Vydání 10/2006

Dle § 33 odst. 2 správního řádu je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.

Zásadní námitkou stěžovatele je nesouhlas s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, prezentovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí a týkajícím se vady správního řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku shledává z příčin uvedených níže důvodnou.

Z obsahu správního spisu, který soudu předložil stěžovatel, je zřejmé, že poté, co žalobce podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nečinil stěžovatel žádné další úkony či nezjišťoval blíže skutečný stav věci; omezil se pouze na právní posouzení sporné otázky na podkladě důkazních prostředků získaných správním orgánem I. stupně, se kterými byl žalobce řádně seznámen. Podklady pro stěžovatelovo rozhodnutí byly tedy rozšířeny jen o dvě listiny, které přiložil ke svému odvolání žalobce. S těmito listinami se stěžovatel vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Jak je tedy patrné, spisový materiál, který byl podkladem pro stěžovatelovo rozhodnutí, se od spisového materiálu, který měl k dispozici správní orgán I. stupně, odlišoval pouze existencí dvou listinných důkazů, které předložil žalobce. Je tedy nepochybné, že ten znal jejich obsah.

Nejvyšší správní soud uvádí, že při výkladu právních předpisů je nutno zohlednit zejména jejich smysl, neboť opačný postup by vedl k přílišnému právnímu formalismu.

Z § 33 odst. 2 správního řádu je zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž žalobce neví. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že jednání účastníka, který správnímu orgánu zaslal listiny na podporu svého tvrzení, již obsahuje i jeho vyjádření k těmto podkladům a ke způsobu jejich zjištění. Za předpokladu, že správní orgán (stěžovatel) pak řízení na druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již žalobce znal, Nejvyšší správní soud konstatuje, že nedošlo k porušení ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu. Vyzvání účastníka podle citovaného ustanovení by bylo čistě formálním úkonem. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se vyjádřit i k námitce, v níž žalobce uvedl, že za zcela nepřípadné považuje stěžovatelovo tvrzení o tom, že žalobci byly známy podklady pro rozhodnutí, neboť žalobce nemohl vědět, zda stěžovatel neprovedl nějaké další úkony. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto případě se použije argument , který v tomto případě lze interpretovat tak, že správní orgán druhého stupně má povinnost vyzvat účastníka řízení dle § 33 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu, že doplnil spisový materiál o další podklady, které jsou účastníku řízení neznámé a které mají vztah k dané věci.