171/2004
Správní soudnictví a kompetenční výluka
Řízení před soudem: kompetenční výluka
k § 27 odst. 1 písm. h) a § 50 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
k § 65 a § 70 písm. a) soudního řádu správního
Zamítlo-li Ministerstvo financí podle § 50 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, odvolání proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo toliko zastaveno řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) téhož zákona pro nepřípustnost odvolání, nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť takový úkon správního orgánu nezaložil, nezměnil, nezrušil ani závazně neurčil právo nebo povinnost. Takový úkon je ze soudního přezkumu vyloučen [§ 70 písm. a) s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2003, čj. 7 A 41/2001-48)
Věc:
Irena K. v B. proti Ministerstvu financí o daň z nemovitostí.Žalobkyně dne 23. 7. 1999 podala odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí ze dne 28. 6. 1999. Finanční ředitelství v Hradci Králové přezkoumalo napadené rozhodnutí i postup správce daně v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a odvolání dne 15. 3. 2000 zamítlo. V souladu s § 50 odst. 8 daňového řádu, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí, byla žalobkyně řádně poučena o tom, že proti rozhodnutí odvolacího orgánu není odvolání přípustné. Žalobkyně nevyužila zákonnou možnost domáhat se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu žalobou podanou podle tehdy účinné části páté hlavy druhé občanského soudního řádu; dne 14. 4. 2000 však podala proti tomuto rozhodnutí odvolání.
Odvolací orgán dne 17. 7. 2000 řízení o odvolání podle § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu zastavil. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podala žalobkyně dne 23. 8. 2000 opět odvolání, které však žalovaný dne 4. 1. 2001 zamítl, a to podle § 50 odst. 6 daňového řádu.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Vrchního soudu v Praze a žádala zrušení napadeného rozhodnutí. V žalobě namítla skutečnosti, které ve svém důsledku vedly, dle jejího názoru, k nesprávnému vyměření daně z nemovitostí v letech 1998 - 1999; zejména byl neúplně zjištěn skutkový stav ohledně nemovitostí, jelikož správní orgán vycházel z nesprávných údajů Pozemkového úřadu v Rychnově nad Kněžnou.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukazoval na procesní povahu napadeného rozhodnutí a navrhoval odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení, žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Z odůvodnění:
Soud nejprve musel zkoumat splnění procesních podmínek, za nichž může ve věci jednat. V této souvislosti se musel zabývat povahou napadeného rozhodnutí žalovaného. Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, ve smyslu generální
klauzule
obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena.Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu žalobkyně (zejm. o výši daně či jiné daňové povinnosti). Žalovaný ve svém rozhodnutí pouze potvrzoval správnost procesního postupu správce daně Finančního ředitelství v Hradci Králové, který zastavil řízení o odvolání z důvodu jeho nepřípustnosti v souladu s § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu. Jiný procesní postup v případě podání opravného prostředku tam, kde ho zákon nepřipouští (o čemž byla žalobkyně řádně poučena), ani nemohl nastat. Napadeným rozhodnutím ani rozhodnutím jemu předcházejícím nebylo rozhodováno o tom, zda jsou či nejsou dány zákonné předpoklady pro to, aby odvolání bylo v odvolacím řízení řádně projednáno; samo rozhodnutí nemá povahu meritorního rozhodnutí a nezakládá hmotněprávní účinky. O rozhodnutí o právech a povinnostech by šlo tehdy, jestliže by rozhodnutí v prvé fázi přezkoumání bylo otevřeno k přezkumu a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Princip žalobní legitimace ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. zachovává shodnou podstatu s dříve platným § 244 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002. Na tento případ tedy lze aplikovat i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, neboť ani zde nelze dovodit, že by bylo napadeným rozhodnutím správního orgánu založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost.
Žalobkyně měla zákonem stanovenou možnost se proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu dovolat ochrany u soudu žalobou; to však neučinila a brojí proti rozhodnutí žalovaného, jež se netýká merita věci a jež především samo o sobě nesplňuje zásadní předpoklad pro žalobní legitimaci, jak je uveden v § 65 s. ř. s. Jestliže tedy nejde o rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení zákona, totiž o úkon správního orgánu, jímž se zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje právo nebo povinnost, je dána kompetenční výluka ve smyslu § 70 písm. a) s. ř. s. a tento úkon správního orgánu je ze soudního přezkoumání vyloučen.
(aty)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.