4671/2025
Správní řízení: nepoužitelnost kamerového záznamu získaného v rámci trestního řízení jako důkazního prostředku
Správní řízení: nepoužitelnost kamerového záznamu získaného v rámci trestního řízení jako důkazního prostředku
k § 51 odst. 1 správního řádu
k § 158d odst. 2 trestního řádu
Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu neskýtá dostatečný právní základ k tomu, aby kamerové záznamy získané v rámci sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 trestního řádu byly použity jakožto důkazní prostředky ve správním řízení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2025, čj. 7 As 17/2024-16)
Prejudikatura:
č. 2344/2011 Sb. NSS; č. 39/2013 Sb. NS; rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 2. 2000, Amann proti Švýcarsku
(stížnost č. 27798/95), ze dne 4. 12. 2015, Roman Zakharov proti Rusku
(stížnost č. 47143/06), ze dne 17. 10. 2019, López Ribalda a další proti Španělsku
(stížnosti č. 1874/13 a 8567/13), rozsudky ze dne 25. 3. 1998, Kopp proti Švýcarsku
(stížnost č. 23224/94), ze dne 16. 6. 2016, Versini
-Campinchi a Crasnianski proti Francii
(stížnost č. 49176/11) a rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, Pastyřík proti České republice
(stížnost č. 47091/09).Věc:
J. V. proti Ministerstvu dopravy, o vrácení řidičského oprávnění, o kasační stížnosti žalobce.Magistrát hlavního města Prahy rozhodl dne 21. 4. 2022 podle § 100 odst. 3 správního řádu o obnově řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 6. 10. 2020 o vrácení řidičského oprávnění. To mu bylo vráceno na základě jeho žádosti rozhodnutím ze dne 13. 10. 2020. Dne 18. 2. 2022 však magistrát obdržel podnět Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územního odboru Děčín, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze kterého vyplývalo, že doklad o odborné způsobilosti byl získán v rozporu se zákonem, neboť dílčí část zkoušky žalobce nevykonal samostatně. Tuto skutečnost policejní orgán zjistil v rámci odhalování trestné činnosti zkušebních komisařů. Společně s podnětem předal magistrátu protokol o výslechu žalobce jako svědka v trestním řízení a kamerový záznam zachycující zkoušku žalobce, při které k němu přistoupil zkušební komisař a opakovaně rukou ukazoval na části obrazovky počítače, na kterém žalobce zkoušku vykonával. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí o obnově řízení poukázal zejména na to, že magistrát nezkoumal zákonnost pořízení kamerového záznamu, zejména si nevyžádal protokol o pořízení záznamu dle § 158d odst. 7 trestního řádu. Ze záznamu navíc není patrné, že by žalobce s komisařem jakkoliv komunikoval či si ho přivolal. Komisař si toliko prohlížel jeho test a žalobce si toliko prohlížel svůj monitor.
Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 16. 6. 2022 zamítl. Podle něj byly videozáznam a podnět od policejního orgánu dostatečnými k tomu, aby dostál své povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. V podnětu policejní orgán uvedl, že disponoval souhlasem státního zástupce dle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu. Skutečnost, že ve spisovém materiálu absentoval protokol dle § 158d odst. 7 téhož zákona, byla
relevantní
pro trestní řízení, nikoliv pro řízení správní. Žalovaný dále připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu k vykonání zkoušky odborné způsobilosti s pomocí komisaře.Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, čj. 9 A 55/2022-55, zamítl. Uvedl, že kamerový záznam byl získán v souladu se zákonem, což bylo patrné z podnětu policejního orgánu, kde je uvedeno, že pořízení záznamu povolil státní zástupce. Žalobce toto zpochybnil, aniž by doložil či odůvodnil pochybnosti nad pravdivostí tohoto sdělení. Tyto nevyplývaly ani z okolností případu. Podle městského soudu nelze přenášet do správního řízení přísnější formální požadavky, které platí v rámci trestního řízení. Navíc podle § 158d trestního řádu je požadavek připojení protokolu k důkazu podmínkou pro použití .
v jiné trestní věci
. Z kamerového záznamu pak bylo patrné, že k žalobci přistoupil komisař, který v čase mezi 9:21 a 9:23 opakovaně ukazoval na část obrazovky, na které byl zobrazen test. Městský soud uzavřel, že v projednávané věci se nepoužijí ustanovení trestního řádu, neboť se nejedná o právní předpis, který by byl ve vztahu ke správnímu řádu lex specialis
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Za její předmět označil námitku, že si správní orgány neopatřily jako podklad svého rozhodnutí protokol dle § 158d trestního řádu. Vycházely tak z důkazu, kterým bylo nepochybně zasaženo do práv stěžovatele, aniž by se zabývaly tím, zda se tak stalo řádně a zda je možné takový záznam použít. Otázka toho, zda byl důkazní prostředek pořízen v souladu s právními předpisy ve smyslu § 51 správního řádu, proto nebyla posouzena dostatečně. Stěžovatel nebyl a není účastníkem trestního řízení, a nemá tak možnost zjistit, zda do jeho práv bylo zasaženo v souladu se zákonem. Trestní řád přitom výslovně pro použitelnost záznamu
jako důkazu
, tedy kdekoliv, stanoví, že protokol podle § 158d odst. 7 trestního řádu a kamerový záznam podle § 158d téhož zákona jsou neoddělitelné. Správní orgány tak namísto toho, aby dbaly litery zákona a opatřily pro použití kamerového záznamu nejpozději k požadavku stěžovatele protokol, nahradily tento zákonný požadavek vírou ve sdělení policejního orgánu v podnětu. Ke skutkovému stavu stěžovatel konstatoval, že z kamerového záznamu nebylo patrné, že by mu zkušební komisař napovídal. Vytýkané jednání nadto nebylo předmětem obžaloby.Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[8] Problematikou použití kamerových záznamů jako důkazů ve správním řízení se Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně zabýval. Komplexní rozbor této problematiky provedl zejména v rozsudku ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS, kde uvedl následující:
„
[26] Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb., [k]
aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 pak [s]
tátní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nejvyšší správní soud k stěžovatelově námitce o porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy nejprve zvážil, jak tento článek vykládá
judikatura
Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Je to totiž právě judikatura
ESLP, která v praxi specifikuje význam Úmluvy.[27] Pojem
‚soukromý život‘ chápe ESLP v širokém smyslu a odmítá jej svázat do vyčerpávající definice. Bylo by příliš
‚vnitřní okruh‘ (inner circle)restriktivní
omezovat tento termín na , ve kterém jednotlivec podle svého výběru žije a vyloučit z něj vnější svět. Respektování soukromého života musí též zahrnovat určitý stupeň práva rozvíjet vztahy s jinými lidmi. Není důvod, proč by takové chápání termínu ‚soukromý život‘ mělo vylučovat profesní nebo obchodní stránku. Jde o pracovní život většiny obyvatel, který má pro ně zásadní význam a poskytuje jim možnost rozvíjet vztahy s vnějším světem. Tento názor je podpořen skutečností, že ne vždy lze jasně rozlišit, co je pracovní činnost jednotlivce a co tvoří jeho soukromý život. Zvláště v takovém případě, kdy jednotlivec vykonává svobodné povolání, je práce součástí jeho soukromého života a není možné určit, do jaké míry v daném okamžiku pracuje či realizuje svůj soukromý život. Odepření ochrany poskytované čl. 8 Úmluvy z důvodu, že se opatření, jež jsou namítána, dotýkala pouze profesních aktivit, by mohlo vést k nerovnému zacházení, neboť by ochrana zůstala pouze osobám, jejichž profesní a neprofesní aktivity se prolínají do té míry, že je nelze od sebe odlišit [viz zejména
Niemietz proti Německu (stížnost č. 13710/88), ze dne 16. 12. 1992, § 29;
Halford proti Spojenému království (stížnost č. 20605/92) ze dne 25. 6. 1997, § 44]. Za určitých okolností práva garantovaná článkem 8 Úmluvy mohou být interpretována dokonce tak, že zahrnují pro soukromou společnost právo na sídlo, kancelář a jiné služební prostory [
Société Colas Est a další proti Francii (stížnost č. 37971/97) ze dne 16. 4. 2000, § 41].
[28]
Niemietz proti NěmeckuInterpretace
slov ‚soukromý život‘ a ‚obydlí‘ jako zahrnující rovněž určité profesní nebo obchodní aktivity je plně ve shodě se smyslem čl. 8 Úmluvy, kterým je chránit jedince před svévolnými zásahy státní moci. Zároveň tato interpretace
ponechává státům možnost ‚zasáhnout‘ do výkonu těchto práv v mezích stanovených v druhém odstavci čl. 8 Úmluvy. S ohledem na povahu státní regulace a obchodních aktivit je evidentní, že veřejná moc může realizovat větší zásahy do profesních či obchodních činností nebo prostor, než je tomu ve vztahu k aktivitám a prostorům čistě privátním (srov. klíčový precedent. , rozsudek cit. v bodě [27], § 31).
[29] Co se týče pořizování a využití audiovizuálních záznamů, ESLP rozlišil na jedné straně situaci, kdy je monitorováno veřejné prostranství z bezpečnostních důvodů a tuto scénu sleduje pracovník bezpečnostní služby v televizi s uzavřeným okruhem. Takováto situace je v podstatě obdobná tomu, kdy při průchodu veřejným prostranstvím může být člověk viděn ostatními lidmi, kteří jsou přítomni. Běžný provoz bezpečnostních kamer sám o sobě, ať už na ulici nebo ve veřejných prostorách, jako jsou obchodní centra nebo policejní stanice, neaktivuje užití čl. 8 Úmluvy, neboť slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu [
Perry proti Spojenému království (stížnost č. 63737/00), ze dne 17. 7. 2003, § 36; srov. však též
Peck proti Spojenému království (stížnost č. 44647/98), ze dne 28. 1. 2003]. Důležitým faktorem pro posouzení, zda je určitá skutečnost chráněna čl. 8 Úmluvy, je posouzení, nakolik je daná aktivita veřejná, resp. veřejnosti přístupná [srov. Buxton, R. Private Life and the English Judges, 29
Oxford Journal of Legal Studies 413 (2009), na s. 419
- 421].
[30] Na straně druhé ovšem stojí situace, kdy by toto monitorování bylo systematické nebo by z něj byl pořízen trvalý záznam, event. je snímání kamerou zaměřeno na pořízení cílených a jasných záběrů jednotlivce. V takovémto případě lze alespoň
prima facie
uvažovat o tom, že pořízení utajeného záznamu představuje zásah do soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy [
P. G. a J. H. proti Spojenému království (stížnost č. 44787/98), ze dne 25. 9. 2001, § 56;
Perry proti Spojenému království, cit. v bodě [29] shora, § 40]. V úvahu je nutno vzít např. to, zda
‚sporné záběry byly či nebyly pořízeny dobrovolně, resp. za takových okolností, kdy by se dalo rozumně předpokládat
, že bude jednotlivec snímán a takto pořízený záznam bude následně užit k jeho identifikaci‘, § 42, zvýraznění doplnil NSS).
[…][34]
[Khan proti Spojenému královstvíJudikatura
ESLP vychází z předpokladu, že tam, kde je veřejná moc vykonávána v utajení, je riziko svévole zřejmé. Proto musí nejenže existovat závazná právní úprava jako taková, ale musí rovněž poskytovat ochranu proti svévolnému zásahu do práv jednotlivce stanovených v čl. 8 Úmluvy. Právní úprava musí být navíc dostatečně jasná na to, aby jednotlivci poskytovala odpovídající údaje o okolnostech a podmínkách, za nichž se orgány veřejné moci mohou uchýlit k pořízení skrytého videozáznamu (stížnost č. 35394/97), ze dne 12. 5. 2000, § 26; rozsudek velkého senátu
Bykov proti Rusku (stížnost č. 4378/02), ze dne 10. 3. 2009, § 76 a § 78]. Požadavek předvídatelnosti však samozřejmě neznamená, že by měl mít jedinec možnost předvídat, kdy státní orgány mohou zachytit jeho jednání. Pokud dává právní úprava státním orgánům v tomto ohledu určitou diskreční pravomoc, musí stanovit i její rozsah; podrobné postupy a podmínky, které musí být dodrženy, však nemusí nutně být zapracovány v právních předpisech. Požadavek na přesnost, resp. konkrétnost právní úpravy bude záviset na konkrétní věci (cit. věc
Bykov proti Rusku, § 78).
[35] Další podmínkou pro shledání ‚souladu se zákonem‘ je dostupnost právní úpravy. Podstatné prvky pravomoci zaznamenat ze své povahy ‚soukromou‘ aktivitu na nosič informací proto musí být stanoveny v dostupných právních předpisech. Takovýmto právním předpisem tak například nebyla dle ESLP vnitřní směrnice ministerstva vnitra Spojeného království
(Home Office Guidelines), která nejenže nebyla právně závazná, ale nesplňovala ani požadavek dostupnosti, neboť nebyla veřejně přístupná (srov.
Khan proti Spojenému království, věc cit. v bodě [34], § 27
- 28).
“[9] Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku dodal, že:
„
[36] V českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do
‚soukromého života‘ fyzických osob
. Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož
k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.
Protože neexistuje žádný právní základ pro výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do soukromého života fyzických osob, činí to nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému zásahu. Důkaz audiovizuální nahrávkou dané jízdy vozidlem stěžovatele byl proto pořízen v rozporu se zákonem.
[37] Náležitý zákonný základ lze ilustrovat např. na § 158d trestního řádu (Sledování osob a věcí). Zde jsou stanoveny přesné podmínky utajeného pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Žádný alespoň do jisté míry srovnatelný zákonný základ pro řízení o správním trestání neexistuje.
“ [10] V této věci došlo k zásahu do soukromého života stěžovatele právě v rámci přípravného trestního řízení. Právní základ pro zásah do soukromí je dle městského soudu v § 51 odst. 1 správního řádu, přičemž spornou otázkou je, zda byly kamerové záznamy získány v souladu se zákonem (§ 158d trestního řádu). Správní orgány i městský soud pak ustály na tom, že ve správním řízení pro konstatování zákonnosti daného důkazu, který byl získán v rámci trestního řízení postupem dle § 158d odst. 2 trestního řádu, postačí sdělení v podnětu policejního orgánu, že kamerový záznam byl pořízen se souhlasem státního zástupce a ve správním řízení jej lze provést na základě § 51 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud však tento závěr nesdílí.
[11] Předně je nutné poukázat na skutečnost, že užití důkazních prostředků v podobě sledování osob a věcí postupem upraveným v trestním řádu je vyhrazeno k „rozkrývání“ nejzávažnější trestné činnosti. Zákonodárce přitom využití záznamů získaných v rámci sledování osob a věcí (operativně pátracích prostředků) jako důkazů v § 158d odst. 10 trestního řádu výslovně omezil na jiná trestní řízení o úmyslných trestných činech (či na trestní řízení, v nichž dotčená osoba s užitím těchto důkazů souhlasí). Jak bude dále vysvětleno, toto omezení souvisí s tím, že jde o citelný zásah do soukromí, který zákon podmiňuje souhlasem státního zástupce či soudce, kteří jsou jakousi pojistkou před zneužitím právě oné možnosti podstatným způsobem narušit soukromí (byť potenciálního pachatele trestného činu).
[12] Správní řád pak neposkytuje dostatečný právní základ k tomu, aby se kamerové záznamy získané na základě souhlasu státního zástupce či soudce dle § 158d trestního řádu použily i v řízení správním, v němž zpravidla nejde o ochranu nejpodstatnějších zájmů společnosti. Tento závěr vyplývá nejen z již výše citovaného rozsudku prvního senátu, ale především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, čj. 2 Afs 45/2012-62: „
Trestní řád v § 88 odst. 6, větě třetí stanoví, že
v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 (zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva), nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Trestní řád tedy omezuje využití odposlechů jako důkazů; umožňuje je sice využít i v jiných trestních řízeních, než v nichž byl proveden, jejich okruh je však jasně definován. Jestliže samotný trestní řád významně omezuje použitelnost (řádně opatřených) odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i v rámci trestního řízení, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním – daňovém, jež není řízením o trestním obvinění a jehož předmět je, ve srovnání se soudním řízení trestním, zcela odlišný (srov. ustanovení § 1 odst. 1 ZSPD).
“ [13] Popsané omezení použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které je zakotveno v § 88 odst. 6 větě třetí trestního řádu, je přitom obsahově obdobné tomu, které stanoví trestní řád v § 158d odst. 10 (viz výše). Právě ve vztahu k opatřením podle § 158d trestního řádu pak rozvinul závěry rozsudku čj. 2 Afs 45/2012-62, kárný senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2017, čj. 16 Kss 1/2017-183. Konkrétně uvedl, že zjištění opatřená postupem dle § 158d trestního řádu nelze jako důkaz použít v kárném řízení:
„
Důvod pro takovýto závěr vidí kárný senát shodně s dřívější judikaturou v tom, že uvedené metody opatření informací (důkazů) z úzce osobní sféry dotčené fyzické osoby jsou a mají být vyhrazeny jako
“ Jak bylo již uvedeno výše (srov. citaci pod bodem [9] výše), § 51 správního řádu takovým právním titulem není. ultima ratio
k tomu, aby bylo možno odhalovat, stíhat a trestat relativně úzce vymezenou podmnožinu vskutku nejzávažnějších trestných činů. Zákonná úprava zde vychází z úvahy o poměřování závažnosti veřejného zájmu na ochraně společnosti před protiprávními jednáními na straně jedné a potřeby chránit nejzákladnější práva týkající se soukromí a osobní sféry jednotlivce na straně druhé. Jestliže je zákonodárce, z dobrých důvodů v řadě ohledů vázán přísnou vnitrostátní či mezinárodní ochranou lidských práv a požadavkem subsidiarity a minimalizace zásahu do nich, vyhradil užití uvedených nejinvazivnějších prostředků jen pro úzkou podmnožinu trestných činů, tím spíše nelze takovéto prostředky použít jako důkazy v řízeních, v nichž jsou chráněny zájmy typově podstatně méně závažné, a sice v řízeních disciplinární povahy. Zájem společnosti na tom, aby soudci byly a zůstávaly jen osoby toho hodné, a tedy bezúhonné a přiměřeně morálně zachovalé, je nepochybně velký. Nicméně zásah do soukromí, kterým postupy podle § 88 či § 158d trestního řádu jsou, je natolik intenzívní a hluboký, že zde musí mít přednost ochrana soukromí. Není proto prostor pro analogii nebo jiný kreativní výklad, který by ochranu soukromí v tomto ohledu mohl prolomit nad rámec úrovně ochrany plynoucí z prostého znění zákona. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz kárného navrhovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která v jiné jurisdikci než v České republice shledala užití odposlechů pořízených v trestním řízení přípustným důkazem v disciplinárním řízení. Pokud by něco takového mělo být možné v právu českém, musela by pro to existovat výslovná právní úprava na úrovni zákona a ta by navíc musela obstát v testu ústavnosti. Žádnou podobnou zákonnou úpravu však české právo nezná.[14] Užití postupu podle § 158d trestního řádu je ostatně i v rámci samotného trestního řízení až krajní možností získání informací při důvodném podezření na konkrétní trestnou činnost. Nejvyšší soud k uvedenému v usnesení ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 11 Tdo 730/2024, uvedl, že „
používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný účel než získání skutečností důležitých pro trestní řízení a tyto prostředky je možné použít pouze tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze při jejich použití omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 tr. ř.).
[…] Povolení ke sledování osob a věcí dále lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost, a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány (§ 158d odst. 4 věta první tr. ř.).
“ [15] V současnosti, a je to patrné již více než desetiletí v judikatuře Nejvyššího správního soudu, tedy česká zákonná úprava neposkytuje dostatečné záruky proti svévoli při použití kamerových záznamů získaných v souladu s § 158d trestního řádu i mimo řízení předpokládané trestním řádem (pro srovnání lze dodat, že obdobnou nedostatečností právní úpravy, avšak ve vztahu k samotnému pachateli, trpěla i švýcarská právní úprava, srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 2. 2000,
Amann proti Švýcarsku
ze dne 16. 2. 2000, stížnost č. 27798/95, a rozsudek ze dne 25. 3. 1998, Kopp proti Švýcarsku
, stížnost č. 23224/94). [16] Nejvyššímu správnímu soudu je na straně druhé pochopitelně známo, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 16. 6. 2016,
Versini
-Campinchi a Crasnianski proti Francii
, stížnost č. 49176/11, bod 49 a násl.) a ostatně i z jeho vlastní (srov. např. výše obsáhle citovaný rozsudek čj. 1 Afs 60/2009-119, či Ústavním soudem potvrzený rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2017, čj. 9 As 331/2016-54), vyplývá možnost využít kamerové záznamy (případně jiný obdobně invazivní prostředek zachycení obrazu či zvuku) pořízené soukromými osobami i mimo trestní řízení, pokud soukromé (byť utajené) pořízení nahrávky projde klasickým třístupňovým testem zahrnujícím posouzení zákonnosti podkladu pro zásah do práva na soukromí, sledování legitimního cíle tohoto zásahu a nezbytnosti zásahu v demokratickém státě pro dosažení onoho legitimního cíle (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2015 Roman Zakharov proti Rusku
, stížnost č. 47143/06, či rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, Pastyřík proti České republice
, stížnost č. 47091/09), případně jeho variace (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 10. 2019, López Ribalda a další proti Španělsku
, stížnosti č. 1874/13 a 8567/13). Přes výše uvedené soud podotýká, že snímání veřejných prostor kamerou obecně dokonce ani neaktivuje ochranu soukromí (srov. citovaný rozsudek čj. 1 Afs 60/2009-119).[17] Ve věci byly kamerou sledovány prostory pro výkon zkoušky profesní způsobilosti regulované státem ve veřejné budově (Městský úřad Varnsdorf) k řízení motorového vozidla, kterýmžto lze velmi snadno ohrozit i nejzákladnější zájmy společnosti (život jejich občanů). Na zákonném průběhu takovéto zkoušky je nepochybně silný veřejný zájem, což případně může (za splnění dalších podmínek) fakticky ospravedlnit potřebu průběh této zkoušky (veřejně) zaznamenat. V dané věci by tedy případná soukromá nahrávka (např. jiného z účastníků zkoušky) mohla být, za použití „třístupňového testu“ (popsaného výše), použitá k ochraně společnosti před řízením vozidla, které je soudy posuzováno jako zbraň (srov. usnesení NS ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, č. 39/2013 Sb. NS), osobou k tomu nezpůsobilou, tedy jako důkaz ve správním řízení. Pro ochranu stejného veřejného zájmu však zákonodárcem zvolená konstrukce § 158d odst. 10 trestního řádu brání použití audiovizuálního záznamu zachycujícího stejnou skutečnost. V praxi tak nelze vyloučit vznik poněkud (zejména hodnotově) nekonzistentní situace, ve které důkazní prostředek získaný v rámci cíleného potírání úmyslného trestného činu nelze použít proti osobě, která čerpá výhody z tohoto trestného činu, ale případná nahodilá nahrávka téhož jednání ze strany třetí osoby či zaznamenaná kamerou umístěnou zde právě pro charakter konaného jednání a místa, by byla zpravidla bez dalšího použitelná. Zákonodárce totiž v případě § 158d trestního řádu ani nerozlišuje, zda je zapotřebí souhlasu státního zástupce i v situaci, kdy musí být již z charakteru prováděného jednání a místa, v němž je nahrávka pořizována, pachatelům a beneficientům trestné činnosti jasné, že o jejich jednání může být pořízen zvukový, obrazový nebo jiný záznam. Používá toliko kritérium charakteru důkazního prostředku. Tento důkaz, je-li získán zcela souladně s literou § 158d trestního řádu, pak nelze ve správním řízení vedeném s beneficienty úmyslného trestného činu použít.
[18] Jde však o výsostné právo zákonodárce a Nejvyšší správní soud tak činí své úvahy o konstrukci právní úpravy (a jejích potenciálních nekonzistentních důsledcích) toliko nad rámec projednávané věci. Upozorňuje tím jednak na to, že dochází k dotčení zásady, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, případně protiprávního jednání. A dále pak na ohrožení ochrany společnosti v reálném čase. Skutečnost, že k trestnímu odsouzení pachatele obecně zpravidla dochází až s notným časovým zpožděním, totiž implikuje potíž ve faktickém zabránění tomu, aby osoby, které své řidičské oprávnění získaly nezákonně, je nemohly v reálném čase využívat, a ohrožovat tak společnost a její zájmy. Pokud správní orgány budou jako důkaz dle § 51 odst. 1 správního řádu provádět až pravomocný trestní rozsudek, je nasnadě, že k ochraně zájmu společnosti v reálném čase spíše nedojde. Nejde ani přehlížet, že čím rozsáhlejší bude trestná činnost, tím zdlouhavější zpravidla bývá i trestní řízení.
[19] Výše popsanou hodnotovou inkonzistenci právního řádu, která je v podstatě důsledkem nerozlišování charakteru místa, v němž je nahrávka pořizována (případně jednání, které se v daném místě odehrálo), však nemůže narovnat moc soudní, ale toliko zákonodárce, který je jako jediný oprávněn (vhodným způsobem) upravit znění zákona. Ostatně by takto zákonodárce nepostupoval poprvé, neboť již výslovně připustil použití některých „speciálně získaných“ důkazních prostředků ve správním řízení, k čemuž srov. např. § 21ga zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže; soud v této souvislosti nepředjímá ústavnost tohoto ustanovení).
[20] Právě uvedené však nic nemění na tom, že s ohledem na současné znění trestního řádu a související judikaturu, nemohl Nejvyšší správní soud než dospět k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nezbylo mu proto než zrušit rozsudek městského soudu.
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost než rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán výše vysloveným právním názorem [§ 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.