Vydání 8/2004

Pokuta byla uložena podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, avšak skutečnost, že v průběhu řízení byl tento zákon zrušen zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (v rozhodné části účinným od 1. 1. 2002), nemá pro rozhodnutí o žalobě význam, neboť podle přechodných ustanovení tohoto zákona (§ 83 odst. 9) se řízení o pokutách zahájená před jeho účinností dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Pokutu podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech bylo možno uložit buď za nakládání s nebezpečným odpadem jako s odpadem ostatním, nebo za úpravu, využívání nebo zneškodňování odpadů v zařízeních, která k tomu nejsou určena. Česká inspekce životního prostředí ji v daném případě uložila za jednání odpovídající druhé možnosti naplnění skutkové podstaty daného deliktu, tedy za porušení povinností stanovených v § 3 odst. 4 zákona o odpadech, a žalovaný tuto právní kvalifikaci žalobcova jednání zachoval.

K průběhu řízení ze správního spisu vyplynulo, že dne 19. 10. 2001 provedla Česká inspekce životního prostředí – oblastní inspektorát Hradec Králové neohlášenou revizi a místní šetření v lokalitě stavby skládky odpadů skupiny II – pro ostatní odpad katastrálních území B. a M. Revize byla provedena v souladu s § 24 a § 28 zákona o odpadech a byla zahájena až po příjezdu žalobcova statutárního zástupce. Při místním šetření bylo zjištěno, že na danou lokalitu jsou přijímány materiály včetně odpadů, které dle žalobcova sdělení budou použity pro stavbu skládky. Jednalo se jak o stavební odpady (cihly, beton, zemina), tak i o směsný odpad spíše charakteru komunálního (papírové obaly, PET láhve, zbytky podlahových krytin). Rovněž byly při revizi zjištěny zbytky po pálení odpadu. Zjištěný stav byl fotograficky zdokumentován a o revizi sepsán protokol, ve kterém byl žalobce vyzván k předložení rozhodnutí, na jehož základě jsou na lokalitu přijímány odpady. Ve stanovené lhůtě žalobce doložil stavební povolení vydané Magistrátem města Pardubice, odborem stavebního úřadu dne 12. 2. 1998 a své vyjádření, ve kterém konstatuje, že na základě uvedeného stavebního povolení realizuje v dané lokalitě stavbu řízené skládky skupiny II – pro ostatní odpad. Přijímaný materiál, který má charakter odpadu, zde není skládkován, ale připravován jako stavební materiál pro příslušné stavební objekty. Po provedeném správním řízení vydala dne 20. 12. 2001 Česká inspekce životního prostředí – oblastní inspektorát Hradec Králové rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za porušení § 3 odst. 4 zákona o odpadech. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že na lokalitu skládky, která je dosud ve výstavbě, jsou ukládány odpady, které není povoleno na daném území skladovat, zneškodňovat ani upravovat. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání, ve kterém argumentoval obdobně jako v podané žalobě. Ministerstvo životního prostředí jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 12. 4. 2002 žalobcovu odvolání částečně vyhovělo a změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že uloženou pokutu snížilo na částku 40 000 Kč. Snížení uložené pokuty odůvodnil odvolací orgán tak, že návoz odpadu na stavbu a jeho skladování byl v podstatě legalizován stanoviskem Okresního úřadu v Pardubicích ze dne 11. 12. 1998. Tímto stanoviskem v souladu s § 26 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech okresní úřad souhlasí s přijímáním odpadů, které budou plnit vyluhovatelnost na limit I/II podle tabulky č. 2 přílohy č. 4 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Druh, původ a množství přijímaných odpadů mělo být zaznamenáváno v deníku, jehož součástí měly být doklady vystavené akreditovanou laboratoří a prokazující vyluhovatelnost použitých odpadů do limitní hodnoty I/II, včetně protokolů o odběru vzorků odpadů. Žalobce však na danou lokalitu přijímal nejen odpady, které byly v souladu s uvedeným stanoviskem okresního úřadu a které měly být použity na stavbu skládky, ale též odpady, jejichž využití ke stavbě je vyloučeno (směsný odpad charakteru komunálního). Navíc stopy po pálení zjištěné při revizi nasvědčují tomu, že odpad, který nebylo možné využít při stavbě skládky, žalobce odstraňoval nežádoucím způsobem.

Při zahájení správního řízení nelze spatřovat porušení zákona v tom, že v úkonu správního orgánu, jímž bylo zahájeno řízení, není vymezena jeho . Ustanovení § 18 správního řádu (užitého na základě § 42 zákona o odpadech) takovou náležitost neukládá, stejně jako neukládá jiné náležitosti. Obecně je však třeba vycházet ze základních pravidel správního řízení (§ 3 odst. 2 správního řádu), tedy požadavku na obdobné náležitosti, jako má mít návrh účastníka na zahájení řízení v řízení návrhovém. Musí tedy být z oznámení patrno, kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit. Žalobcova námitka proti náležitostem oznámení o zahájení řízení je poněkud rozporná, neboť žalovanému jednak vytýká nedostatečné vymezení skutkových okolností, vedoucí až k nevědomosti o předmětu řízení, a na druhé straně konstatování porušení zákona, které by mělo být v řízení teprve prokazováno. V oznámení o zahájení řízení ze dne 28. 11. 2003 je ovšem uvedeno, že podkladem pro zahájení řízení jsou zjištění revize ze dne 19. 10. 2001, a je popsáno i jednání, v němž je shledáváno porušení zákona. O nevědomosti žalobce o předmětu řízení a z toho vyplývající újmě na možnosti se v řízení účinně hájit nelze tedy vůbec hovořit. Ani pokud jde o konstatování porušení zákona, nelze žalobci přisvědčit v tom, že jde o nepokryté předvídání budoucího rozhodnutí. Vymezení skutku, pro který je řízení zahájeno, musí být konkrétní, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním řízení pak i to, jaký postih za dané jednání hrozí. Žalobci tedy bylo zřejmé, o čem se bude vést řízení a o čem se v něm bude rozhodovat, a byla mu dána možnost se k tomu vyjádřit a uplatnit svá práva.

Žalobcově výtce, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně není jasné, za jaké jednání je žalobci ukládána pokuta, Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit. Z rozhodnutí orgánu I. stupně je zcela zřejmé, za jaké jednání byl žalobce sankcionován. Žalobci je uvedeným rozhodnutím vytýkáno porušení § 3 odst. 4 zákona o odpadech, které stanoví, že odpady lze podle tohoto zákona upravovat, využívat nebo zneškodňovat pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených, ve smyslu tohoto zákona nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Při této činnosti nesmí být ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmí být překročeny limity znečištění stanovené zvláštními předpisy. Správní orgány obou stupňů posoudily žalobcovo jednání jako porušení zmíněného ustanovení, jelikož žalobce nejen přijímal na stavbu skládky odpady, které nebyl oprávněn přijímat, ale také bylo zjištěno, že tyto odpady zneškodňoval nežádoucím způsobem. Co se týče žalobcovy námitky, že komunální odpad na dané lokalitě neoprávněně zanechaly třetí osoby bez jeho vědomí a že naopak žalobce tento neoprávněně zanechaný odpad likvidoval zákonným způsobem, nemůže taková námitka obstát, neboť z „ceníku uloženého odpadu“, který žalobce vydal a podle kterého odpad vykupoval, je zřejmé, že na stavbu skládky byly přijímány – kromě materiálu povoleného v rámci výstavby skládky – také následující druhy odpadů: stavební suť částečně znečištěná, dřevo, lepenka, stavební suť znečištěná komunálním odpadem, asfaltový koberec. Závěr, že žalobce tyto odpady skutečně vykupuje, potvrzuje místní šetření, při kterém bylo zjištěno velké množství komunálního odpadu smíchaného se stavební sutí a další nepovolený odpad. Navíc je areál stavby skládky oplocen a žalobce měl povinnost zajistit, aby třetí osoby nemohly odpad v areálu zanechávat. Žalobcovo tvrzení, že nežádoucí odpad odklízel zákonným způsobem, se nezakládá na pravdě, neboť je nijak nedoložil; naopak zjištěné stopy po pálení nasvědčují odstraňování odpadů nežádoucím způsobem.