200/2004
Správní řízení a porušení procesních práv účastníka řízení
Ej 169/2003
Správní řízení: porušení procesních práv účastníka řízení
k § 3 odst. 3, § 18 odst. 2 a § 33 odst. 2 správního řádu
Závažného porušení procesních práv účastníka řízení se dopustí správní orgán, jehož prvním úkonem vůči účastníku řízení ve správním řízení zahájeném z vlastního podnětu (§ 18 odst. 2 spr. ř.) je až doručení rozhodnutí ve věci, neboť účastník řízení je tím vyloučen z možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění (§ 33 odst. 2 spr. ř.). Takový postup nelze odůvodnit zásadou rychlosti řízení (§ 3 odst. 3 spr. ř.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003, čj. 7 A 130/2002-28)
Prejudikatura:
srov. Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 173/1997, Soudní judikatura
ve věcech správních č. 217/1998 a č. 308/1998.Věc:
Společnost s ručením omezeným C. v P. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu o odnětí licence k vývozu vojenského materiálu.Žalovaný dne 14. 7. 2002 zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla žalobci odňata licence pro vývoz 22 ks houfnic D30-A ráže 122 mm. Licence byla žalobci odňata poté, co Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky sdělilo dopisem ze dne 29. 4. 2002, že mezinárodní dovozní certifikát vydaný dne 31. 10. 2001 je neplatný. Institut odnětí licence před uskutečněním konkrétního obchodu s vojenským materiálem podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“) sleduje zamezení realizace určitého obchodního případu zahraničního obchodu s vojenským materiálem tehdy, ukáže-li se následně, že licence byla udělena na základě nepravdivých nebo neúplných údajů.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Vrchního soudu v Praze. V žalobě namítal, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech. Především poukázal na to, že aplikace ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zák. č. 38/1994 Sb. na předmětný případ je v rozporu se zákonem. Žalovaný se spokojil s neplatností dovozního certifikátu vyslovenou Ministerstvem hospodářství Slovenské republiky, aniž řádně a úplně zjistil skutečný stav věci. Tím porušil ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu. Žalobce dále namítal, že s ním nebylo vedeno řádné řízení, neboť nebyl vyrozuměn o zahájení správního řízení ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 a 3 správního řádu, a nemohl tak navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy. Porušeno bylo rovněž ustanovení § 33 správního řádu, protože žalobce se před vydáním rozhodnutí nemohl vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění. Citované ustanovení bylo porušeno tím, že správní orgán účastníkovi pouze doručil rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze vyčíst, jaké důkazy byly provedeny. Napadené rozhodnutí také nedostálo požadavkům § 47 odst. 3 správního řádu, neboť postrádá úvahy, kterými byl správní orgán veden při rozhodování, a zcela chybí označení důkazů, které žalovaný použil k odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na smysl a funkci ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb. Žalovaný zdůraznil vazbu žádosti o udělení licence, dokladů k žádosti o udělení licence a náležitostí rozhodnutí o udělení licence na „národní kontrolní režimy“ nakládání s vojenským materiálem a na nutnost vzájemné provázanosti národních kontrolních režimů právě se zřetelem k důvodům pro odnímání licencí. Právě prostřednictvím mezinárodního dovozního certifikátu se Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky jako licenční orgán vyjádřilo k uplatnění slovenského národního režimu pro dovoz vojenského materiálu. Prohlášením tohoto certifikátu za neplatný slovenským licenčním orgánem došlo k tomu, že dovozcem a konečným uživatelem vojenského materiálu již nemohl být slovenský státní podnik V., protože mu nebyla udělena dovozní licence. Z druhé strany, z pohledu udělené vývozní licence, však dovozcem a konečným uživatelem vojenského materiálu ve Slovenské republice nemohl být jiný subjekt než právě jen státní podnik V. Nemělo-li dojít k „rozkolejení“ národních kontrolních režimů České a Slovenské republiky, musel být vývoz předmětného vojenského materiálu z České republiky zablokován odnětím licence. Národní kontrolní režimy vývozu a dovozu vojenského materiálu nejsou konstruovány jen , ale i . Sleduje se a povoluje nejen věcně zahraniční obchod s určitým vojenským materiálem, ale licencují se i subjekty vývozní a dovozní, jakož i účel vývozu (dovozu) a konečný uživatel vojenského materiálu. Žalobce navíc mlčí o skutečné příčině, která iniciovala odnětí licence a jíž bylo zjištění, že houfnice měly být reexportovány do Ugandy.
ad rem
ad personam
Žalovaný ve snaze zabránit vývozu zbytku nevyvezeného vojenského materiálu však nemohl způsobem konvenujícím správnímu řádu zjišťovat a prokazovat jiné důvody pro odnětí licence, takže licenci odňal podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb., přičemž v prohlášení mezinárodního dovozního certifikátu za neplatný spatřoval a nadále spatřuje naplnění skutkového důvodu pro odnětí licence.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 odst. 1 s. ř. s.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V daném případě bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobce podal žádost o udělení vývozní licence vojenského materiálu, a to 22 ks houfnic D-30A ráže 122 mm s omezenou dobou platnosti do 31. 12. 2001. Současně předložil mezinárodní dovozní certifikát vystavený dne 31. 10. 2001 Ministerstvem hospodářství Slovenské republiky, v němž je jako dovozce uveden žalobce a jako konečný uživatel státní podnik V. Následně dne 8. 1. 2002 vydal žalovaný žalobci licenci pro vývoz uvedeného zboží do země Slovensko. Poté sdělilo Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky žalovanému, že mezinárodní dovozní certifikát na 22 ks houfnic je neplatný. Na základě tohoto sdělení rozhodl správní orgán I. stupně podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb. o odnětí udělené licence.
Nejvyšší správní soud předně zkoumal námitky žalobce k porušení ustanovení o řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tj. ustanovení správního řádu. O těchto námitkách uvážil takto: Důvodná je námitka, že správní řízení nebylo vedeno řádně. Ze správního spisu není zřejmé, že by správní řízení bylo zahájeno dříve, než bylo žalobci doručeno rozhodnutí o odnětí licence. Podle ustanovení § 18 odst. 2 věty druhé správního řádu je řízení zahájeno, pokud se zahajuje z podnětu správního orgánu, dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon. Z toho lze dovodit, že žádné správní řízení neproběhlo a správní orgán I. stupně zahájil správní řízení vydáním rozhodnutí o odnětí licence a tím je také současně ukončil.
Procesní postup, který zvolil správní orgán I. stupně a který bez výhrad akceptoval i žalovaný, tak představuje flagrantní porušení správního řádu. S tím také úzce souvisí další důvodně namítaná nezákonnost spočívající v tom, že správní orgán I. stupně nesplnil svou povinnost vyplývající z ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu a nedal žalobci možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, neboť prvním úkonem, který správní orgán I. stupně vůči žalobci učinil, bylo doručení správního rozhodnutí.
Stejně tak opodstatněná je námitka žalobce týkající se nedodržení ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu, protože v odůvodnění napadeného rozhodnutí není uvedeno, na podkladě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Pokud žalovaný odůvodnil svůj procesní postup potřebou, aby správní řízení proběhlo co nejrychleji, protože byl ve snaze zabránit vývozu zbytku nevyvezeného vojenského materiálu tísněn časem, a nemohl tak způsobem souladným se správním řádem zjišťovat a prokazovat jiné důvody pro odnětí licence, nemohou tyto ani jiné důvody ospravedlnit porušení tohoto procesního předpisu.
Správní právo procesní má své nezastupitelné místo při rozhodovací činnosti správních orgánů, protože upravuje postup při rozhodování o právních poměrech osob v konkrétně určených záležitostech. Právní úprava správního řízení, která stanoví, že postup při vydávání správních rozhodnutí se má řídit určenými procesními formami, představuje jednu ze základních záruk zákonnosti ve veřejné správě. Procesní subjekty, tj. na jedné straně rozhodovací orgány a na straně druhé fyzické a právnické osoby, o jejichž právním postavení se rozhoduje nebo jejichž právní postavení může být bezprostředně rozhodnutím dotčeno, jsou v řízení nadány vzájemnými procesními právy a povinnostmi. Právní úprava tak garantuje, že veřejná správa má rozhodovat o právních poměrech osob v součinnosti s nimi. Proto je procesní postup, který zvolil žalovaný, naprosto neakceptovatelný.
V důsledku porušení výše citovaných ustanovení správního řádu je také důvodná námitka žalobce, že aplikace ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb. na předmětný případ je v rozporu se zákonem. Podle citovaného ustanovení odejme ministerstvo udělenou licenci, byla-li udělena na základě nepravdivých nebo neúplných údajů. Jedná se tedy o dva rozdílné alternativní důvody, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda skutečnost, že Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky sdělilo, že mezinárodní dovozní certifikát je neplatný, vyhodnotil žalovaný tak, že se jedná o nepravdivé údaje nebo údaje neúplné, protože vůbec neuvedl, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl, a proto je jeho závěr zcela nepřezkoumatelný.
(ci)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.