418/2004
Správní rozhodnutí a nedostatek podpisu oprávněné osoby
Ej 489/2004
Správní rozhodnutí: nedostatek podpisu oprávněné osoby
k § 47 odst. 5 správního řádu
k § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů
Samotnou skutečností, že rozhodnutí podle ustanovení § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, podepsal v rozporu s dikcí odstavce 3 téhož ustanovení zastupující náměstek ministra, a nikoli sám ministr, nebyl žalobce (příslušný kraj) na svých právech zkrácen.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 5 A 8/2002-31)
Věc:
Olomoucký kraj proti Ministerstvu kultury o podmínky hospodaření a nakládání s majetkem, který přešel do vlastnictví žalobce.Ministerstvo kultury vydalo dne 13. 9. 2001 rozhodnutí, kterým do vlastnictví žalobce s účinností od 1. 10. 2001 přecházejí vlastnická práva k věcem, se kterými byla ke dni vydání tohoto rozhodnutí oprávněna hospodařit státní příspěvková organizace Muzeum umění Olomouc. Nedílnou součástí rozhodnutí jsou přílohy č. 1 až 7. Příloha č. 1 specifikuje podmínky pro další hospodaření a nakládání s předávaným majetkem státu dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., přílohy č. 2 až 7 pak specifikují věci, práva a závazky, se kterými byla předávaná organizace oprávněna hospodařit.
Žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, již spatřoval v tom, že v rozporu s ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, rozhodnutí nepodepsal vedoucí příslušného ústředního správního úřadu, ale jiná osoba, jejíž podpis na rozhodnutí je nečitelný, ale za podpisem je uvedeno "v zast.".
Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě dovozoval, že není důvodu, proč poslední větu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 157/2000 Sb. vykládat restriktivně. Pro případy, kdy je vedoucí ústředního správního úřadu v úřadě nepřítomen, je povinen stanovit svého zástupce, který je oprávněn ho zastupovat v plném rozsahu, případně ve stanoveném rozsahu. V situaci, kdy dochází k jednání v zastoupení, rozsah odpovědnosti zastoupené osoby zůstává nezměněn. Pravidla pro zastupování stanoví v rámci ministerstva organizační řád v § 3 odst. 6: "Náměstek, který zastupuje ministra, nemůže vykonávat pravomoci, které má ministr jako člen vlády, a nemůže ho zastupovat ve věcech, které si ministr vyhradil." (Předmětná rozhodnutí podepsal 1. náměstek ministra kultury Ing. N., v zastoupení ministra kultury, který byl v době vydání rozhodnutí v úřadu nepřítomen a podepsání předmětných rozhodnutí si nevyhradil.)
Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí v části týkající se podmínek hospodaření a nakládání s majetkem, neboť § 19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), byl nálezem Ústavního soudu zrušen (srov.
judikát
č. 2/2003 Sb. NSS), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; ve zbývající části žalobu zamítl.Z odůvodnění:
Především se zřetelem na uplatněný žalobní bod se soud zabýval otázkou, zda tím, že v rozporu s dikcí ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 157/2000 Sb. bylo napadené rozhodnutí podepsáno 1. náměstkem ministra kultury, byl žalobce zkrácen na svých právech. Soud především posuzoval, zda nejde o obdobný případ, kdy podle stávající judikatury vedoucí ústředního orgánu státní správy nemůže převést pravomoc rozhodovat o rozkladu (§ 61 správního řádu) na jinou osobu, ani se nemůže dát při tomto rozhodování zastupovat jinou osobou (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. 6 A 85/95, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1997). Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, Vrchní soud v Praze vycházel především z toho, že podání rozkladu, který je jinak postaven na úroveň odvolání, má suspenzivní (odkladný) účinek, postrádá však účinek devolutivní, protože v organizaci veřejné správy již neexistuje nad ústředním orgánem instančně vyšší orgán, který by mohl rozhodnutí přezkoumat. Řízení o rozkladu je tedy specifickým řízením, které má prakticky všechny znaky řízení odvolacího s tím rozdílem, že jak řízení v I. instanci, tak řízení o rozkladu probíhá před týmž ústředním orgánem státní správy. Aby byla i v těchto případech zajištěna možnost dvojího objektivního posuzování věci (jak je tomu v případě odvolání, kdy na základě odvolání věc posuzuje instančně vyšší orgán státní správy), ukládá
kogentní
ustanovení § 61 odst. 2 správního řádu, že o rozkladu rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy na základě jím ustanovené komise. Vedoucí ústředního orgánu státní správy, který není vázán služební podřízeností, může rozhodnutí jím řízeného ústředního orgánu státní správy vydané v I. instanci relativně nezávisle posoudit, což by v případě jeho podřízeného nebylo možné, neboť podřízený by měl být vždy vázán rozhodnutími ústředního orgánu státní správy, jehož je zaměstnancem, a proto není schopen rozkladem napadené rozhodnutí znovu objektivně posoudit.Jestliže tedy o rozkladu rozhodla (a rozhodnutí podepsala) jiná osoba než vedoucí ústředního orgánu státní správy, byl vzhledem k uvedenému příslušný účastník na svých právech zkrácen. Jinak je tomu v případě napadeného rozhodnutí, kde bylo rozhodnuto v jediném stupni. Výše uvedené argumenty, týkající se smyslu právní úpravy rozhodnutí o rozkladu, na daný případ nedopadají a nelze ani jinak dovodit, že by samotnou skutečností, že rozhodnutí podepsal 1. náměstek, který má oprávnění zastupovat ministra kultury, byl žalobce na svých právech zkrácen.
(oda)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.