3616/2017
Sociální služby: pobytová sociální služba
Sociální služby: pobytová sociální služba
k § 33 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neobsahuje definici pojmu „
pobytová sociální služba
“, avšak z charakteru jím vyjmenovaných druhů pobytových sociálních služeb lze dovodit, že pobytová sociální služba musí splňovat 2 základní znaky: ubytování osob v pobytovém zařízení a poskytování sociálních služeb v rámci tohoto pobytu. To lze též dovodit z § 33 odst. 2 téhož zákona, v němž jsou pobytové služby vymezeny jako služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2017, čj. 22 A 59/2015-47)
Věc:
Obecně prospěšná společnost AS-SENIOR proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o uložení pokuty.Krajský úřad Moravskoslezského kraje (správní orgán I. stupně) registroval žalobkyni podle zákona o sociálních službách rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013 ve znění opravného rozhodnutí ze dne 19. 7. 2013 sociální službu osobní asistence poskytovanou od 1. 5. 2013, a to jako službu terénní.
Správní orgán I. stupně později provedl v sídle žalobkyně kontrolu poskytování sociálních služeb podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, se specifickým zaměřením na dodržování zákona o sociálních službách. Zjistil, že poskytovaná služba byla poskytována v penzionu, kde byli klienti ubytováni na základě smlouvy a byla jim zajišťována také strava. Na webových stránkách žalobkyně byly uvedeny informace pro zájemce, byly tam zveřejněny ceníky pro dlouhodobý a pro krátkodobý pobyt. Cílem krátkodobých pobytů podle těchto webových stránek je ulehčit situaci pečujícím o postiženého nemocného rodinného příslušníka. Dlouhodobé pobyty jsou určeny klientům, kteří jsou trvale odkázáni na pomoc druhé osoby, nacházejí se v situaci, kdy jsou osamoceni, nebo není-li z důvodu jejich zdravotního stavu možnost zajištění trvalé péče v jejich sociálním prostředí. Zaměstnanci žalobkyně pak inspekčním pracovníkům sdělili, že cílem poskytování služby je zajistit důstojné dožití, dostatek jídla, zajištění péče, zajištění čistoty, dohlédnutí na užívání léků.
Inspekční pracovníci vyhodnotili, že pracovníci žalobkyně nejsou ztotožněni s cíli, které si žalobkyně stanovila pro terénní sociální službu osobní asistence, neboť inklinují k tomu, aby uživateli zajistili péči, která nese znaky pobytové sociální služby. Z dokumentace respondentů a uživatelů dále zjistili, že doba poskytování sociální služby je převážně po dobu 24 hodin.
Pracovníci inspekčního týmu tedy dospěli k závěru, že poskytované sociální služby nenaplňovaly registrovanou službu osobní asistence. Charakter a rozsah poskytované služby nesly jednoznačně znaky pobytové služby, pro kterou žalobkyně nemá potřebnou registraci.
Proti inspekční zprávě o výsledku inspekce podala žalobkyně námitky, jimž Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Ostravě, rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013 nevyhověl. Správní orgán I. stupně vydal dne 2. 1. 2014 příkaz, jímž žalobkyni uložil pokutu ve výši 100 000 Kč za správní delikt podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Proti tomuto příkazu podala žalobkyně odpor. Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž žalobkyni uložil pokutu ve výši 100 000 Kč ze stejného důvodu, jako ji předtím uložil příkazem. K odvolání žalobkyně žalovaný toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 23. 4. 2014 a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.
Správní orgán I. stupně nato rozhodnutím ze dne 16. 6. 2014, ve znění rozhodnutí ze dne 17. 7. 2014, uznal žalobkyni vinnou správním deliktem podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách, kterého se dopustila tím, že poskytovala sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování podle § 78 odst. zákona o sociálních službách, jelikož minimálně v období od 6. 5. 2013 do 12. 6. 2013 poskytovala uživatelům sociální službu, která svým charakterem odpovídala sociální službě pobytové, přičemž na tuto službu neměla registraci podle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu podle § 107 odst. 5 písm. d) zákona o sociálních službách ve výši 80 000 Kč. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, jejž žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2014 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Podstatu sporu spatřovala ve výkladu pojmu „
pobytová sociální služba
“ dle zákona o sociálních službách. Podle žalovaného podléhá tomuto zákonu jakákoliv ubytovací služba poskytovaná seniorům, případně osobám, které potřebují asistenční službu, čímž je vytvářena zvláštní kategorie osob, které zřejmě smí využívat pouze některých ubytovacích zařízení, a to těch, která jsou registrována správním orgánem jako ubytovací sociální zařízení. Pokud osoby využijí jiné ubytovací zařízení (např. provozované podle živnostenského zákona), jde o protiprávní stav a provozovatelé tohoto ubytovacího zařízení jsou ohroženi sankcí ze strany správního orgánu, který označí takovéto ubytování za neoprávněné. V posuzované věci žalobkyně poskytovala jednak v rámci sociálních služeb tzv. asistenční služby podle zákona o sociálních službách, přičemž pro tuto činnost má platnou registraci, a dále poskytovala ubytovací služby, příp. zprostředkování ubytování na základě živnostenského oprávnění k poskytování ubytovacích služeb. Žalobkyně odmítla výklad práva, podle něhož by poskytování ubytování starším osobám anebo osobám zdravotně handicapovaným bylo vázáno na zvláštní povolení státu a nedostatek této registrace by byl hodnocen jako správní delikt. Takový výklad je podle ní diskriminační a nezákonný, neboť porušuje rovnost práv na straně uživatelů i poskytovatelů služeb.Žalovaný ve vyjádření k žalobě především odkázal na § 33 odst. 2 a § 78 zákona o sociálních službách, přičemž zdůraznil, že žalobkyně měla zaregistrovánu sociální službu „
osobní asistence
“ podle § 39 zákona o sociálních službách, která je sociální službou terénní a poskytuje se v domácím prostředí uživatele a nikoliv v ubytovacím zařízení žalobkyně. Rovněž uvedl, že poskytování pobytové služby na základě registrace k poskytování služby terénní je v rozporu se zákonem o sociálních službách a představuje poskytování sociálních služeb bez registrace ve smyslu § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Žalobkyně se tím, že zažádala o registraci terénní služby, záměrně vyhýbá přísnějším povinnostem, které musí splňovat poskytovatel pobytové služby.Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V prvním žalobním bodě žalobkyně brojí proti výkladu pojmu „
pobytová sociální služba
“ žalovaným, podle něhož podléhá zákonu o sociálních službách jakákoliv ubytovací služba poskytovaná seniorům, příp. osobám, které potřebují asistenční službu. Současně poukázala na skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období poskytovala v rámci sociálních služeb tzv. asistenční služby, pro které měla registraci a dále poskytovala ubytovací služby na základě živnostenského oprávnění k poskytování sociálních služeb. Krajský soud při posouzení tohoto žalobního tvrzení vycházel z § 33 zákona o sociálních službách, který upravuje formy poskytování sociálních služeb, jimiž jsou služby ambulantní, terénní a pobytové. Z § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách pak jednoznačně plyne, že sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování služeb, které vzniká rozhodnutím o registraci. Obsahem správních spisů i obsahem žaloby má krajský soud za prokázané a žalobkyně nijak nezpochybnila skutečnost, že oprávnění k výkonu sociálních služeb jí vzniklo rozhodnutím o registraci ze dne 30. 4. 2013 ve znění rozhodnutí ze dne 19. 7. 2013 toliko pro službu osobní asistence, která byla již samotným rozhodnutím označena za službu terénní. Terénní charakter tohoto druhu sociální služby vyplývá také z § 39 odst. 1 zákona o sociálních službách, kde je osobní asistence výslovně označena za terénní službu poskytovanou osobám, „které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby
“. Dále je zákonem v tomto ustanovení upraveno, že služba se poskytuje bez časového omezení v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje.Pokud jde o pobytové sociální služby, těch rozlišuje zákon o sociálních službách celou řadu (odlehčovací služby, týdenní stacionáře, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče). Ačkoliv zákon o sociálních službách definici pojmu pobytová sociální služba neobsahuje, z charakteru jím vymezených druhů pobytových sociálních služeb je jednoznačně dovoditelné, že pobytová sociální služba musí splňovat dva základní rysy, a to ubytování osob v pobytovém zařízení bez ohledu na to, zda jde o ubytování krátkodobé nebo dlouhodobé a poskytování sociální služby v rámci tohoto pobytu. Tento charakter pobytových sociálních služeb lze dovodit i z § 33 odst. 2 zákona o sociálních službách, v němž jsou pobytové služby vymezeny jako služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.
Žalobkyně v žalobním tvrzení bez bližšího upřesnění konstatovala, že na základě registrace poskytovala sociální služby formou tzv. asistenční služby a dále že poskytovala ubytovací služby na základě živnostenského oprávnění. K tomuto tvrzení krajský soud pouze v obecné rovině odpovídající obecné formulaci žalobního tvrzení uvádí, že službu osobní asistence, k níž měla žalobkyně registraci, nelze provádět v rámci pobytové služby, neboť její forma je dle zákonné úpravy terénní. Na základě živnostenského oprávnění může žalobkyně poskytovat ubytovací služby, nikoliv však ubytovací služby spojené s poskytováním sociálních služeb, neboť k tomu by potřebovala samostatnou registraci k poskytování pobytových sociálních služeb udělenou formou rozhodnutí správního orgánu. Zdůraznění živnostenského oprávnění žalobkyně k poskytování ubytovacích služeb považuje krajský soud za účelové, neboť obsahem správního spisu má za prokázané, že služby, které žalobkyně ve svém sídle poskytovala, byly pobytovými službami spojenými s poskytováním sociální služby, což žalobkyně ostatně žádným tvrzením nezpochybnila. To, že žalobkyně v posuzované věci neposkytovala běžné ubytovací služby, je seznatelné ze zjištění obsažených v inspekční zprávě, v níž je uvedeno, že pokoje respondentů jsou vybaveny polohovacími lůžky se závěsnými madly, servírovacím vozíkem na kolečkách a že jsou zde ubytováni ve dvoulůžkových pokojích uživatelé, kteří jsou si zcela cizí. Pracovníci žalobkyně dohlížejí u ubytovaných osob na zajištění čistoty, dostatek jídla a užívání léků, kontrolují je také v noci. Rovněž na webových stránkách, jejichž kopie je součástí správního spisu, se žalobkyně prezentuje jako nestátní nezisková organizace poskytující sociální služby, a to terénní, pobytové a odlehčovací. Žalobkyně zde nabízí ubytování se službou osobní asistence, která je poskytována 24 hodin denně. Označené ubytovací zařízení, v němž žalobkyně poskytovala sociální služby, rozhodně nemá rysy běžného ubytovacího zařízení, jako jsou hotely, penziony apod. Je proto jednoznačné, že k provozování ubytovacích služeb takového charakteru, tj. služeb spojených s poskytováním sociální péče, bylo zapotřebí mít zvláštní registraci k provozování takového druhu služeb, což žalobkyně neměla. Krajský soud se proto ztotožňuje se závěry správních orgánů obou stupňů, že způsob ubytování, který žalobkyně poskytovala svým klientům, odpovídal poskytování pobytových sociálních služeb. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.