Vydání 5/2015

(...) [14] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že pro posouzení daného případu je rozhodující, zda v případě ustanovení příslušníka na nové služební místo dle § 20 zákona o služebním poměru trvá nárok na již přiznaný osobní příplatek podle § 122 téhož zákona, resp. zda příslušný funkcionář musí ve smyslu § 122 odst. 1 věty druhé rozhodnout o změně či odnětí osobního příplatku, pokud při ustanovení příslušníka na nové služební místo neurčí příslušníkovi zároveň osobní příplatek minimálně ve stejné výši, v jaké mu byl přiznán dřívějším rozhodnutím, nebo zda nárok na již přiznaný osobní příplatek ustanovením na nové služební místo zaniká a příslušný funkcionář určí složky služebního příjmu (včetně osobního příplatku) bez návaznosti na dosavadní rozhodnutí týkající se služebního příjmu konkrétního příslušníka. Nejvyšší správní soud v této otázce sdílí názor krajského soudu, a neshledal proto námitky stěžovatele důvodnými.

[15] Zdejší soud připomíná, že s účinností zákona o služebním poměru došlo ke zpřísnění režimu služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, což mělo být vyváženo zejména větší mírou jistoty jejich postavení a jejich odpovídajícím finančním ohodnocením. Ačkoliv tato rovnováha byla narušena četnými novelami zákona (srov. Tomek, P. . 2. vyd. Olomouc: ANAG, 2012, s. 12), je třeba při výkladu jeho ustanovení dbát mimo jiné i smyslu a účelu, na kterých byl zákon o služebním poměru vystavěn. Služební poměr je veřejnoprávní paralelou k soukromoprávnímu pracovnímu poměru, která je však charakteristická potlačením rovnosti subjektů ve prospěch nadřízenosti státní moci a převažující úpravou. Tím se od klasického pracovního poměru zásadně odlišuje a stává se speciálním státně zaměstnaneckým poměrem, jenž vyžaduje zcela specifická pravidla. Nerovné postavení subjektů v rámci služebního poměru a přísnou úpravu, jež téměř vylučuje vyjednávání ze strany příslušníků, je třeba vyvažovat stabilizací jejich platových nároků a formalizovaným rozhodováním (nejen o těchto nárocích), které zajišťuje „“ uplatňování státní moci vůči svým zaměstnancům. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit stěžovateli a přijmout závěr, že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nárok na dříve přiznaný osobní příplatek zaniká bez dalšího a o jednotlivých složkách platu rozhoduje služební funkcionář nově, tedy nezávisle na dosavadním výkonu služby, přičemž o odnětí či změně dříve přiznaného osobního příplatku nemusí být rozhodnuto. Takový názor je v rozporu s pojetím služebního poměru a koncepcí zákona o služebním poměru.

[16] V daném případě není pochyb o tom, že služební poměr žalobce při odvolání z předchozího služebního místa a jmenování na nové služební místo nezanikl a nadále trvá. Změnily se jen některé jeho prvky, jak shodně uvádí také stěžovatel. Dle stěžovatele se však zároveň změnil, resp. zanikl i nárok na osobní příplatek žalobce. Tomu však zdejší soud nemůže přisvědčit. Jak uvedl krajský soud, zákon nestanoví, že by s ustanovením na nové služební místo zanikl nárok na přiznaný osobní příplatek. Naopak z kontinuity služebního poměru vyplývá osobního příplatku. V daném případě došlo totiž v rámci trvajícího služebního poměru žalobce k převedení na jiné služební místo [dle § 25 odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru], avšak při současném zachování práv vyplývajících z dosavadního služebního poměru. Dle Nejvyššího správního soudu tak dochází toliko ke změně služebního místa ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o služebním poměru, které „ [jenž] “. Mění se tedy zejména tyto prvky služebního poměru a ostatní práva a povinnosti z něj vyplývající zůstávají zachována (pokud z povahy věci nesouvisí s charakteristikou služebního místa). Zákon s charakteristikou služebního místa výslovně spojuje pouze základní tarif služebního platu. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce vázat všechny složky platu, včetně osobního příplatku, na služební místo příslušníka, pak by to bylo výslovně uvedeno v citovaném § 19 odst. 1 služebního zákona. Tak tomu však není a je zřejmé, že s konkrétním služebním místem je spojena pouze výše základního tarifu, nikoliv ostatní složky platu. Nárok žalobce na osobní příplatek proto nezanikl spolu s ustanovením na nové služební místo. A to i navzdory tvrzení stěžovatele, že se jedná o nenárokovou složku platu.

[17] Dle ustálené judikatury správních soudů na osobní příplatek není nárok, dokud není příslušníku rozhodnutím přiznán. Zdejší soud již například v rozsudku ze dne 29. 6. 2007, čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, vyslovil, že „[p]“ Nárok na osobní příplatek tedy po přiznání existuje a zaniknout může buď skončením služebního poměru, nebo na základě odůvodněného rozhodnutí ve smyslu § 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Jelikož nárok trvá, musel o jeho odnětí správní orgán I. stupně rozhodnout a toto rozhodnutí náležitě odůvodnit, jak shodně uvedl také krajský soud. Tento závěr vyplývá také ze základních myšlenek, na nichž je zákon o služebním poměru vystavěn, jak byly nastíněny výše.

[18] Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že v daném případě správní orgány pochybily, když o odejmutí osobního příplatku v rozporu se zákonem. Důvodem pro jeho odnětí (či změnu) přitom mohou být toliko důvody, jež zákon předpokládá pro jeho přiznání, tedy . Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014, čj. 1 As 34/2014-54, č. 3057/2014 Sb. NSS, judikoval, že „[o]“ Stejně tak nemůže být jeho odnětí odůvodněno prostou změnou služebního místa. Nejvyšší správní soud přitom nevylučuje, že za určitých okolností by změna služebního místa mohla vést k oprávněnému odnětí osobního příplatku, avšak ne bez dalšího. Zde je velmi přiléhavá argumentace krajského soudu, že rozhodnutí o změně osobního příplatku v důsledku převedení příslušníka na nové služební místo by bylo zcela legitimní, pokud by s novým služebním místem byla spojena služba jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných nebo nesrovnatelných podmínkách služby, při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby, při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných výsledcích ve výkonu služby. Takové rozhodnutí by však muselo být náležitě odůvodněno. Ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2009, čj. 3 Ads 86/2008-80, zdejší soud uvedl, že „[v] “ I kdyby zdejší soud přisvědčil stěžovateli, že v daném případě lze výrok o odnětí osobního příplatku (či přiznání ve výši 0 Kč) konkludentně vyvodit z toho, že žalobci nebyl spolu s rozhodnutím o ustanovení na nové služební místo osobní příplatek určen, obě rozhodnutí nemohou obstát (jak napadené rozhodnutí stěžovatele, tak rozhodnutí I. stupně), neboť za dostačující a zákonné odůvodnění nelze považovat holé konstatování, že „[o]“ (rozhodnutí I. stupně), či že „[s]“ (napadené rozhodnutí stěžovatele). Za těchto podmínek nezbylo krajskému soudu, než napadené rozhodnutí zrušit, přičemž tento názor sdílí také Nejvyšší správní soud.

[19] Zdejší soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že v dané věci není , že původní i nové služební místo jsou označena jako a naopak je podstatné, že se jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek s rozdílným předmětem činnosti, kdy všechna služební místa v jedné služební hodnosti jsou označována stejně, ačkoliv se vykonávané činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často výrazně liší. Tvrdí-li stěžovatel, že kvalita výkonu služby na tomto novém místě nemůže být předem předvídána, pak by ji nemohl předvídat ani v tom smyslu, že výkon služby příslušníkem, který ji dosud vykonával v mimořádně kvalitě, na novém místě již mimořádně kvalitní nebude. To i navzdory skutečnosti, že konkrétní činnosti se oproti předchozímu služebnímu místu liší. je podle Nejvyššího správního soudu fakt, že ačkoliv „“ označení služebních míst nekoresponduje se skutečným obsahem činností vykonávaných na stejném služebním místě u různých organizačních složek bezpečnostních sborů, toto označení vyjadřuje shodně pro všechna stejně označená služební místa jaký stupeň vzdělání a délka praxe jsou pro služební místo vyžadovány, a nutně představuje také míru odpovědnosti a náročnosti výkonu služby na tomto služebním místě. Právě nároky kladené na označené služební místo považuje zdejší soud za pro úvahy, zda bude příslušník schopen vykonávat službu na novém místě stejně kvalitně jako na předchozím. Nejvyšší správní soud tudíž nepovažuje za případný ani argument, že osobní příplatek na novém služebním místě má být přiznán až v závislosti na prokázání mimořádně kvalitně vykonávané služby i na tomto místě, jak se domnívá také Petr Tomek (Tomek, P., op. cit., s. 356), na což upozornil i stěžovatel. Uvedená domněnka je konečně i uvedeným autorem korigována, neboť by v některých případech, např. při „“, mohla vést k demotivaci změny služebního místa vůbec, bez ohledu na rozpor s výše uvedenou kontinuitou nároku na osobní příplatek vyplývající z trvání služebního poměru. Nadto zdejší soud upozorňuje na skutečnost, že praxe správních orgánů je zjevně v rozporu s názorem, který zastává stěžovatel v tomto případě. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011, kterým byl žalobce vyjmut ze zálohy pro přechodně nezařazené a ustanoven na nové služební místo, byl žalobci zároveň přiznán osobní příplatek ve výši 3 000 Kč, aniž by bylo požadováno prokázání výkonu služby v mimořádné kvalitě (či rozsahu) i na tomto novém služebním místě. Námitky stěžovatele jsou tudíž nepřípadné.

[20] Proti uvedenému neobstojí ani argumentace, že v důsledku trvání nároku na osobní příplatek je služební funkcionář rozhodující o ustanovení na nové místo vázán okolnostmi, jež mu nejsou známy, neboť o ustanovení na volné služební místo často rozhoduje jiný správní orgán, či dokonce jiný bezpečnostní sbor. Předně zdejší soud konstatuje, že výše přiznaného osobního příplatku není zákonným kritériem pro výběr příslušníka při obsazování služebního místa a přihlížení k této skutečnosti je tudíž nežádoucí. Nadto nedochází ani ke zmaření účelu osobního příplatku, který má služebnímu funkcionáři umožnit ocenit individuální výsledky služební činnosti jednotlivých příslušníků. Individuální finanční ohodnocení nespočívá pouze v pozitivním ocenění, ale může se projevit také odebráním přiznaného osobního příplatku příslušníku, který neprokazuje vyšší než standardní výkonnost. V zásadě je tedy žádoucí předpokládat, že pokud již příslušník dosáhl nadprůměrných výsledků, nebude mu v tom bránit ani změna služebního místa. Pokud následně uvedené předpoklady nenaplní, může služební funkcionář přistoupit k „“ a osobní příplatek snížit či odejmout. Tento přístup je nutno shledat správným také s ohledem na potřebu chránit slabší stranu služebního poměru, neboť pro případ automatického zániku nároku na osobní příplatek s nástupem na jiné služební místo nemůže příslušník ze své pozice ovlivnit, za jak dlouho a zda vůbec mu služební funkcionář osobní příplatek opět přizná. Jak bylo již nastíněno, do okamžiku přiznání osobního příplatku neexistuje nárok na jeho přiznání, a závisí tak zcela na služebním funkcionáři vystupujícím z pozice státní moci, zda bude toto ohodnocení příslušníku vůbec přiznáno. S ohledem na uvedenou možnost rozhodnout o odnětí či snížení osobního příplatku ze strany služebního funkcionáře nelze stěžovatelem zvolené řešení považovat za spravedlivé.

[21] Nad rámec vysloveného Nejvyšší správní soud podotýká, že v daném případě u žalobce bylo oprávněné předpokládat výkon služby v mimořádné kvalitě také na novém služebním místě, neboť rozhodnutím ze dne 28. 5. 2013 byl žalobci ke dni 1. 6. 2013 osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčně opět přiznán.

[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v důsledku trvání služebního poměru zůstává zachován také nárok na dříve přiznaný osobní příplatek, a na novém služebním místě proto musí být řádně a přezkoumatelně rozhodnuto o jeho snížení či odnětí, pokud služební funkcionář nehodlá ustanovenému příslušníku určit osobní příplatek ve stejné výši, jaký pro něj byl přiznán dřívějším rozhodnutím.