Vydání 3/2024

(…) [25] Mezi účastníky je sporné, zda žalobkyně splnila podmínku tříleté právní praxe.

[26] Žalobkyně je vyšší soudní úřednicí. Pro přístup této profese k odborné justiční zkoušce obsahoval ZSS do 31. 12. 2021 zvláštní úpravu v § 117. V něm stanovil, že .

[27] Tato úprava doznala změny od 1. 1. 2022, a to zákonem č. 218/2021 Sb. Nově upravuje ZSS přístup vyšších soudních úředníků k odborné justiční zkoušce v § 111 odst. 1 tak, že .

[28] Dle § 110 odst. 1 ZSS . Dle odstavce 2 citovaného ustanovení je podmínkou pro podání žádosti .

[29] Co se započítává do tříleté právní praxe stanoví odstavec 3 věta první citovaného ustanovení tak, že .

[30] Z právě zrekapitulované právní úpravy plyne, že chce-li vyšší soudní úředník absolvovat odbornou justiční zkoušku, musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (§ 111 odst. 1 ZSS). Na tom se žalobkyně i žalovaný shodnou stejně jako na tom, že žalobkyně tuto podmínku splňuje. Rozchází se v tom, zda se do právní praxe vyššího soudního úředníka započítává právní praxe až po absolvování vysokoškolského studia, nebo i praxe před tím.

[31] Z textu § 110 odst. 3 věta první ZSS dle soudu jasně plyne, že se do právní praxe započítává též činnost vyššího soudního úředníka před dokončením vysokoškolského magisterského vzdělání v oblasti práva. Citované ustanovení obsahuje výčet profesí, jejichž výkon se do právní praxe započítává, přičemž tyto profese jsou uvedeny bez jakýchkoliv dalších podmínek. Pouze u činnosti je doplněno, že se do právní praxe započítává jen činnost zaměstnance, . Z uvedené formulace je zřejmé, že se obě vedlejší věty vztahují právě jen k zaměstnanci ministerstva. Druhá vedlejší věta totiž dává smysl pouze u této činnosti, neboť žádná jiná z uvedených profesí se nemůže samostatně podílet na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů. Tato druhá vedlejší věta je přitom spojena s první vedlejší větou spojkou ve slučovacím poměru. Není tudíž možné, aby se první vedlejší věta (požadavek na vysokoškolské vzdělání) vztahovala ke všem předchozím profesím, zatímco druhá pouze k .

[32] Tato dává smysl i proto, že pokud by se vedlejší věta měla týkat též všech předchozích profesí, jednalo by se o podmínku duplicitní, neboť vyjma vyššího soudního úředníka nelze žádnou z uvedených profesí vykonávat bez uvedeného vzdělání [srov. např. § 36a odst. 3 ZSS, čl. 84 odst. 3 Ústavy, a § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii] a pro vyšší soudní úředníky je tento požadavek výslovně stanoven v § 111 odst. 1 ZSS, z něhož plyne, že musí mít vysokoškolské právnické vzdělání před vykonáním justiční zkoušky. Navíc pokud by se citovaná vedlejší věta obsahující požadavek na vysokoškolské vzdělání měla týkat všech předchozích profesí ve výčtu, nebylo by zřejmé, z jakého důvodu byl asistent Veřejného ochránce práv zařazen až za vedlejší větu, která by se ho tak zcela jistě netýkala.

[33] Z uvedeného dle soudu plyne, že § 110 odst. 3 ZSS je třeba číst tak, že do doby právní praxe se započítává doba výkonu činnosti:

a) asistenta soudce,

b) asistenta státního zástupce,

c) právního čekatele,

d) soudce Ústavního soudu,

e) advokátního koncipienta,

f) notářského kandidáta,

g) notářského koncipienta,

h) exekutorského kandidáta,

i) exekutorského koncipienta,

j) vyššího soudního úředníka,

k) zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a

l) asistenta Veřejného ochránce práv.

[34] Z doslovného jazykového výkladu proto dle soudu jasně plyne, že žalobkyni měla být započítána do tříleté právní praxe též její činnost vyšší soudní úřednice před dokončením vysokoškolského vzdělání v oblasti práva.

[35] Jazykový výklad však není jedinou metodou . i teorie práva opakovaně zdůrazňují, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která z něj plyne (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, č. 152/2006 Sb. ÚS). Podstatné je vždy především zjišťování smyslu a účelu aplikované právní normy. Ústavní soud tuto myšlenku vyjádřil již okřídlenou frází, že „“ (nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Obdobně i Nejvyšší správní soud od počátku zdůrazňuje, že „“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 6 A 97/2001-39, č. 499/2005 Sb. NSS).

[36] I přes paletu výkladových metod, jež má interpret k dispozici, je však nutné zdůraznit, že pro opuštění doslovného výkladu musí existovat silné důvody: „“ (stanovisko Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, č. 1/1996 Sb. ÚS). Soud se proto dále zabýval tím, zda v posuzované věci takto silné důvody existují.

[37] Ze subjektivního historického výkladu plyne, že zákonodárce měl pravděpodobně v úmyslu zvolit variantu prosazovanou žalovaným. Tedy, aby se do právní praxe vyšších soudních úředníků započítávala pouze jejich praxe získaná po absolvování vysokoškolského právnického studia. To plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 218/2021 Sb., v níž předkladatel uvedl, že „“. Tento záměr se však zákonodárci nepovedlo převést do textu právní normy, jak soud vysvětlil výše. Subjektivní historický výklad může sloužit jako vodítko například při výkladu neurčitého právního pojmu nebo při posuzování, kterou z možných jazykových interpretací zvolit. Sám o sobě však nemůže být důvodem pro prolomení doslovného významu textu právního předpisu (srov. obdobně též Wintr, J. . 2. vyd. Praha: , 2019, s. 263). V posuzované věci § 110 odst. 3 ZSS nenabízí více rovnocenných výkladových variant, proto není bez dalšího možné, aby soud dotvořil toto ustanovení jen proto, že to tak chtěl historický zákonodárce.

[38] Systematický výklad svědčí spíše pro doslovný výklad § 110 odst. 3 ZSS. Pokud by se vyšším soudním úředníkům započítávala pouze praxe po dokončení vysokoškolského právnického studia, byla by v § 111 odst. 1 ZSS nadbytečně (resp. duplicitně) stanovena povinnost vyšších soudních úředníků získat toto vysokoškolské vzdělání. Jednou ze zásad systematického výkladu je přitom právě princip vyloučení redundance (srov. Wintr, J. , s. 100 a násl.). Též porovnání právní úpravy rozhodovací činnosti vyšších soudních úředníků a asistentů soudce svědčí dle soudu spíše pro závěr, že § 110 odst. 3 je třeba interpretovat doslovně (k tomu viz dále).

[39] Pro prolomení doslovného výkladu nesvědčí ani teleologická . Z ničeho totiž neplyne, že by účelem § 110 odst. 3 ZSS mělo být započítání praxe vyšším soudním úředníkům až po získání vysokoškolského právnického vzdělání. Soud naopak nachází dobré důvody pro závěr, že účelem § 110 odst. 3 ZSS je umožnit započíst celou právní praxi vyššího soudního úředníka bez ohledu na to, zda jde o praxi před nebo po získání vysokoškolského právnického vzdělání.

[40] Vyšší soudní úředník se podílí na rozhodovací činnosti soudu (§ 3 odst. 2 ZSS) a může v omezeném rozsahu provádět úkony soudu (§ 1 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství; dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících). Rozsah těchto úkonů je shodný s rozsahem, v němž se na rozhodovací činnosti soudu podílí asistent soudce (§ 36a odst. 5 ZSS). Asistent soudce a vyšší soudní úředník mají též obdobné kvalifikační předpoklady – oba musí být bezúhonnými občany České republiky. Asistent musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, vyšší soudní úředník musí mít ukončené studium vyšších soudních úředníků, vysokoškolské vzdělání absolvováním bakalářského nebo magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole nebo úspěšně ukončené studium vyšších úředníků státního zastupitelství (§ 2 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících a § 36a odst. 3 ZSS). Na postavení asistenta (§ 36a odst. 5 ZSS). Zákon o vyšších soudních úřednících žádným způsobem nerozlišuje mezi vyššími soudními úředníky, kteří mají ukončené vysokoškolské právnické vzdělání, a těmi, kteří ne. Rozhodovací oprávnění i rozsah úkonů jsou pro tyto skupiny stejné.

[41] Z právě shrnuté právní úpravy dle soudu plyne, že vyšší soudní úředníci mohou ze zákona zastávat u soudu funkci obdobnou té, kterou zastává asistent soudce. Za takové situace dává smysl, pokud jejich praxe bude započítávána do právní praxe ve smyslu § 110 odst. 3 ZSS v celém rozsahu. Rozlišení na praxi vyšších soudních úředníků, kteří vysokoškolské vzdělání absolvovali, a těch, kteří ne, naopak dle soudu žádný rozumný smysl nedává, neboť z právní úpravy plyne, že činnost těchto dvou skupin je totožná.

[42] Soud proto uzavírá, že vyjma subjektivního historického výkladu podporují ostatní výkladové metody doslovný výklad § 110 odst. 3 ZSS. Samotný záměr historického zákonodárce tento doslovný výklad prolomit nemůže.

[43] Na uvedených interpretačních závěrech nic nemění ani odkaz žalovaného na komentář Jiřího Kocourka k ZSS (. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015). Ten se totiž vztahuje k úpravě účinné do 31. 12. 2021 a navíc pro závěr o tom, že se započítává pouze praxe vykonaná po dosažení právnického vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu, nepředkládá žádné argumenty, pouze ho konstatuje.

[44] Závěrem považuje soud za vhodné dodat, že pokud by k prolomení doslovného výkladu přistoupil a přijal výklad zastávaný žalovaným, šlo by o dotvoření práva v neprospěch žalobkyně. se k dotváření práva v neprospěch jednotlivce staví velmi zdrženlivě (za všechny srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, čj. 5 Afs 35/2009-265, č. 2317/2011 Sb. NSS, bod 33). Zdejší soud má za to, že ve výjimečných případech by ze zásadních důvodů i takové dotvoření práva bylo možné, v nyní posuzované věci však soud neshledal žádné důvody (natož zásadní) pro odklon od doslovného výkladu § 110 odst. 3 ZSS.

[45] Soud dospěl k závěru, že do právní praxe dle § 110 odst. 3 ZSS se započítává též doba výkonu funkce vyššího soudního úředníka, kterou vykonal předtím, než získal vysokoškolské vzdělání řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Právní názor žalovaného, kterým odůvodnil nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce, je proto nesprávný.