mezi oběma stavbami existuje úzká vazba tak, že by stavební zásahy do sousední budovy mohly vést ke snížení hodnoty samotné nemovité kulturní památky. Probíhá-li územní, stavební či společné řízení, jehož předmětem jsou stavební zásahy do budovy, která tvoří prostředí nemovité kulturní památky, je orgán státní památkové péče v závazném stanovisku dle § 11 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dříve odst. 3) povinen posoudit jejich přípustnost z hlediska ochrany dané nemovité kulturní památky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2024, čj. 5 As 17/2022-156)
Věc:
a) A. M. a b) statutární město Brno proti Magistrátu města Brna, za účasti 1) F. D., 2) S. A., 3) P. H. a 4) I. M., o společné povolení, o kasačních stížnostech žalovaného a osob zúčastněných na řízení 1) a 2).Úřad městské části města Brna, Brno-Žabovřesky, odbor stavební (stavební úřad), vydal ve společném územním a stavebním řízení rozhodnutí ze dne 7. 7. 2020, jímž schválil stavební záměr osoby zúčastněné na řízení 1) jako stavebníka nazvaný „Rekonstrukce bytového domu Tůmova 1, Brno“. Předmětem záměru byla změna dokončené stavby pro bydlení spočívající v nástavbě a stavebních úpravách a novostavba zpevněné plochy pro parkování 4 osobních vozidel na přilehlém pozemku. Dotčená stavba sousedí s Fuchsovou vilou, která je nemovitou kulturní památkou zapsanou do Ústředního seznamu kulturních památek pod č. 31398/7-121.
Proti společnému povolení bylo podáno celkem pět odvolání (odvolání podali mj. i oba žalobci), která žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021 zamítl.
Žalobce a) (vlastník sousední Fuchsovy vily) a žalobce b) podali proti rozhodnutí žalovaného samostatné žaloby u Krajského soudu v Brně. Řízení o těchto žalobách krajský soud spojil ke společnému projednání a následně rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, čj. 30 A 75/2021-239, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud se nejprve zabýval námitkami týkajícími se nezákonnosti závazných stanovisek orgánů státní památkové péče (závazné stanovisko Magistrátu města Brna, odboru památkové péče, ze dne 26. 9. 2018, a potvrzující závazné stanovisko Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 13. 11. 2020). Námitky týkající se procesních pochybení stavebního úřadu (resp. žalovaného) při vypořádání námitek uplatněných účastníky řízení vůči závazným stanoviskům neshledal krajský soud důvodnými.
Rovněž nepřisvědčil žalobní argumentaci, podle níž dotčená stavba sice nebyla prohlášena za kulturní památku, nicméně vzhledem k historickým souvislostem jejího vzniku a osobě jejího architekta je nutné jí ochranu tohoto typu poskytnout.
Pochybení však krajský soud shledal v tom, že orgány státní památkové péče ve svých stanoviscích buďto vůbec nebo nesprávně zhodnotily bezprostřední souvislost domu s chráněnou kulturní památkou. Krajský soud se neztotožnil se závěry orgánů státní památkové péče, podle nichž dotčená stavba netvoří prostředí památkově chráněné Fuchsovy vily ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 12. 2023, a není ji tedy třeba památkově chránit nad rámec podmínek stanovených pro ochranné pásmo městské památkové rezervace. Skutečnost, že daná stavba a Fuchsova vila jsou samostatné stavby s odlišným vlastnickým režimem, dle krajského soudu neznamená, že by tato stavba nemohla být chráněna jako prostředí kulturní památky. Úzká souvislost obou staveb je dle krajského soudu zřejmá již z toho, že jsou součástí téhož dvojdomu. Posuzovaná stavba musí být chápána jako prostředí kulturní památky, neboť necitlivé zásahy do ní mohou poškodit kulturně historické hodnoty památkově chráněné Fuchsovy vily. Tato skutečnost vyplývala rovněž z vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 9. 2018. Krajský soud tedy uzavřel, že v dalším řízení bude na orgánech státní památkové péče, aby zvážily, jakou míru ochrany bude v zájmu zajištění veřejného zájmu na ochraně kulturních památek nutné posuzované stavbě přiznat. Dodal, že ochrana prostředí kulturní památky nemůže být srovnatelná s ochranou poskytovanou samotným kulturním památkám. Soudu nepřísluší předjímat konkrétní podmínky ochrany, lze však poukázat například na stanoviska Národního památkového ústavu nebo na přípis Ministerstva kultury ze dne 5. 3. 2019, podle něhož by bylo vhodné, aby budoucí stavební úpravy domu probíhaly s respektem k původní hmotě objektu, jeho historickým konstrukcím a některým zbývajícím detailům.
Proti rozsudku krajského soudu byly podány dvě kasační stížnosti [žalovaným a osobami zúčastněnými na řízení 1) a 2)].
Žalovaný mimo jiné zpochybnil závěr krajského soudu o nezákonnosti závazných stanovisek orgánů státní památkové péče. Krajský soud dle žalovaného dovodil závěr o tom, že posuzovaná stavba je prostředím kulturní památky, pouze z jejího sousedství s Fuchsovou vilou, svůj názor tedy nijak neodůvodnil a povinnost jeho odůvodnění přenesl na orgány státní památkové péče. Žalovaný poukázal na to, že orgány státní památkové péče postupovaly při posouzení věci na základě § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, a konstatoval, že pokud by se dle aktuálního stavu poznání kulturně historických hodnot jednalo o prostředí kulturní památky, muselo by být závazné stanovisko vydáno na základě § 14 odst. 1 téhož zákona (tj. k úpravě prostředí kulturní památky). Posouzení toho, jakou míru památkové ochrany je třeba předmětné stavbě přiznat vzhledem k jejímu sousedství s Fuchsovou vilou, je tedy dle žalovaného „
implicitně obsaženo v postupu, který zvolil orgán prvního stupně a který potvrdily orgány vyšších instancí památkové péče
“. Krajský soud svým výkladem pojmu prostředí kulturní památky
dle žalovaného nepřípustně zasáhl do kompetence
dotčených orgánů. Dodal, že po těchto orgánech nelze spravedlivě požadovat, aby detailně odůvodňovaly, jaké všechny myslitelné památkově chráněné hodnoty posuzovaný stavební záměr neporušuje a proč. Vyjádření Národního památkového ústavu, na které krajský soud odkázal, považoval žalovaný za vnitřně rozporné a měl za to, že krajský soud použil citovanou pasáž vyjádření nepřiléhavě a mimo kontext, v němž bylo vyjádření vydáno. Krajským soudem aplikovaný § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči dle žalovaného na věc nedopadal, neboť se týká situací, kdy orgán státní památkové péče zjistí sám nebo z cizího podnětu, že by mohly nastat okolnosti, na jejichž základě pak v řízení zahajovaném z moci úřední vydává rozhodnutí, kterým omezí nebo zakáže konkrétní činnost, která by mohla negativně ovlivnit hodnoty chráněné tímto zákonem. V daném případě však nebylo předmětem řízení posouzení, zda orgán státní památkové péče měl, či neměl zahájit postup dle § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale posouzení zákonnosti závazného stanoviska. Žalovaný dodal, že závěr krajského soudu je v rozporu se správní praxí, která je při aplikaci neurčitého právního pojmu prostředí kulturní památky
uplatňována na území města Brna více než 30 let.Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) (vlastníci dotčených nemovitostí) ve své kasační stížnosti předestřely obsáhlou argumentaci zpochybňující závěr krajského soudu o nezákonnosti závazných stanovisek orgánů státní památkové péče. Poukázaly na to, že krajským soudem citované vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 12. 9. 2018 bylo orgánem státní památkové péče vyžádáno v režimu § 14 zákona o státní památkové péči. Národní památkový ústav v něm konstatoval, že posuzovaná stavba nemá
status
kulturní památky, pouze se nachází v ochranném pásmu městské památkové rezervace a dopadá na ni tedy § 14 odst. 2 tohoto zákona. Realizaci posuzovaného záměru shledal možnou. Pasáží citovanou krajským soudem reagoval Národní památkový ústav na skutečnost, že v době zpracování vyjádření byl podán návrh na prohlášení posuzované stavby za kulturní památku, přičemž dané závěry neodůvodnil a učinil je bez znalosti současného stavu stavby. Obdržel-li orgán státní památkové péče vyjádření Národního památkového ústavu, který shledal záměr přípustným, nebyl již povinen zvažovat poskytnutí památkové ochrany nad rámec té, která vyplývá z umístění stavby v ochranném pásmu městské památkové rezervace. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) nesouhlasily rovněž se závěrem krajského soudu o tom, že bylo namístě, aby orgány státní památkové péče poskytly dané stavbě ochranu na základě § 11 odst. 2 zákona o památkové péči. Poukázaly na rozdíl mezi ochranou kulturních památek poskytovanou prostřednictvím § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči a § 11 odst. 2 téhož zákona. Dle osob zúčastněných na řízení 1) a 2) lze rozhodnutí dle posledně uvedeného ustanovení vydat pouze v případě způsobení či hrozby poškození kulturní památky. Míra omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti sousedící s kulturní památkou přitom z povahy věci nemůže být stejná či vyšší než míra omezení vlastníka samotné kulturní památky. Vlastníka sousední nemovitosti tedy lze na základě § 11 odst. 2 zákona o památkové péči omezit pouze v činnostech, které mohou způsobit nepříznivé změny na kulturní památce, ne při pouhé rekonstrukci jeho stavby, která v posuzovaném případě nemá na kulturní památku žádný negativní vliv. Žalobce a) se dle osob zúčastněných na řízení 1) a 2) snaží dosáhnout zakonzervování stavu posuzované stavby. Dále obdobně jako žalovaný zdůraznily, že řízení o opatřeních ukládaných dle zákona o státní památkové péči je třeba odlišovat od stavebních a kolaudačních řízení. Závěr, že pro uplatnění § 11 odst. 2 tohoto zákona nejsou v tomto případě dány podmínky, vyplývá rovněž z přípisu Památkové inspekce Ministerstva kultury ze dne 29. 11. 2019. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) s odkazem na tento přípis uvedly, že posuzovaný záměr nezpůsobí negativní změny na sousední kulturní památce, a není tedy důvod uplatnit § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Trvaly na tom, že záměr výrazně nezmění vzhled stavby, a obsáhle popsaly, že k rekonstrukci od počátku přistupovaly s respektem k sousední kulturní památce, postupovaly v dobré víře a usilovaly o součinnost s Národním památkovým ústavem (který je před koupí nemovitosti ujistil, že tato stavba není památkově chráněna a není v plánu usilovat o její památkovou ochranu ani v budoucnu) i dalšími orgány státní památkové péče. Poukázaly na neodůvodněnou změnu postoje Národního památkového ústavu, který následně opakovaně neúspěšně usiloval o prohlášení stavby za kulturní památku, což narušilo jejich legitimní očekávání a negativně zasáhlo plánovanou investici. Dále upozornily na to, že k některým změnám vnějšího vzhledu stavby došlo již v minulosti a že samotný žalobce a) provedl přímo na Fuchsově vile řadu nevhodných změn, aniž by si vyžádal závazné stanovisko orgánů státní památkové péče.
Krajský soud tedy dle osob zúčastněných na řízení 1) a 2) postupoval formalisticky, když zrušil žalobou napadené rozhodnutí z důvodu nezákonnosti závazných stanovisek orgánů státní památkové péče, ačkoliv si musel být vědom toho, že pro uplatnění § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči nebyl v této věci žádný důvod, a orgány státní památkové péče tedy své stanovisko po zvážení tohoto postupu nezmění, neboť by postupovaly v rozporu s názorem Ministerstva kultury. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) krajskému soudu rovněž vytýkaly, že v rozsudku neuvedl, jak konkrétně je zapotřebí posuzovanou stavbu s ohledem na blízkost kulturní památky chránit.
Žalobce a) ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného poukázal na souvislost stavby s Fuchsovou vilou a vyjádřil názor, že posuzovaný záměr je způsobilý poškodit kulturně historické hodnoty této památkově chráněné stavby.
Osoba zúčastněná na řízení 3) (spoluvlastník nedalekých pozemků včetně stavby na ulici Tůmova) ve svých vyjádřeních ke kasačním stížnostem zejména opakovaně obsáhle popisovala důvody, které dle jejího názoru měly vést k prohlášení stavby za kulturní památku, a vyjádřila svůj negativní postoj k přístupu orgánů státní památkové péče ke stavbě a obecně k nemovitým kulturním památkám na území města Brna. Dle osoby zúčastněné na řízení 3) by daná stavba měla být chráněna jako kulturní památka nebo případně jako prostředí památkově chráněné Fuchsovy vily, s níž tvoří z urbanistického hlediska dvojdům. Posuzovaný záměr nepředstavuje rekonstrukci stavby, ale její úplnou přestavbu, při níž hrozí poškození sousední kulturní památky.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl.
Z odůvodnění:
(…) [45] Povinnosti týkající se ochrany kulturních památek jsou obecně upraveny v § 9 zákona o státní památkové péči. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení
organizace a občané, i když nejsou vlastníky kulturních památek, jsou povinni si počínat tak, aby nezpůsobili nepříznivé změny stavu kulturních památek nebo jejich prostředí a neohrožovali zachování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek
.[46] Povinnosti správních orgánů a fyzických a právnických osob spojené s činnostmi, které by mohly ovlivnit hodnoty chráněné zákonem o státní památkové péči, jsou dále konkretizovány v § 11 tohoto zákona. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (nyní odstavec 1),
jestliže fyzická nebo právnická osoba svou činností působí nebo by mohla způsobit nepříznivé změny stavu kulturní památky nebo jejího prostředí anebo ohrožuje zachování nebo společenské uplatnění kulturní památky, určí obecní úřad obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, krajský úřad, podmínky pro další výkon takové činnosti nebo výkon činnosti zakáže
. Dle odstavce 3 téhož ustanovení, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (nyní odstavec 2), správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu
.[47] Dle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 12. 2023, platilo následující:
Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, prodejnímu stánku, konstrukci a zařízení pro slavnostní výzdobu a osvětlení budov, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17)
.[48] Z citovaných pasáží § 9 a § 11 zákona o státní památkové péči, ale rovněž z § 14 odst. 1 a § 17 odst. 1 téhož zákona je zřejmé, že předmětem ochrany poskytované tímto zákonem je nejen samotná kulturní památka, ale rovněž její prostředí.
[49] Pojem „prostředí kulturní památky“ je neurčitým právním pojmem, jeho výklad tedy přísluší nejen orgánům státní památkové péče, ale i správním soudům. Obsah daného pojmu lze přiblížit odkazem na odbornou literaturu:
„
‚Prostředí kulturní památky‘ podle § 11 odst. 2 je neurčitý právní pojem, který zákon o státní památkové péči používá v některých svých ustanoveních (§ 9 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 odst. 1 a 3), aniž by jej definoval. Zákonodárce ponechal na aplikační praxi, aby tento pojem obsahově naplnila. Je přímo svázaný s kulturní památkou a uplatní se v případech, kdy je určitá kulturní památka (movitá či nemovitá) úzce spjata se svým okolím. Pokud by bylo toto okolí narušeno, umenšily by se i hodnoty kulturní památky a její uplatnění v kontextu, v němž je začleněna. V takovém případě je předmětem ochrany nejen kulturní památka jako taková, ale i toto její okolí, v němž je začleněna. Příkladem může být historický park (nebo jiný prvek kulturní krajiny), v němž je kulturní památka situována. V každém jednotlivém případě je nutno posoudit, zda okolí kulturní památky je pro její uplatnění natolik významné, že má být chráněno jako ‚prostředí kulturní památky‘ ve smyslu zákona o státní památkové péči. Takto chráněné prostředí kulturní památky odpovídá i čl. 7 Mezinárodní charty o konzervaci a restaurování památek a sídel (Benátky, 1964), podle něhož je památka neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna.
Prostředí kulturní památky je nutno striktně odlišovat od ochranného pásma kulturní památky podle § 17 zákona o státní památkové péči. Ochranné pásmo je vymezováno správním aktem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a to k ochraně nemovité kulturní památky. Nelze je tedy vymezit k ochraně movité kulturní památky. Územní rozsah ochranného pásma musí být ve správním aktu, jímž je vymezeno, přesně určen. Naproti tomu prostředí kulturní památky není vymezováno žádným správním aktem - existuje ve vztahu ke kulturní památce na základě objektivních skutečností (například historických, architektonických nebo jiných souvislostí). Prostředí kulturní památky se zpravidla týká kulturních památek nemovitých, může však existovat i prostředí kulturní památky movité.
“ (Zídek, M.; Tupý, M.; Klusoň, J. Zákon o státní památkové péči. Praktický komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 11).[50] Stavební úřad v posuzované věci vyšel ze závazného stanoviska Magistrátu města Brna, odboru památkové péče, ze dne 26. 9. 2018, které bylo vydáno na základě § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. V tomto závazném stanovisku se magistrát zabýval pouze posouzením vlivu záměru na hodnoty městské památkové rezervace Brno. Ve vyjádření ze dne 4. 9. 2019 k námitkám uplatněným ve správním řízení Magistrát města Brna, odbor památkové péče, zejména uvedl, že posuzovaná stavba není kulturní památkou. Kulturní památkou je pouze sousední stavba. Dále konstatoval, že „
předmětný dům (Tůmova 1) je součástí architektonického řešení dvojdomu již od svého vzniku, neobjevil se náhle
“, nenachází se v ochranném pásmu kulturní památky Fuchsova vila, neboť ta žádné ochranné pásmo nemá, a ani pozemek, na němž mají být dle záměru zřízena parkovací místa, není památkově chráněn. K otázce ochrany prostředí kulturní památky uvedl pouze, že dle stávající správní praxe uplatňované na území města Brna „netvoří sousední dům/řadové domy/dvojdomy/trojdomy tzv. prostředí kulturní památky
“. Závazné stanovisko Magistrátu města Brna, odboru památkové péče, bylo následně potvrzeno v odvolacím řízení stanoviskem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 13. 11. 2020. V tomto stanovisku krajský úřad uvedl k otázce vztahu předmětné nemovitosti k Fuchsově vile pouze to, že se jedná o dvě oddělené a samostatné stavby, a dodal, že „neobstojí ani snaha odvolatelů vytvořit vazbu mezi nimi neurčitým právním pojmem prostředí kulturní památky, a to již minimálně z důvodu odlišných vlastníků obou nemovitostí
“. [51] Krajskému soudu lze přisvědčit, dospěl-li k závěru, že posuzovaná stavba je součástí prostředí památkově chráněné Fuchsovy vily. Opačné závěry, k nimž v nynější věci dospěly orgány státní památkové péče, nemohou obstát již proto, že nejsou podloženy žádnými relevantními argumenty. Prostředí kulturní památky je definováno jeho úzkým sepjetím s kulturní památkou, z něhož vyplývá, že narušením prostředí by došlo ke snížení hodnoty samotné kulturní památky. Rozhodující je tedy skutečná vazba mezi památkou a prvky tvořícími její prostředí, nikoliv to, kdo je vlastníkem kulturní památky a jednotlivých prvků jejího prostředí. Stejně tak nelze v žádném případě obecně uzavřít, že prostředí kulturní památky netvoří s ní sousedící domy, okolní řadové domy či dvojdomy či trojdomy, jejichž součástí je daná kulturní památka. Zejména v případě dvojdomů a trojdomů je obvyklým rysem takové výstavby právě určitá (větší či menší) míra souvislosti jednotlivých staveb, které ji utvářejí. Pojem „dvojdům“ není právem definován, v obecném slova smyslu se jím však obvykle označují dva domy, které k sobě přiléhají jednou stěnou a vzájemně zrcadlí své architektonické uspořádání. Posuzovaná stavba a Fuchsova vila k sobě vzájemně přiléhají a, byť se nejedná o identické stavby, není pochyb o tom, že spolu úzce souvisí.
[52] Jedná se totiž o stavby navržené týmž významným architektem ve stejném stylu, jejichž linie na sebe do značné míry navazují a které utvářejí jeden celek. Ze spisové dokumentace vyplývá, že spolu původně do značné míry souvisely také po funkční stránce. Souvislosti daných staveb si byly zjevně vědomy i orgány státní památkové péče, které o nich rovněž v průběhu správního řízení pojednávaly jako o „dvojdomu“ (viz výše zmiňované vyjádření Magistrátu města Brna, odboru památkové péče, ze dne 4. 9. 2019 a potvrzující stanovisko Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 13. 11. 2020). Vizuální souvislost a vzájemná provázanost hmoty obou staveb je natolik zřejmá, že zásahy do vnějšího vzhledu posuzované stavby jistě mohou ovlivnit celkový dojem z památkově chráněné Fuchsovy vily. Daná stavba tedy je součástí prostředí této kulturní památky.
[53] Krajský soud dovozoval povinnost orgánů státní památkové péče poskytnout dané stavbě ochranu jako prostředí kulturní památky z § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči. V tomto směru je zapotřebí jeho závěry poněkud korigovat.
[54] Stěžovatelům lze totiž přisvědčit v tom, že pravomoc orgánů státní památkové péče vyplývající z § 11 odst. 2 zákona o státní památkové péči nelze uplatnit při vydávání závazného stanoviska ke stavebnímu záměru. Pravomoc vyplývající z uvedeného ustanovení uplatňují orgány státní památkové péče v samostatném řízení zahajovaném z moci úřední (viz např. Malý, S.; Varhaník, J.
Zákon o státní památkové péči: Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2011, komentář k § 11).[55] Nelze však přehlédnout § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči, z něhož vyplývá povinnost správních orgánů vydávat rozhodnutí podle právních předpisů [tedy i zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska příslušného orgánu státní památkové péče.
[56] K dotčení zájmu na ochraně či zachování kulturní památky může nepochybně dojít mj. také zásahem do jejího prostředí. Pokud tedy Magistrát města Brna, odbor památkové péče, neposoudil projednávaný stavební záměr také z hlediska jeho vlivu na prostředí Fuchsovy vily, postupoval v rozporu s § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči.
[57] Závěr krajského soudu o tom, že orgány státní památkové péče pochybily, když nezvážily vliv posuzovaného záměru na prostředí kulturně chráněné Fuchsovy vily, tedy s výše popsanou korekcí obstojí. (…)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.