Vydání 3/2004

Žalobkyně uvedla, že považuje obě výše citovaná rozhodnutí správních orgánů za nezákonná a věcně nesprávná. Namítla, že napadená rozhodnutí vycházejí z předpokladu, že žalobkyně umístěním nadzemního objektu - mobilní buňky - provedla neoprávněný zásah do přírody ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy nedovoleně změnila část přírody a krajiny chráněnou dle citovaného zákona. Dle názoru žalobkyně je tento závěr správních orgánů obou stupňů v rozporu nejen s ustanovením § 86 odst. 1, ale i s § 26 odst. 1 písm. c), § 1 a § 2 odst. 2 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále namítla procesní pochybení, kterých se měly ve správním řízení dopustit správní orgány obou stupňů a kterými byla žalobkyně vážně zkrácena na svých právech. Uvedla, že správní řízení nebylo řádně zahájeno, žalobkyně se v řízení před správním orgánem I. stupně neměla možnost vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, rozhodnutí Správy jí nebylo řádně doručeno. Ani v řízení před odvolacím orgánem nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí.

Žalovaný - pokud se týká namítaných procesních pochybení - uvedl, že procesní vady řízení, jichž se dopustil správní orgán I. stupně, odstranil v řízení odvolacím, když napadené rozhodnutí změnil. V odvolacím řízení zjistil dostatečně přesně stav posuzované věci a o svých zjištěních žalobkyni informoval a poskytl jí možnost vyjádřit se. Rozhodnutím o odvolání zrušil výrok týkající se uložení pokuty, a to z důvodu porušení ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Pokud se týká uložení povinnosti nápravného opatření podle § 86 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ztotožnil se s hodnocením orgánu I. stupně.

Žaloba je důvodná.

Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně se měla dopustit přestupku tím, že bez souhlasu orgánu ochrany přírody umístila na svůj pozemek v T., nacházející se ve III. zóně CHKO Železné hory, nadzemní objekt (dřevěnou mobilní buňku s plechovou střechou na dvou kolech, která byla fixována dvěma dřevěnými podpěrami a jednou kovovou vzpěrou na oji), přičemž touto činností došlo k narušení krajinného rázu dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tímto rozhodnutím byla dále žalobkyni uložena ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu a navrátit dotčenou část krajiny do původního stavu odstraněním předmětné mobilní buňky.

Žalobkyně tvrdila, že jako vlastník pozemku k naplnění svého záměru rekultivovat pozemek na kvalitní louku zahájila činnosti vedoucí k založení květnaté louky a zakoupila hospodářské vozidlo - jednonápravový přívěs, potřebný k zemědělským a hospodářským činnostem, které vybavila hospodářským nářadím potřebným pro realizaci svého záměru. Tím, že s tímto vozidlem vjela na svůj pozemek a setrvala na něm, postupovala v souladu s rozhodnutím Správy, kterým jí byla v r. 1996 povolena výstavba vjezdu na pozemek a s § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť na pozemek vjela a setrvávala tam s vozidlem potřebným pro zemědělské hospodaření. Svým jednáním nepoškodila, nezničila ani nedovoleně nezměnila žádnou část přírody a krajiny chráněnou zákonem.

Dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je k umísťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (tak, jak je charakterizován v § 12 odst. 1 tohoto zákona), nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Výjimku z tohoto pravidla obsahuje ustanovení § 26 zákona o ochraně přírody a krajiny, které upravuje základní ochranné podmínky chráněných krajinných oblastí. Dle odst. 1 písm. c) citovaného ustanovení je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu.

Dle § 87 odst. 2 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny uloží orgán ochrany přírody pokutu až do výše 10 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že naruší krajinný ráz nesplněním povinnosti dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle § 86 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ten, kdo zničí nebo nedovoleně změní části přírody a krajiny chráněné dle tohoto zákona, povinen navrátit ji do původního stavu, je-li to možné a účelné. O možnosti a podmínkách uvedení do původního stavu rozhoduje orgán ochrany přírody. Na postup orgánů ochrany přírody v řízení dle tohoto zákona se až na výjimky, uvedené v § 90 zákona o ochraně přírody a krajiny, vztahuje správní řád.

Správní orgán I. stupně - poté, co zjistil, že žalobkyně umístila na svůj pozemek v chráněné krajinné oblasti mobilní buňku - zahájil se žalobkyní ve smyslu ustanovení § 18 spr. ř. správní řízení ve věci "nepovolené činnosti na parcele ... v k. ú. T." a odstranění následků neoprávněných zásahů způsobených umístěním mobilní buňky.

Nejvyšší správní soud sdílí názor žalobkyně, že oznámení o zahájení správního řízení, které obdržela dne 6. 11. 2001, bylo po obsahové stránce nejednoznačné, neboť z něj nevyplývalo, ve věci jaké nepovolené činnosti bylo zahájeno řízení, o jaké řízení se jednalo a jaké odstranění následků s touto činností souvisejících bylo požadováno.

Nejvyšší správní soud rovněž shledal oprávněnou námitku žalobkyně poukazující na to, že správní orgány v obou stupních porušily povinnost zakotvenou v § 33 odst. 2 spr. ř., když žalobkyni neposkytly možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhla jeho doplnění. Správní řízení je ovládáno mj. i zásadou součinnosti správního orgánu s účastníky řízení (§ 3 odst. 2 spr. ř.), podle které musí být procesní straně poskytnuta příležitost, aby při zjišťování skutkové podstaty mohla spolupůsobit a uplatnit fakta svědčící v její prospěch. Odvolací orgán sice ve svém rozhodnutí, kterým rozhodl o odvolání žalobkyně, uvedl, že tuto vadu řízení, které se dopustil orgán I. stupně, napravil v odvolacím řízení tím, že před vydáním rozhodnutí o odvolání umožnil žalobkyni seznámit se dne 23. 5. 2002 s podklady rozhodnutí a umožnil jí, aby se k celé věci vyjádřila, avšak toto tvrzení žalovaného nelze ze správního spisu, předloženého soudu, prokázat. Nelze rovněž souhlasit s názorem žalovaného, že procesní vady správního orgánu v I. stupni byly odstraněny tím, že rozhodnutí o pokutě bylo odvolacím orgánem zrušeno. Důsledkem správního řízení nebylo totiž pouze uložení pokuty, které bylo zrušeno, ale i uložení nápravného opatření, které trvá a je předmětem soudního přezkumu.

Skutečnost, že odvolací orgán zrušil rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta za přestupek podle § 87 odst. 2 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny a současně s tím i nápravné opatření podle ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona ve výroku o uložení pokuty z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek dle § 20 zákona o přestupcích, neznamená sama o sobě, že tím byly odstraněny procesní vady řízení před správním orgánem I. stupně, jehož výsledkem nadále zůstalo uložení nápravného opatření, proti kterému žalobkyně žalobou také brojí.

Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné doklady pro rozhodnutí. Přitom není správní orgán vázán jen návrhy účastníků řízení. Samo rozhodnutí pak musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 spr. ř.). Podle § 3 odst. 2 spr. ř. jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy; rovněž jim musí poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Základní zásadu správního řízení - zásadu materiální pravdy, vyjádřenou v § 3 odst. 4 spr. ř., porušily správní orgány jednak tím, že neumožnily žalobkyni seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, a dále tím, že dostatečně spolehlivě neověřily tvrzení žalobkyně o využití umístěné stavby pro zemědělské hospodaření na pozemku ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny (přičemž nebyl spolehlivě zjištěn ani charakter popisovaného objektu - označeného v průběhu řízení i jako obytný přívěs - aniž bylo provedeno jeho ohledání za účelem zjištění jeho skutečné funkce). Záměrem žalobkyně je (dle jejího tvrzení) na pozemku zemědělsky hospodařit, k čemuž bezpochyby potřebuje příslušné hospodářské nářadí a prostor na jeho uchování. Správní orgán v I., resp. ve II. stupni neprovedl řádné dokazování ve smyslu § 34 spr. ř., neboť za účelem řádného objasnění věci nebylo provedeno ve smyslu § 38 spr. ř. místní ohledání, jehož předmětem by bylo prověření pravdivosti tvrzení žalobkyně o využití prostoru mobilní buňky k uskladnění zemědělského nářadí ve vztahu k faktickému naplňování záměru žalobkyně na pozemku zemědělsky hospodařit.

Ve smyslu ustanovení § 26 odst.1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny může vlastník nebo uživatel pozemku bez souhlasu orgánu ochrany přírody vjíždět na pozemek v chráněné krajinné oblasti a setrvávat zde s vozidlem potřebným pro zemědělské hospodaření. Jedná se však pouze o dočasné setrvání (umístění) vozidla potřebného pro zemědělské hospodaření, a to po dobu nezbytně nutnou k provádění zemědělských prací. Pojem "setrvávat" nelze proto vykládat tak, že by se jednalo o umístění přípojného nemotorového vozidla na pozemek po neomezeně dlouhou dobu, tj. i po dobu, kdy vlastní zemědělské práce na pozemku nejsou prováděny. Správní orgány nijak neposuzovaly faktický stav věci z tohoto časového hlediska.

Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového stavu nelze o věci učinit jednoznačný názor. Skutkový stav vyžaduje doplnění; proto soud rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil.