Vydání 7/2004

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že k provedení kontroly a k následnému udělení pokuty došlo ve shodě s ustanovením § 12 odst. 1 písm. g) zákona č. 9/1991 Sb., podle něhož úřad práce vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti včetně udělování pokut, přičemž výše pokuty byla stanovena v rámci mezí obsažených v ustanovení § 9 odst. 1 stejného zákona, podle něhož je orgán kontroly oprávněn za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, udělovat pokuty až do částky 250 000 Kč. O udělení pokuty tedy rozhodoval kompetentní správní orgán v mezích zákonem stanovené věcné působnosti.

Podstata žaloby spočívá v tvrzení, že kontrolu prováděl podjatý pracovník úřadu práce. K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že důvody vyloučení pracovníků nebo členů správního orgánu upravuje ustanovení § 9 a násl. správního řádu a v případě provádění státní kontroly také zvláštní zákon ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, podle jehož ustanovení § 10 odst. 1 nesmějí kontrolu provádět ti kontrolní pracovníci, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Podle odst. 3 citovaného ustanovení oznámí kontrolované osoby kontrolnímu orgánu skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolního pracovníka, jakmile se o těchto skutečnostech dozví.

V souzené věci ze shora uvedeného vyplývá, že blíže vymezenou kontrolou u žalobce byli pověřeními ředitele Úřadu práce v Jeseníku ze dne 2. 10. 2000 pověřeni J. L., M. O. a ing. N. R. Jmenovaní kontrolu provedli a na základě jimi vyhotoveného protokolu ze dne 9. 1. 2001 bylo vydáno citované rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku ze dne 24. 3. 2001 o udělení pokuty. Je proto zřejmé, že žalobce měl úřadu práce (kontrolnímu orgánu) oznámit skutečnosti nasvědčující podjatosti pracovníka J. L. ihned poté, co se o těchto skutečnostech dozvěděl (tzn. již při zahájení kontroly), což však neučinil a podjatost namítl až poté, co správní orgán I. stupně rozhodl o uložení pokuty, tzn. v podaném odvolání.

Jakkoliv tedy měl správní orgán rozhodnout o uplatněné námitce podjatosti samostatně (§ 10 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole), nemohl Nejvyšší správní soud přehlédnout, že se s touto námitkou žalovaný dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší správní soud za těchto okolností neshledal důvod zpochybňovat názor žalovaného o tom, že podjatost J. L. je nutno považovat za neprokazatelnou domněnku, přičemž kontrolu prováděl nejen J. L., nýbrž také M. O. a ing. N. R.

K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že žalobce nikterak blíže nespecifikuje, jakým způsobem se J. L. snažil žalobce co nejvíce poškodit. Tímto poškozením totiž nemůže být skutečnost, že J. L. nebyl ochoten akceptovat argumenty a podklady předložené žalobcem a svědčící o tom, že žalobce postupoval podle zákoníku práce. Úkolem J. L. (a dalších kontrolních pracovníků) totiž bylo provést kontrolu na úseku zaměstnanosti; při svém rozhodování proto musely kontrolující osoby vycházet z řady podkladových materiálů shromážděných i z vlastní iniciativy, a nikoliv pouze z žalobcových tvrzení, neboť v opačném případě by tato kontrola zjevně postrádala jakýkoliv racionální smysl. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že i když o námitce podjatosti nebylo rozhodnuto samostatně, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod zpochybňující zákonnost napadeného rozhodnutí jako celku.

Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzení o možné podjatosti J. L. se skutečně jeví jako účelové (viz vyjádření žalovaného k žalobě), jelikož z obsahu žalobcova odvolání proti citovanému rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku vyplývá, že nedostatky zjištěné úřadem práce považoval žalobce za nepodstatné, a nepokládal proto za žádoucí se touto záležitostí zabývat a předkládat další důkazy, neboť podle jeho informací se za podobná provinění žádné pokuty nevyměřují. Teprve po „překvapivém udělení vysoké pokuty“ si proto nastalou situaci vyložil tak, že se může ze strany J. L. jednat o formu odplaty. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že oznámit skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolního pracovníka je nutno vykládat nejen jako právo, nýbrž i jako povinnost kontrolované osoby, které koresponduje povinnost vedoucího kontrolního orgánu o podjatosti rozhodnout. Tento právní institut proto nelze interpretovat svévolným způsobem jako právo kontrolované osoby sdělit pochybnosti o nepodjatosti kontrolního pracovníka teprve v rámci přezkumného řízení poté, co kontrolovaná osoba vyčká, zda rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro ni bude představovat negativní zásah, či nikoliv.