Vydání 7/2005

Podle § 18a odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění platném v době vydání rozhodnutí žalovaného, může fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, která nebyla státním občanem České republiky a která měla na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštních zákonů ke dni 31. prosince 1992 a tento pobyt dosud trvá, nebo která od tohoto data až dosud žije na území České republiky, učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky.

Podle § 18a odst. 4 cit. zákona mohou rodiče, popřípadě jeden z nich, pro dítě mladší 15 let učinit samostatně prohlášení; toto dítě nemusí splňovat podmínku uvedenou v odstavci 1, pokud je alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky.

Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný i Městský soud v Praze, že nezletilý Róbert N. nikdy nemohl na základě § 18a odst. 4 cit. zákona nabýt státní občanství České republiky, nikoli však z důvodů stěžovatelem uváděných, ale proto, že již ke dni účinnosti cit. ustanovení nebyly splněny podmínky, které toto ustanovení pro nabytí státního občanství České republiky na základě prohlášení rodičů o nabytí státního občanství České republiky stanoví, a to proto, že nezletilý již překročil hranici 15 let věku. Učinil-li stěžovatel dle cit. ustanovení zákona prohlášení o nabytí občanství v době, kdy již skutkový stav nepochybně nemohl být pod právní normu podřazen, nelze žalovanému vytýkat, že postupoval v rozporu se zákonem. Nebyl-li již naplněn jeden zákonný předpoklad, a to, že dítě, pro které má být prohlášení učiněno, je mladší 15 let, nemohlo mít pro právní posouzení věci žádný význam ani přihlédnutí k řízením, které vedl stěžovatel ve věci svého státního občanství, ani to, že v této věci shledal Ústavní soud postup správního orgánu a soudů při aplikaci § 17 zákona č. 40/1993 Sb., týkajícího se volby státního občanství, nezákonným. Zákonem č. 357/2003 Sb. byla hranice 15 let zrušena, přičemž tak bylo učiněno v rámci legislativního procesu, nikoli v důsledku nálezu Ústavního soudu, který by rozhodoval o protiústavnosti tohoto ustanovení.

Ustanovení § 18a v odst. 3, 4 a 5 cit. zákona určuje věkem 15 let osobu, pro kterou lze prohlášení o nabytí státního občanství učinit. Nestanoví procesní lhůtu, v níž je nutno prohlášení učinit a kterou by mohl správní orgán v rámci zákonného správního uvážení prodloužit, popř. prominout. O takovou lhůtu by se jednalo v případě, bylo-li by prohlášení vymezeno např. lhůtou, v níž je třeba tak učinit, např. do určitého data, do měsíce od uplynutí 15 let věku apod. Procesní lhůta je lhůtou k provedení určitého úkonu. Taková lhůta může být, umožňuje-li tak zákon k žádosti toho, koho se procesní úkon týká, prodloužena, nemůže však být zkrácena. Pouze takovou lhůtu, resp. její běh, lze v rámci správního řízení prodloužit. O takový případ se však ve věci nejedná. Věkem 15 let zákon toliko vymezoval, pro koho lze výše uvedeným způsobem občanství nabýt, nikoli v jaké lhůtě je třeba učinit procesní úkon.

Nelze vytýkat soudu, že se nezabýval neústavností ustanovení, které bylo ve věci aplikováno, neboť podle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo podání návrhu na zrušení kontroverzního ustanovení nepřípustné, protože předmětné ustanovení § 18a již bylo novelizováno tak, že důvody vytýkané nezákonnosti odpadly (byla zrušena hranice vymezující dítě – 15 let, kterou považoval stěžovatel za diskriminující a odporující Mezinárodní úmluvě o ochraně práv dítěte i občanskému zákoníku).