Vydání 3/2025

[8] Stěžovatel vznáší v zásadě dva okruhy námitek. Předně má za to, že jako notář státu Texas je oprávněn se jako notář označovat, a proto nemohl naplnit skutkovou podstatu podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu. Dále namítá, že v komunikaci, v níž označení „notář“ užil, dostatečně upozornil na skutečnost, že není notářem v České republice, což podle něj také vylučuje jeho přestupkovou odpovědnost. Ani s jednou z těchto námitek se Nejvyšší správní soud neztotožnil.

[9] Podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že .

[10] Podle § 1 odst. 1 notářského řádu .

[11] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že skutková podstata přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu je formulována značně široce. Formální stránku tohoto přestupku totiž zásadně naplní každý, kdo v mezích působnosti českých přestupkových zákonů (§ 2 až § 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) užije ve vztahu k sobě označení „notář“, aniž by byl notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu.

[12] Podle Nejvyššího správního soudu je přitom nepochybné, že slovním spojením je míněna právě skutečnost, že daná osoba není notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu (tedy „českým notářem“), nikoli skutečnost, že daná osoba není notářem podle žádného z existujících světových právních řádů, jak tvrdí stěžovatel.

[13] V této souvislosti lze připomenout, že z obecného mezinárodního práva neplyne apriorní povinnost uznávat výsledky aplikace zahraničního práva (přiměřeně Bříza, P. a kol. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 96.). Doktrína (Handrlica, J. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 44) k otázce užívání cizího práva v oblasti správněprávních vztahů uvádí: „- extera.“

[14] Notářský řád neobsahuje příkaz k aplikaci či zohlednění zahraničních právních řádů v otázce toho, kdo má být považován za notáře. Při absenci takového ustanovení je jediným logickým vyústěním společného systematického výkladu § 109j odst. 1 písm. b) a § 1 odst. 1 notářského řádu závěr, že formální stránku tohoto přestupku zásadně naplňuje i osoba, která byla jmenována notářem v zahraničí.

[15] Vedle systematiky notářského řádu je však třeba při posuzování naplnění formální stránky přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu zohlednit i celkovou systematiku právního řádu jako celku.

[16] Podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky je přestupkem .

[17] Přestupkem tedy může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoli se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost (rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS, či ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 As 22/2007-73).

[18] Podle Ústavního soudu je nežádoucí, resp. v demokratickém právním státě vyloučeno, aby v jednom právním odvětví uznávaná realita (v tamní věci obchod s cizí měnou) byla považována za právem aprobovanou a v jiném odvětví práva byla chápána jako nemožná a zakázaná (nález ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 38/06, č. 124/2006 Sb. ÚS). Jinak řečeno, z principu bezrozpornosti právního řádu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS) vyplývá pravidlo, že jednání určitou částí právního řádu dovolené, či dokonce přikázané, nemůže zároveň naplňovat skutkovou podstatu veřejnoprávního deliktu (přestupku či trestného činu); shodně např. Šámal, P. a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 244.

[19] Podle § 12 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, .

[20] Zákon o mezinárodním právu soukromém tedy počítá se situacemi, kdy má být v České republice užito listiny vydané , tedy „zahraničním notářem“, a za tímto účelem jí za stanovených podmínek přiznává účinky veřejné listiny v České republice. S užitím listin vydaných „zahraničními notáři“ v České republice počítá tento zákon i na dalších místech (srov. § 4, § 14, § 49 odst. 4). Lze očekávat, že součástí takových listin z povahy věci bude označení orgánu, který ji vydal, jež může spočívat i v použití označení „notář“.

[21] V popsané situaci nebude použitím takového označení naplněna formální stránka přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu ani v případě, kdy se tak označí osoba, která je zahraničním notářem, ale není notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu. Užití takové listiny v České republice je totiž jednáním jiným zákonem výslovně předpokládaným a dovoleným, a tudíž nemůže být zároveň protiprávním a nelze v něm spatřovat přestupek.

[22] Tento dílčí závěr nicméně není ku prospěchu stěžovatele v nynější věci. Jak je totiž patrné ze správního spisu a jak přiléhavě uvedl žalovaný, označení „notář“ stěžovatel neužil v rámci žádné listiny, kterou by vyhotovil jako notář státu Texas, nýbrž v rámci e-mailové komunikace se svým „klientem“, resp. v rámci konceptu smlouvy o úschově. Ani jedna z těchto listin však zjevně není veřejnou listinou ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém. Lze tedy konstatovat, že formální stránka přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu byla ve stěžovatelově případě naplněna.

[23] Vedle principu bezrozpornosti právního řádu omezuje značně široký dosah skutkové podstaty podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu především podmínka naplnění materiální stránky přestupku. Podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich je totiž přestupkem .

[24] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 As 4/2013-26, k odpovědnosti za přestupek je třeba porušit nebo ohrozit určitý zájem společnosti. Toto porušení nebo ohrožení je materiálním znakem (tj. společenskou škodlivostí) přestupku (bez této společenské škodlivosti by se ostatně o přestupek ani nejednalo).

[25] Obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky zákon označuje za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS).

[26] K tomu, aby bylo možné posoudit, zda jednání stěžovatele porušilo či ohrozilo určitý zájem společnosti, je nejprve třeba identifikovat společenský zájem, který skutková podstata přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu chrání.

[27] Tato skutková podstata byla do notářského řádu vložena novelou provedenou zákonem č. 258/2017 Sb. (srov. jeho čl. III bod 3.) s účinností od 1. 9. 2017 (tehdy jako § 109g). Nebyla však součástí původního poslaneckého návrhu zákona, ale byla do novely začleněna až v rámci jejího projednávání v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny. Tato konkrétní změna nebyla blíže diskutována či odůvodněna.

[28] Z tohoto důvodu lze na záměr zákonodárce při zavedení této skutkové podstaty usuzovat jen zprostředkovaně. S ohledem na celkový kontext právní úpravy se však lze ztotožnit s komentářovou literaturou, podle níž je cílem § 109j notářského řádu (Kožiak, J.; Ruban, R.; Vláčil, D. . Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 109j, dostupné v systému ASPI).

[29] Stejně tak lze ve shodě s městským soudem aprobovat závěry žalovaného, který v bodě 25 svého rozhodnutí vymezil chráněný společenský zájem jako .

[30] Lze tedy shrnout, že primárním společenským zájmem chráněným prostřednictvím § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu je zájem na tom, aby účastníci právního styku nebyli uváděni v omyl či pochybnost o tom, zda osoba, která se označuje jako notář, tedy vykonavatel specifického svobodného povolání, jehož výkon je státem zaštiťován, a od nějž lze legitimně očekávat určitou kvalitu a standard péče (Šešina, M. Jak by měl vypadat ideální notář. , 2013, č. 1, s. 4), takovým notářem (ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu) skutečně je.

[31] Z toho plyne, že bude existovat řada situací, kdy způsobení takového omylu a narušení či ohrožení chráněného zájmu s ohledem na celkové okolnosti užití označení „notář“ nepřipadá v úvahu či jeho riziko bude zcela minimální, a proto nebude naplněna materiální stránka přestupku. Příkladem může být situace, kdy se za notáře označí představitel příslušné divadelní role (srov. Beaumarchais, Pierre Augustin Caron de. . Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 136). Obdobně ostatně k otázce naplnění této skutkové podstaty přistupuje jiný z komentářů k notářskému řádu (Bílek, P. a kol. . 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 729).

[32] O takovou situaci ale v posuzované věci nejde, a to ani v kontextu argumentace zdůrazňující, že oznamovatel přestupku měl být o skutečnosti, že stěžovatel je americkým, nikoli českým notářem, opakovaně informován. Jak již totiž podrobně vysvětlili žalovaný, ministr spravedlnosti a městský soud, průběh skutkového děje, v němž byl spatřován stěžovatelův přestupek, byl zčásti odlišný, než jak jej stěžovatel prezentuje v kasační argumentaci.

[33] Z podkladů shromážděných ve správním spise plyne, že stěžovatel vůči svému „klientovi“, pozdějšímu oznamovateli přestupku, vystupoval jako notář, a to bez jakéhokoli upřesnění (e-mail na č. l. 3 a k němu přiložený návrh smlouvy o úschově na č. l. 9, kde je schovatel označen jako „Mgr. M. K., Ph.D., notář“, a v hlavičce smlouvy je uvedeno „Mgr. M. K. Ph.D., notářská kancelář“). Stěžovatel v komunikaci uváděl českou adresu své „kanceláře“ a také české identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo. Až následně se oznamovatel přestupku na stěžovatele obrátil s tím, že je zmatený ohledně povahy navrhované úschovy, a položil mu dotaz, zda je členem příslušné komory. Teprve v reakci na tento dotaz stěžovatel uvedl, že je řádně jmenovaný a zapsaný notář, pouze ne v české komoře. V téže reakci zároveň uvedl, že američtí notáři mohou poskytovat právní služby v České republice, navrhovanou úschovu opětovně označil jako notářskou a svůj podpis doplnil slovy „notář“.

[34] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti, že jednáním stěžovatele došlo nejen k ohrožení, ale i k porušení zákonem chráněného zájmu, neboť oznamovatel přestupku byl, jak je z e-mailové komunikace patrné, stěžovatelem zcela zjevně uveden v omyl či pochybnost ohledně statusu stěžovatele jako notáře. To jej ostatně vedlo k tomu, aby se dotazoval, zda stěžovatel notářem je, či není. Zároveň je nepochybné, že stěžovatel jednal úmyslně, a to i s přihlédnutím k okolnostem případu a s ohledem na jeho erudici právníka; k posuzování zavinění jako skutečnosti vnitřního života dané osoby srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13, č. 2/2014 Sb. ÚS, bod 11).

[35] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným (bod 21 jeho rozhodnutí) také poukazuje na skutečnost, že podle práva státu Texas je obsah činnosti notáře pojat značně odlišně (úžeji) než v České republice (srov. zejména Sec. 406.016 a Sec. 406.017., ; dostupné z: https://statutes.capitol.texas.gov/Docs/GV/htm/GV.406.htm), což ostatně platí obecně při komparaci tzv. latinského a angloamerického pojetí notářství (srov. Kožiak, J.; Ruban, R.; Vláčil, D. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 1, dostupné v systému ASPI). Skutečnost, že tento právní stav stěžovatel před oznamovatelem přestupku zastíral, resp. tvrdil jeho opak, také argumentu stěžovatele o absenci materiální stránky přestupku a absenci úmyslu neprospívá. Kasační soud pro úplnost dodává, že obsah zahraničního práva není ve správním ani soudním řízení předmětem dokazování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3117/2010, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016, čj. 22 Af 35/2014-55).

[36] Co se týče tvrzení, že k informování oznamovatele o tom, že je stěžovatel notářem ve státě Texas, nikoli v České republice, došlo také při dřívějším osobním setkání s oznamovatelem, jde, jak správně upozornil žalovaný ve svém vyjádření, o tvrzení, které stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. V žalobě se totiž odvolával pouze na to, že oznamovatele o této skutečnosti informoval písemně e-mailem. Toto tvrzení o osobním setkání proto představuje skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s., proto k němu Nejvyšší správní soud nepřihlédl.

[37] Další stěžovatelovy námitky se týkají tvrzené nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku, popř. obou správních rozhodnutí, tvrzení o odepření spravedlnosti a porušení zásady . Kasační soud neshledal, že by ve věci došlo k jakémukoli odepření spravedlnosti ani nevznikly pochybnosti o skutkových zjištěních, které by odůvodňovaly užití zásady (§ 69 odst. 2 věta druhá zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Rozsudek městského soudu i obě správní rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněné. Je pravdou, že rozsudek městského soudu je poměrně stručný, nicméně totéž lze uvést i o stěžovatelově žalobě. Obě správní rozhodnutí jsou naopak velmi podrobně odůvodněna a jsou podpořena i odkazy na judikaturu a komentářovou literaturu. Kasační soud proto neshledává pochybení městského soudu v tom, že se ke stěžovatelovým námitkám vyjádřil pouze stručně a ve zbytku se ztotožnil s podrobnými závěry správních orgánů (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-118, č. 1350/2007 Sb. NSS).

[38] Nejvyšší správní soud shrnuje, že formální stránku přestupku podle § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu zásadně naplní každý, kdo v mezích působnosti českých přestupkových zákonů (§ 2 až § 4 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) užije ve vztahu k sobě označení „notář“, aniž by byl notářem ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu. To neplatí tehdy, plyne-li z jiné právní normy (např. z § 12 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém), že jde v daném případě o jednání právním řádem dovolené.

[39] Primárním společenským zájmem chráněným prostřednictvím § 109j odst. 1 písm. b) notářského řádu je zájem na tom, aby účastníci právního styku nebyli uváděni v omyl či pochybnost o tom, zda osoba, která se označuje jako notář, tedy vykonavatele specifického svobodného povolání, jehož výkon je státem zaštiťován a od něhož lze legitimně očekávat určitou kvalitu a standard péče, takovým notářem (ve smyslu § 1 odst. 1 notářského řádu) skutečně je. Míru ohrožení či porušení tohoto zájmu je třeba individuálně zkoumat v každém jednotlivém případě neoprávněného užití označení „notář“ za účelem zjištění, zda byla naplněna materiální stránka přestupku.