34/2003
Správní soudnictví a přípustnost kasační stížnosti
Řízení před soudem: přípustnost kasační stížnosti
k § 104 odst. 2 a 4 soudního řádu správního
Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu a která obsahuje důvody, jež nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, je podle § 104 odst. 2 a 4 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2003, čj. 4 Ads 23/2003-124)
Věc:
Kateřina B. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod se zvýšením pro bezmocnost, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalovaná dne 13. 1. 2001 přiznala žalobkyni od 24. 7. 2000 plný invalidní důchod podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, spolu se zvýšením důchodu pro částečnou bezmocnost podle § 70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním pojištění, a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Žalovaná přitom vycházela z obsahu posudku lékařky Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 8 ze dne 5. 10. 2000, ve kterém jako datum vzniku plné invalidity a částečné bezmocnosti byl stanoven den podání žádosti, tj. 24. 7. 2000.
V opravném prostředku žalobkyně žádala o přezkoumání svého zdravotního stavu i za dobu před 24. 7. 2000, tj. před novým přiznáním obou dávek. Namítala, že již od začátku prosince 1998 nebyla zdravá. Výplata invalidního důchodu se zvýšením pro bezmocnost jí však byla od 7. 2. 1999 nesprávně zastavena a obnovena až od 24. 7. 2000, ač podmínky nároku na obě dávky splňovala po celou dobu, kdy jí nebyly vypláceny.
O opravném prostředku žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze 17. 4. 2002 tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že napadené rozhodnutí žalované o přiznání plného invalidního důchodu a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost žalobkyně od 24. 7. 2000 nemělo být vůbec vydáno, neboť k tomu nebyl právní důvod. Stěžovatelce byl plný invalidní důchod pravomocně přiznán od 1. 3. 1992 již rozhodnutím žalované ze dne 22. 7. 1994 a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost jí bylo přiznáno dalším pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 8. 2. 1996, a to od 10. 7. 1992. Žádná z těchto dávek jí přitom dosud nebyla odňata. Rozhodnutím žalované ze dne 7. 1. 1999 jí byla podle § 53 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pouze zastavena výplata obou dávek dnem 8. 2. 1999 s odůvodněním, že žalobkyně se nepodrobila vyšetření svého zdravotního stavu (nepředložila požadovanou lékařskou zprávu), přestože na možnost zastavení výplaty dávek byla upozorněna. Žalovaná měla proto po zjištění, že žalobkyně je nadále plně invalidní a částečně bezmocná, pouze uvolnit výplatu obou dávek.
Po zastavení řízení o odvolání před Vrchním soudem v Praze podle § 129 odst. 3 s. ř. s. podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Zde vyjádřila nesouhlas s právním názorem Městského soudu v Praze o tom, že jí plný invalidní důchod náleží až ode dne 1. 3. 1992 a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost ode dne 10. 7. 1992. Připomněla, že její zdravotní stav je již od listopadu 1989 stabilně takový, že jí neumožňuje vykonávat jakoukoliv práci a činí ji odkázanou na pomoc jiné osoby. Dovolávala se v tomto směru lékařských nálezů založených v soudním spise. Uvedla, že příslušné sociální dávky, odpovídající tomuto stavu, by jí měly být přiznány již od 7. 11. 1989; plný invalidní důchod pak od dosažení věku 18 let, tj. od 28. 9. 1990, a od téhož data i zvýšení tohoto důchodu pro částečnou bezmocnost. Pokud jí byl plný invalidní důchod přiznán rozhodnutím žalované ze dne 22. 7. 1994 se zpětnou platností až od 1. 3. 1992, pak jí byla tato dávka neprávem pro předcházející období upřena, stejně jako jí byla upřena sociální dávka, kterou by do její zletilosti pobírala její matka. Stejně tak jí bylo upřeno zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost v době od 28. 9. 1990 do 10. 7. 1992, neboť teprve k posledně uvedenému datu jí skutečně bylo přiznáno. Vyslovila přesvědčení, že si soud měl vyžádat odborný nález MUDr. N., eventuálně opatřit ve věci znalecký posudek k objasnění toho, zda již před 1. 3. 1992 odpovídal zdravotní stav stěžovatelky přiznání plného invalidního důchodu a jeho zvýšení pro částečnou bezmocnost.
Právní zástupce žalobkyně pak vysvětlil, že si je vědom skutečnosti, že kasační stížnost podle soudního řádu správního není přípustná proti důvodům rozhodnutí, avšak podle jeho názoru nelze oddělit otázku odůvodnění rozsudku od "důvodů rozhodnutí": odůvodnění rozsudku totiž vedle samotných důvodů, které soud vedly k příslušnému rozhodnutí, obsahuje též právní názor soudu, který je posléze závazným právním názorem pro žalovanou. Má tedy tento právní názor zásadní hmotně právní účinky pro další postup žalované v předmětné věci. Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci zpět tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že stěžovatelce měl být přiznán plný invalidní důchod již od 28. 9. 1990 a sociální dávky odpovídající plné invaliditě nezletilé osoby v období od 7. 11. 1989 do 27. 9. 1990, kdy byla odkázána na pomoc jiné osoby a byla bezmocná, a Městský soud v Praze zahrnul tento právní názor do nového rozhodnutí ve věci, mělo by to zásadní hmotně právní význam pro další řízení před žalovaným správním orgánem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Z odůvodnění:
Předmětem řízení v projednávané věci byl opravný prostředek stěžovatelky směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2001, jímž jí byly po předchozím zastavení (v roce 1999) výplaty plného invalidního důchodu a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost tento důchod a zvýšení důchodu pro bezmocnost přiznány ode dne 26. 7. 2000. Žalobkyně v opravném prostředku především zpochybňovala správnost závěru žalované o předchozím zastavení výplaty obou dávek a dovozovala, že obě dávky jí náleží nepřetržitě od data předchozího neoprávněného zastavení jejich výplaty. Soud I. stupně napadeným rozsudkem shledal opravný prostředek žalobkyně důvodným, neboť z posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 20. 9. 2001 a 13. 12. 2001 zjistil, že žalobkyně byla plně invalidní a částečně bezmocná i k datu zastavení výplaty obou dávek, a to nepřetržitě až do doby vypracování posudků, tedy i k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Nezákonnost tohoto rozhodnutí však spatřoval soud I. stupně především v tom, že jím byly obě dávky stěžovatelce znovu přiznány, tedy tak, jako by nárok na ně znovu vznikl, ačkoliv ve skutečnosti měla být jen uvolněna jejich výplata dnem předchozího zastavení, tj. dnem 8. 2. 1999, neboť obě dávky byly již stěžovatelce přiznány pravomocnými rozhodnutími žalované od roku 1992 a nárok na ně nezanikl. Soud I. stupně proto zrušil napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem o povinnosti žalované uvolnit výplatu plného invalidního důchodu žalobkyni, jakož i zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost od data 8. 2. 1999.
Nad rámec potřebného odůvodnění vztahujícího se k posouzení této právní otázky soudem pak soud I. stupně na základě již výše zmíněných posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí připomněl, že žalobkyni je třeba pokládat za plně invalidní podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a částečně bezmocnou podle § 70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 284/1995 Sb. bez přerušení od roku 1992.
Vzhledem k nové úpravě správního soudnictví se napadený rozsudek stal pravomocným dne 31. 12. 2002 a žalobkyně proti němu podala ve lhůtě stanovené soudním řádem správním kasační stížnost.
Podle ustanovení § 102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze) ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná nařízení (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 104 s. ř. s. vymezuje případy nepřípustnosti kasační stížnosti. Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V projednávané věci jsou dány dva z výše označených důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti. Kasační stížnost především směřuje jen proti důvodům rozhodnutí, a to navíc jen proti té části odůvodnění rozsudku (jak si správně povšiml právní zástupce žalobkyně), která se netýká důvodů zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované, ale ve které je jen pro větší důraz na nezákonnost rozhodnutí o přiznání plného invalidního důchodu a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost žalobkyně (ačkoliv správně měla být jen uvolněna výplata obou dávek) připomenuto s ohledem na výsledky všech dosavadních řízení, že obě dávky byly již v minulosti stěžovatelce přiznány, a to od roku 1992. Kasační stížnost jen proti těmto závěrům vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí je tudíž nepřípustná. Navíc nutno připomenout, že v řízení před městským soudem žalobkyně tuto otázku vůbec nevyvolala, když pouze tvrdila, že výplata obou dávek jí měla být obnovena již od data předchozího zastavení, které označovala za nezákonné. Až v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze a posléze též v kasační stížnosti stěžovatelka nově uplatnila důvod spočívající v tom, že obě dávky jí měly být přiznány pro dobu předcházející roku 1992, aniž tento důvod uplatnila v předchozím řízení. Takový postup je nepřípustný ve smyslu ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s.
Kasační stížnost žalobkyně musela být proto z důvodů výše uvedených pro nepřípustnost odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Soud rozhodující o kasační stížnosti nad rámec potřebného odůvodnění jen pro úplnost dodává, že žalobkyní nově uplatněný důvod, v němž vznáší požadavek přiznání obou dávek za dobu předcházející roku 1992, jenž nebyl vůbec předmětem řízení žalované před vydáním napadeného rozhodnutí, a tudíž ani předmětem řízení před Městským soudem v Praze, že podle ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, není-li uvedeno jinak, uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona, zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení.
Pokud by tedy bylo zjištěno, že žalobkyně byla plně invalidní a částečně bezmocná i před datem přiznání obou příslušných dávek důchodového pojištění (zabezpečení), mohl by jí být přiznán a vyplacen jen příslušný rozdíl ve výši obou dávek za dobu tří let počítaných zpětně od uplatnění nároku.
(gr)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.