413/2004
Správní řízení a k zásadě součinnosti
Ej 480/2004
Správní řízení: k zásadě součinnosti
k § 3 odst. 2 a § 47 odst. 3 správního řádu
Z § 3 odst. 2 správního řádu (povinnost součinnosti správních orgánů s účastníky řízení) nelze dovozovat právo účastníka řízení být předem informován o tom, jakými konkrétními úvahami bude správní orgán veden při použití právních předpisů, na základě nichž bude rozhodovat o konkrétní výši pokuty, tj. jaké skutečnosti budou nakonec po skončení dokazování při stanovení výše pokuty přičítány účastníkovi řízení k tíži a v čem budou naopak spatřovány okolnosti polehčující; taková povinnost je správnímu orgánu podle § 47 odst. 3 správního řádu ukládána až v rámci odůvodnění samotného rozhodnutí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2004, čj. 6 A 96/2002-34)
Věc:
Společnost s ručením omezeným I. v P. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu o pokutu.Okresní živnostenský úřad v Pardubicích uložil žalobci rozhodnutím ze dne 8. 3. 2002 pokutu ve výši 5000 Kč za porušení § 31 odst. 16 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo porušením čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění živnostenský zákon.
Ministerstvo průmyslu a obchodu žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 5. 2002 zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Žalobce namítal, že přestože žalovaný při stanovení výše pokuty vzal v neprospěch žalobce fakt, že náprava spočívající v doložení dokladu o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je sídlo společnosti, příslušným živnostenským úřadům nebyla provedena a nezákonný stav trvá, nebyla ze strany správního orgánu I. stupně žalobci stanovena lhůta k odstranění tohoto stavu včetně poučení, že jeho neodstranění bude mít vliv na výši uložené pokuty. Podle § 3 odst. 2 správního řádu musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby účastníci řízení pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Tuto újmu však žalobce utrpěl, neboť v právě uvedeném smyslu nebyl poučen. Kromě toho - jak uvádí žalobce - žalovaný v napadeném rozhodnutí nepravdivě uvádí, že důvodem, pro který žalobce navrhoval snížení vyměřené pokuty až o dvě třetiny, bylo doložení požadovaného dokladu ke dni 27. 3. 2002. Skutečným důvodem, pro který žalobce požadoval snížení pokuty, byl tentýž důvod, pro který nyní navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. porušení § 3 odst. 2 správního řádu. Proto tedy žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření shledal žalobu nedůvodnou. Pokud jde o žalobcem tvrzené porušení § 3 odst. 2 správního řádu, pak má žalovaný za to, že poučovací povinnost, jak ji uvádí žalobce, žalovaný nemá. Správní řízení bylo s žalobcem zahájeno dne 11. 2. 2002 a od tohoto dne žalobce nepochybně věděl, že porušil zákon a může mu být uložena pokuta. Rozhodnutí v I. stupni bylo vydáno dne 8. 3. 2002, a žalobce tak měl téměř čtyři týdny na to, aby provedl nápravu jemu vytýkaného nedostatku. Žalobce se však k podkladu rozhodnutí nijak nevyjádřil a žádné návrhy neuplatnil.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgán I. stupně zahájil se žalobcem správní řízení na základě zjištění, že žalobce nesplnil povinnost vyplývající pro něj z přechodných ustanovení čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění živnostenský zákon, neboť ve stanovené lhůtě nedoložil doklad o vlastnictví nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno jeho sídlo. Dne 8. 3. 2002 pak správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým žalobci uložil pokutu ve výši 5000 Kč. Při jejím stanovení vzal v neprospěch žalobce fakt, že náprava spočívající v doložení dokladu o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž má žalobce sídlo, nebyla provedena a nezákonný stav i nadále trval. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 3. 2002 a žalobce proti němu podal odvolání. O něm rozhodl žalovaný dne 3. 5. 2002 napadeným rozhodnutím, v němž k žalobcově tvrzení o porušení poučovací povinnosti v témže smyslu, jak je namítáno i nyní v žalobě, uvedl, že správnímu orgánu nepřísluší upozorňovat na možné uložení pokuty či stanovovat žalobci dodatečný termín pro splnění povinnosti. Pro doložení dokladu byla stanovena zákonná lhůta, v níž žalobce doklad nepředložil.
Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Článek VI bod 16 zákona č. 356/1999 Sb., kterým byl s účinností k 1. 3. 2000 novelizován živnostenský zákon, ukládal podnikateli, který získal živnostenské oprávnění přede dnem účinnosti tohoto zákona, povinnost doložit živnostenskému úřadu do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona doklady o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo. Podle § 31 odst. 16 živnostenského zákona, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného (tj. ve znění zákona č. 458/2000 Sb.), je podnikatel povinen při provozování živnosti dodržovat povinnosti vyplývající z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů. Podle § 65 odst. 1 písm. d) téhož zákona lze uložit pokutu do výše 100 000 Kč podnikateli, který porušuje povinnosti stanovené pro provozování živnosti zvláštními právními předpisy. Ve vztahu k § 65 odst. 1 písm. d) tohoto zákona je přitom povinnost vyplývající z čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb. třeba považovat za povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem, jímž je právě tento zákon, jenž v čl. VI bodu 16 žalobci
originárně
uložil, aby ve lhůtě tam stanovené doložil živnostenskému úřadu příslušné doklady.Skutečnost, že žalobce doklady o vlastnickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo, živnostenskému úřadu nepředložil, není mezi účastníky sporná. Stejně tak není mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobci byla uložena pokuta v zákonem stanoveném rozmezí. Spor mezi žalobcem a žalovaným se vede o to, zda měl být žalobce před vydáním správního rozhodnutí informován o tom, že neodstranění závadného stavu, pro nějž je řízení vedeno, bude mít vliv na výši uložené pokuty a zda mu k odstranění závadného stavu měla být stanovena lhůta. Žalobce dovozuje povinnost žalovaného v tomto směru z § 3 odst. 2 správního řádu.
Podle § 3 odst. 2 věty druhé správního řádu musí správní orgány poskytovat účastníkům řízení pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
Ustanovením § 3 odst. 2 věty druhé správního řádu je kodifikována zásada součinnosti správního orgánu s účastníkem řízení. Takto široce pojatá zásada je pak dále rozvedena a blíže konkretizována v jednotlivých ustanoveních správního řádu, která přiznávají účastníkům řízení konkrétní procesní práva. Tímto konkrétním právem pak může být například právo účastnit se nařízeného ústního jednání podle § 21 odst. 2 správního řádu, právo nahlížet do spisu podle § 23 správního řádu, právo klást otázky svědkům a znalcům při ústním jednání podle § 33 odst. 1 správního řádu, právo vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění a právo navrhnout jeho doplnění podle § 33 odst. 2 správního řádu apod. Pokud jde o zásadu povinného poskytnutí pomoci a poučení účastníkům řízení, jejíž porušení namítá účastník řízení, tu je třeba taktéž naplňovat prostřednictvím dodržování konkrétních ustanovení, jež účastníkům řízení přiznávají určitá práva a správním orgánům naopak určité povinnosti. Tato zásada tak nalézá svoji konkretizaci například v povinnosti správního orgánu vyrozumět účastníka řízení o jeho zahájení, nebylo-li řízení zahájeno na účastníkův návrh, jak je podávána z § 18 odst. 2 správního řádu, vyrozumět účastníka řízení o skončení dokazování a o možnosti seznámit se s podkladem rozhodnutí a doplnit návrhy (jak vyplývá z již zmiňovaného § 33 odst. 2 správního řádu), poučit účastníka řízení o jeho procesních právech, jak ji lze dovodit například z § 47 odst. 4 správního řádu, a to ve vztahu k možným opravným prostředkům, jimiž lze rozhodnutí správního orgánu napadnout, oznámit správní rozhodnutí účastníkům řízení podle § 51 správního řádu nebo jej za řízení poučit o následcích neposkytnutí spolupráce správnímu orgánu, vyžaduje-li ji správní orgán po účastníku řízení, jak ji lze dovodit například z § 41 odst. 2 správního řádu. Z žádného ustanovení správního řádu ani jiného předpisu, jenž by se na řízení před žalovaným či před správním orgánem I. stupně aplikoval, však nelze dovodit účastníkovo právo, podle něhož by v probíhajícím řízení měl být předem informován o tom, jakými konkrétními úvahami bude správní orgán veden při použití právních předpisů, na základě kterých bude rozhodovat o konkrétní výši pokuty, tj. jaké skutečnosti bude nakonec po skončení dokazování pro stanovení výše pokuty přičítat účastníkovi řízení k tíži a v čem bude naopak spatřovat okolnosti polehčující. Taková povinnost je správnímu orgánu podle § 47 odst. 3 správního řádu ukládána až pro odůvodnění samotného rozhodnutí. Zpravení účastníka řízení o tom, jakými zjištěnými skutečnostmi a z jakého důvodu bude v rozhodnutí determinováno správní uvážení rozhodujícího orgánu o výši sankce, která bude účastníkovi řízení udělena, nelze zaměňovat s právem účastníka řízení být obeznámen s předmětem řízení a s tím, co je mu ve skutečnosti správním orgánem vytýkáno, z pohledu jakého právního předpisu je jednání účastníka řízení zkoumáno a jaké podklady budou správnímu orgánu sloužit pro rozhodnutí ve věci. Vymezil-li tedy správní orgán zřetelně již v úkonu, jímž se žalobcem zahajoval správní řízení, pro jaké jednání je řízení vedeno, tj. jakého deliktu se žalobce dopustil a jakým konkrétním jednáním k tomu dle správního orgánu došlo, dal-li žalobci možnost seznámit se se všemi zjištěnými podklady, o něž bylo následně rozhodnutí správního orgánu opřeno, a ponechal-li úvahy v tom směru, jaké konkrétní skutečnosti budou rozhodné pro stanovení výše pokuty v zákonem stanoveném rámci, až pro samotné rozhodnutí, jímž správní řízení končil a jímž pokutu udělil, pak dostál svým povinnostem, jež mu předepisuje správní řád. Zohlednil-li pak za shora uvedené situace správní orgán při úvahách o výši pokuty skutečnost, že žalobce neodstranil závadný stav, pro nějž bylo řízení vedeno, ani v jeho průběhu, nebylo jakéhokoli důvodu tuto jeho úvahu vázat na předchozí výzvu učiněnou žalobci, aby závadný stav odstranil. Nejvyšší správní soud tedy žalobcově námitce nepřisvědčuje.
(om)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.