Vydání 5/2004

Žalobní body uvedené žalobkyní lze shrnout takto:

a) z rozhodnutí žalovaného ministerstva není zřejmé, jaké důkazy byly ve správním řízení provedeny, jak byly hodnoceny a z jakých skutečností správní orgán usuzoval na to, že se žalobkyně správního deliktu dopustila,

b) odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v § 47 odst. 3 spr. ř.,

c) argumenty žalobkyní vznesené byly posouzeny v jiném odvolacím řízení, než posouzeny být měly, což je porušením § 32 odst. 1, § 33 a § 34 spr. ř.,

d) výše uložené pokuty (50 000 Kč) a úvahy, které správní orgán vedly k uložení pokuty právě v této výši, jsou nepřezkoumatelné,

e) správní řízení trpělo vadami spočívajícími v tom, že nedošlo k zahájení správního řízení, neboť žalobkyni nebylo doručeno žádné oznámení o této skutečnosti mající náležitosti § 18 spr. ř., čímž došlo k jeho porušení,

f) napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť rozhodnutí o uložení sankce bylo vydáno dříve, než rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení zvláštního užívání komunikace nabylo právní moci.

Nejvyšší správní soud se námitkami žalobkyně zabýval pouze do té míry, ve které byly pro toto řízení, tzn. z hlediska přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, a dospěl k názoru, že žaloba není důvodná.

Pokud jde o námitku uvedenou pod bodem a) ve spojení s námitkou uvedenou pod bodem b), je třeba je vzhledem k jejich úzké souvislosti posoudit společně. Žalobní námitky nejsou důvodné, neboť pro náležité odůvodnění rozhodnutí o odvolání ve správním řízení je třeba, aby odůvodnění pokrývalo přezkumnou povinnost uloženou odvolacímu orgánu zákonem. Podle § 59 odst. 1 spr. ř. přezkoumá odvolací orgán napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Podle § 47 odst. 3 spr. ř. správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.

Žalované ministerstvo se mělo ve smyslu § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat především s tím, zda žalobkyně užila silnici při zvláštním užívání, aniž měla povolení silničního správního úřadu. Napadené rozhodnutí tyto požadavky splňuje. Ve druhém a třetím odstavci odůvodnění je obsaženo uvedení skutečností, na nichž žalovaný založil své rozhodnutí [dle protokolu z jednání ze dne 21. 11. 2001 – na kterém mimo jiné žalobkyně sama uznala, že se jednání naplňujícího skutkovou podstatu § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. dopustila], vyvození právně relevantního závěru o protiprávnosti chování žalobkyně a uvedení ustanovení právního předpisu, který byl na zjištěný skutkový stav aplikován – § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., což Nejvyšší správní soud považuje za dostatečné z hlediska požadavků kladených správním řádem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu.

Námitka žalobkyně uvedená pod bodem c), tedy že argumenty žalobkyní vznesené byly posouzeny v jiném odvolacím řízení, než posouzeny být měly, což dle jejího tvrzení je porušením § 32 odst. 1, § 33 a § 34 správního řádu, není důvodná. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně se podává, že žalobkyně má na mysli vyjádření č. 66/2000 Správy a údržby silnic v K. ze dne 25. 9. 2000, se souhlasem Policie ČR s částečnou uzávěrou jednoho jízdního pruhu. Nedůvodnost této námitky spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že tato skutečnost je zcela bez významu k okolnostem tvořícím skutkovou podstatu § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., tedy že silnice I/59 byla užita zvláštním způsobem bez povolení silničního správního úřadu.

Námitka žalobkyně uvedená pod bodem d), že výše uložené pokuty (50 000 Kč) a úvahy, které správní orgán vedly k uložení pokuty právě v této výši, jsou nepřezkoumatelné, je rovněž nedůvodná. Nejvyšší správní soud má za to, že jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak i rozhodnutí žalovaného ministerstva je v otázce výše pokuty dostatečně určité a odůvodněné. Při stanovení výše pokuty byly vzaty v úvahu tyto skutečnosti: ohrožení bezpečnosti silničního provozu, protože příkaz o dopravním značení byl vydán až dne 6. 10. 2000, přičemž silnice byla zvláštním způsobem užívána již od 5. 10. 2000, a dlouhá doba nedovoleného užívání do 10. 11. 2000 spojená s omezením provozu na významné pozemní komunikaci.

Námitka žalobkyně pod bodem e), že správní řízení trpělo vadami spočívajícími v tom, že nedošlo k zahájení správního řízení, neboť žalobkyni nebylo doručeno žádné oznámení o této skutečnosti mající náležitosti § 18 správního řádu, čímž došlo k jeho porušení, je také nedůvodná. Ze spisového materiálu má Nejvyšší správní soud za prokázáno, že zahájení správního řízení o uložení pokuty bylo žalobkyni oznámeno v souladu se zákonem. Poprvé se tak stalo oznámením ze dne 3. 11. 2000 (žalované doručeno 7. 11. 2000); zároveň bylo nařízeno ústní jednání na den 21. 11. 2000. V tomto správním řízení bylo vydáno rozhodnutí ze dne 21. 11. 2000, kterým nebylo povoleno zvláštní užívání silnice I/59 a kterým byla zároveň uložena pokuta podle § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. ve výši 50 000 Kč.

Toto rozhodnutí žalované ministerstvo zrušilo k odvolání žalobkyně dne 30. 1. 2001 a věc vrátilo správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. I tato skutečnost byla oznámena žalobkyni přípisem ze dne 15. 2. 2001. Zahájení řízení o uložení pokuty bylo žalobkyni tedy řádně oznámeno.

Nedůvodná je též poslední námitka žalobkyně uvedená pod bodem f), že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť rozhodnutí o uložení sankce bylo vydáno dříve, než rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení zvláštního užívání komunikace nabylo právní moci. Tento právní závěr žalobkyně je zcela nesprávný, neboť v řízení o uložení pokuty správní orgán zjišťoval, byly-li jednáním žalobkyně naplněny okolnosti tvořící skutkovou podstatu § 42 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. Pro účely tohoto řízení postačilo zjištění, že silnice I/59 byla užita zvláštním způsobem bez příslušného povolení silničního správního úřadu. To, že byla podána žádost či zda tato žádost měla předepsané náležitosti, je z hlediska rozhodované věci irelevantní, a pokud se správní orgán těmito okolnostmi nezabýval, žádného pochybení se nedopustil.