Vydání 1/2025

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2024, čj. 6 Ads 236/2023-34)

Žalobce a), zastoupen ve smyslu § 47v odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve znění do 30. 9. 2022 žalobcem b) jakožto osobou pečující, požádal na stanoveném formuláři Úřad práce, krajskou pobočku v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“), o dávku pěstounské péče, příspěvek na úhradu potřeb dítěte. O dávku požádal ode dne 21. 7. 2022, kdy žalobce b) spolu s manželkou podal Okresnímu soudu v Děčíně návrh na svěření žalobce a), jenž u nich ze své vůle trvale bydlel již od 1. 7. 2022, do společné pěstounské péče. V návaznosti na zaškrtnutí údaje, že není pro všechny společně posuzované osoby ve smyslu § 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, splněna podmínka národního předpisu, a na výzvu úřadu práce žalobce b) prohlásil a doložil, že on i jeho manželka jsou dlouhodobě zaměstnáni (od května 2017, resp. září 2020) a zdravotně pojištěni v Německu, ale denně se vracejí do svého bydliště v České republice, jež s nimi sdílí žalobce a). Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022 úřad práce žádost o příspěvek na úhradu potřeb dítěte zamítl. Zamítnutí odůvodnil s obecným odkazem na koordinační nařízení tím, že Česká republika není státem výkonu povolání žádné ze společně posuzovaných osob, a proto je kompetentním státem k vyplácení dávky Německo.

Odvolání podané žalobcem b), který mj. upozorňoval na to, že oprávněnou osobou, jíž vzniká nárok na dávku, je dle § 47f odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí nezaopatřené dítě, a nikoliv osoby o něj pečující, žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 2. 11. 2022. Konstatoval, že rozhodujícím kritériem pro vznik nároku na dávky sice je podle § 47o zákona o sociálně-právní ochraně dětí na území České republiky bydliště oprávněné osoby, nicméně koordinační nařízení, jež se vztahuje i na příhraniční pracovníky, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátními právními předpisy. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte je koordinovanou rodinnou dávkou, podle čl. 11 odst. 1 koordinačního nařízení je tak třeba se řídit zásadou aplikace právních předpisů jediného státu, přičemž příslušnost státu se řídí na prvním místě místem zaměstnání či výdělečné činnosti, zatímco místo bydliště je kolizním kritériem až na třetím místě.

V podnětu k zahájení přezkumného řízení žalobce b) upozorňoval, že dle stanoviska Úřadu péče o děti a mládež Zemského úřadu Bautzen ze dne 10. 11. 2022 v dané situaci podle německých právních předpisů náleží pouze příspěvek na péči (náklady na výchovu spolu s věcnými výdaji), na který se ovšem podle čl. 3 odst. 5 koordinační nařízení nevztahuje, a k jeho výplatě tudíž německé úřady nejsou příslušné. K tomu žalobce b) dodal, že tento příspěvek navíc náleží jen osobám, které pečují o dítě na plný úvazek podle německého práva. Přípisem ze dne 22. 3. 2023 bylo ale žalobci b) sděleno, že podnět k zahájení přezkumného řízení nebyl shledán důvodným. Koordinace dávek je prováděna výlučně z titulu výdělečné činnosti, jež má přednost před bydlištěm. Žádost byla správně postoupena do Německa a úřad práce v souladu s právními předpisy dávku nepřiznal.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2023, čj. 42 Ad 1/2023-43, žalobcům vyhověl a rozhodnutí (včetně prvostupňového rozhodnutí) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť i přes chybějící výslovný odkaz je zjevné, že v dané věci žalovaný aplikoval čl. 68 koordinačního nařízení, jež v odůvodnění nepřímo citoval a v souvislosti s ním též hodnotil výdělečnou činnost žalobce b) a jeho manželky. V rámci dalšího posouzení pak krajský soud konstatoval, že pěstoun je toliko zástupcem dítěte, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte jakožto osobě oprávněné. Výše příspěvku přitom nijak nezávisí na majetkových poměrech či příjmech osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, ani jeho biologických rodičů. Na tuto dávku se nevztahuje ani institut společně posuzovaných osob upravený v § 42 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, proto správní orgány neměly důvod posuzovat podmínky pro přiznání příspěvku na úhradu potřeb dítěte ve vztahu k jiným osobám než samotnému žalobci a). Rozhodnou podmínkou v tomto případě bylo dle § 47o odst. 1 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí jeho bydliště, pro jehož určení je ve smyslu § 5 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2022 s přihlédnutím k tomu, že je dvanáctiletým dítětem, místo, kde plní povinnou školní docházku. Žalobce a) podle listin ve správním spise plnil povinnou docházku v České republice, kde měl současně i trvalý pobyt. Žalobce a) tak neměl jakýkoli právní vztah k jinému členskému státu, a proto nebyl důvod ve věci aplikovat koordinační nařízení. Proto ani nebyl důvod ve věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jak navrhovali žalobci.

V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalovaný (stěžovatel) namítal nesprávné právní posouzení, tedy kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konkrétně krajskému soudu vytýkal, že věc posoudil podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, přestože ten se v případě příspěvku na úhradu potřeb dítěte (na rozdíl od jiných pěstounských dávek, jež koordinaci nepodléhají) v tomto případě, kdy jsou oba pěstouni žalobce a) výdělečně činní v Německu, nepoužije. Stěžovatel namítal, že nařízení je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátními právními předpisy, přičemž pro účely koordinačního nařízení je bydliště významné jen pro účely stanovení příslušných právních předpisů, ovšem až na třetím místě, přičemž podle v pořadí prvního kritéria poskytuje dávky stát příslušný z titulu zaměstnání či jiné výdělečné činnosti. V daném případě nebyl posuzován okruh společně posuzovaných osob, nýbrž okruh rodinných příslušníků rozhodný pro určení použitelných právních předpisů a definovaný na základě závislosti ve smyslu čl. 1 písm. i) bodu 3 koordinačního nařízení (to má stěžovatel metodicky upraveno též v Informaci EU č. 7/2011 vydané dne 31. 10. 2011). Právě na základě tohoto ustanovení správní orgány dospěly k závěru, že Česká republika není zemí určenou pro výplatu dávky. Stěžovatel též odkázal na svůj metodický pokyn, v němž je upravena potřeba koordinace dotčené dávky, a připomněl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2023, čj. 3 Ads 104/2012-40, mohou být i interní pramenem uznávané právní praxe, kterou mohou správní soudy využít při přezkumu správních aktů. S výkladem krajského soudu podle stěžovatele nelze souhlasit i proto, že by v případě jeho aplikace nebylo možné dávku koordinovat prakticky nikdy, resp. pouze v případě, že by dítěti svěřenému do pěstounské péče náležel důchod z jiného členského státu. Tím by byla pominuta definice rodinných příslušníků dle koordinačního nařízení. Stěžovatel připomněl, že koordinovány jsou i některé z dávek státní sociální podpory, u nichž se vychází z okruhu společně posuzovaných osob, přičemž koordinace se uplatní i tehdy, když jeden z rodičů, který je výdělečně činný v jiném členském státě Evropské unie, než ve kterém se nachází bydliště dítěte, nepatří do okruhu společně posuzovaných osob (např. z důvodu rozvodu), ale dítě je závislé převážně na něm (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 11. 2009, , C-363/08).

Žalobci ve vyjádření navrhli, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, nebo zamítnuta jako nedůvodná. Nepřijatelnost spatřovali v tom, že stěžovatel netvrdil, že by věc svým významem podstatně přesahovala vlastní zájem žalovaného. Takovým zájmem podle nich nemůže být ustálená, avšak nezákonná správní praxe, podle níž stěžovatel zamítá příspěvek na úhradu potřeb dítěte všem dětem, jejichž pěstouni či jiné pečující osoby jsou zaměstnáni v jiném členském státě Evropské unie. I když otázka nepoužitelnosti koordinačního nařízení dosud patrně Nejvyšším správním soudem řešena nebyla, k odstranění nezákonné správní praxe postačuje posouzení věci krajským soudem. Pro případ věcného posouzení žalobci namítali, že stěžovatel znovu posuzuje použitelnost koordinačního nařízení z perspektivy pěstounů, ač oprávněnou osobou v případě příspěvku na úhradu potřeb dítěte je nezaopatřené dítě, a to aniž by označil konkrétní ustanovení, z nějž jeho postup pramení. Stěžovatel podle nich ani neoznačil jakýkoliv právní důvod, proč by příspěvek na úhradu potřeb dítěte měl být koordinovanou rodinnou dávkou. Důvodová zpráva k zákonu č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byla přenesena právní úprava dávek pěstounské péče ze zákona o státní sociální podpoře do zákona o sociálně-právní ochraně dětí, konstatovala, že se dávky pěstounské péče věcně liší od ostatních dávek státní sociální podpory. Podle žalobců se tak nejednalo o rodinné dávky v pravém slova smyslu. Samotný stěžovatel přitom na svých webových stránkách uvádí, že příspěvek na úhradu potřeb dítěte je dávkou nahrazující výživné dítěte. Proto bylo podle žalobců třeba tuto dávku posuzovat jako zálohované výživné, které je podle čl. 1 písm. z) ve spojení s bodem 36 odůvodnění koordinačního nařízení z koordinace výslovně vyloučeno. Není ani pravdou, že by se neměl vůbec použít vnitrostátní předpis, jelikož koordinační nařízení jen stanoví pravidla pro určení použitelnosti takových vnitrostátních předpisů. Ani metodické pokyny stěžovatele nemohly sloužit jako podklad pro automatický závěr o neexistenci nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte v případě zaměstnání pěstounů v jiném členském státě Evropské unie, přičemž stěžovatel ani neuvedl konkrétní pasáž, z níž by tento závěr měl plynout. Odkaz stěžovatele na čl. 1 písm. i) bod 3 koordinačního nařízení žalobci považovali za nesrozumitelný, jelikož jej stěžovatel podle nich dezinterpretoval. Závěr, že v případě závislosti žalobce a) na svých pěstounech je nutné hodnotit postavení těchto pěstounů, z tohoto ustanovení neplyne. Společně posuzované osoby dle českého práva jsou přitom totéž, co rodinní příslušníci podle koordinačního nařízení. Odkazuje-li stěžovatel na koordinaci dávek státní sociální podpory, pomíjí, že v jejich případě se skutečně vychází z okruhu společně posuzovaných osob a zároveň jde o typické koordinované dávky. Odkaz stěžovatele na rozsudek Soudního dvora ve věci byl pak zcela nepřiléhavý, neboť ten se zabývá koordinací rodinných dávek po rozvodu rodičů v případě vycestování rozvedeného rodiče do jiného členského státu, než ve kterém druhý rodič pracuje.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.