Vydání 1/2003

Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce s Českou republikou spojovala pouze pracovní činnost, přičemž jeho otec a oba bratři žijí v České republice obdobným způsobem. Ve Slovenské republice žije jeho matka a další příbuzní a žalobce za nimi ve volných dnech jezdí. Podle nálezu Ústavního soudu č. 64/1994 Sb. je pojem "trvalý pobyt" třeba chápat ve smyslu faktickém a je třeba jím rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. v místě, kde má rodinu, byt nebo zaměstnání a v němž se také trvale zdržuje právě s úmyslem se zde zdržovat.

Žalobce naproti tomu především zpochybnil totožnost pojmů "trvalý pobyt" a "trvalé žití" s tím, že pouhá fyzická přítomnost jeho matky ve Slovenské republice nemůže stačit k závěru o žalobcově úmyslu tam také trvale žít. Namítl, že je mu 27 roků a považuje za běžné, že opouští společnou domácnost s rodiči a buduje si vlastní soukromý život v jiné zemi.

Žaloba je důvodná.

Podle § 18a zákona, systematicky řazeného v části třetí (zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), fyzická osoba, která měla k 31. 12. 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, která nebyla státním občanem České republiky a která měla na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštních zákonů ke dni 31. 12. 1992 a tento pobyt dosud trvá, anebo která od tohoto data až dosud žije trvale na území České republiky, může učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky.

Výtku žalobce dotýkající se obsahové odlišnosti pojmů trvalého pobytu a trvalého žití lze učinit středobodem dalších úvah, které ústí v závěr o nesprávné aplikaci právního předpisu žalovaným. Ten především nerozlišil dostatečně srozumitelně oba pojmy, když závěr o nesplnění podmínek trvalého žití podepřel téměř výlučně argumentací týkající se trvalého pobytu. Tento pojem se snažil naplnit obsahem a s ním pak porovnávat situaci žalobcovu. Takovýto postup však zavedl žalovaného do slepé uličky a jeho argumentace tím utrpěla na věrohodnosti, když se takto snažil využít i institutu přechodného pobytu. Zákon výrazně rozlišuje dvě situace, za nichž lze učinit prohlášení o nabytí státního občanství. Jednak případ, kdy osoba měla trvalý pobyt, jednak případ, kdy pouze trvale žila na území České republiky. Nelze tedy obsah pojmu trvalého žití hledat v pojmu trvalého pobytu, ledaže by šlo o argument . Oba instituty vyjadřují jiný požadavek. V tomto ohledu argumentace žalovaného nemůže obstát, neboť chybně ztotožnil obě podmínky, jež se navzájem vylučují, a mylně tak vyložil a posléze aplikoval zákon. Odmítnutí prohlášení o nabytí státního občanství se nemůže opírat o nenaplnění podmínky trvalého pobytu, protože důvody je třeba hledat autonomně ve splnění podmínky trvalého žití.

Nepochybně i trvalé žití má být faktického rázu a také volní složka takové fyzické osoby nechť je zohledněna. Tímto směrem se však žalovaný neubíral. I když je nabíledni, že žalobce bez přerušení pobýval na území České republiky od 1. 10. 1992 do 13. 10. 1999, bylo vyvozováno, že jeho vztah k místu trvalého bydliště je prioritní. To však nelze z obsahu provedených důkazů tvrdit. Žalobce má pravdu, zmiňuje-li své právo volby způsobu života a toliko ze vztahu syna a matky bez dalšího nelze vyvozovat závěr o tom, že není jeho skutečným přáním v České republice trvale žít. Naopak, jeho návštěvy jsou velmi sporadické a neodpovídá obsahu spisu tvrzení o tom, že ve volných dnech jezdí za svou matkou; jezdí za ní totiž pouze dvakrát do roka. Otázka důvodu pobytu (pracovní činnost) může být součástí zjišťování naplnění zákonné podmínky, nikoli však jediná či za všech okolností rozhodující.

Ze všech uvedených důvodů pak soud rozhodnutí žalovaného zrušil, a to jak proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, a jde tedy o vadu řízení, tak i z důvodu chybné aplikace § 18a zákona, tedy pro nezákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. b), § 78 s. ř. s.]. V dalším řízení pak bude žalovaný vycházet z právního názoru shora naznačeného, zejména co se týče rozlišení podmínky trvalého žití jako autonomní kategorie vyjádřené v tomto zákoně, ale i závěru o rozporu v hodnocení skutkových okolností. Žalovaný může provést další důkazy, uzná-li to za potřebné; jeví se přitom vhodné zaměřit se na doplnění údajů potvrzujících beze zbytku naplnění předpokladu trvalého žití v zákonném intervalu "od 31. 12. 1992 dosud".