Vydání 12/2004

Relevantními právními předpisy upravujícími posuzovanou věc jsou zákony č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, a č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. soud vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (tj. v březnu 2002).

Ustanovení § 131 až § 143 zákona č. 221/1999 Sb. upravuje výsluhové náležitosti, mezi něž se řadí odchodné a výsluhový příspěvek. Výše výsluhového příspěvku i odchodného se odvozuje od průměrného měsíčního hrubého platu (§ 132 odst. 2, § 133, § 140 cit. zákona). Podle § 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb. je průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních právních předpisů (poznámka pod čarou č. 30 odkazuje na § 17 zákona o mzdě).

Ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě stanoví, že průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 17 odst. 2). Průměrný výdělek se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek. Pokud se podle pracovněprávních předpisů vychází z průměrného měsíčního výdělku, průměrný výdělek zjištěný podle předchozí věty se přepočte na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících v roce na jeden měsíc (§ 17 odst. 5 zákona o mzdě).

Podle § 66 až § 68 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, se vojákovi poskytuje plat podle zvláštních právních předpisů, přičemž hovoří-li tyto předpisy o výkonu práce, rozumí se tím doba služby. Podle § 25 odst. 1 cit. zákona činí základní týdenní doba služby 42,5 hodiny. Podle § 29 platí, že vyžaduje-li to důležitý zájem služby, je voják povinen konat službu nad základní týdenní dobu služby (za podmínky, že k tomu vydal rozkaz nebo s tím souhlasil jeho nadřízený).

Předpisem upravujícím poskytování platu vojákovi je výše citovaný zákon č. 143/1992 Sb.; podle § 10 odst. 1 tohoto zákona přísluší zaměstnanci (za něhož je považován i příslušník ozbrojených sil ve služebním poměru) za hodinu práce přesčas část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku připadajícího na jednu hodinu práce a příplatek v odstupňované výši 25 %, popř. 50 % průměrného hodinového výdělku, pokud se zaměstnavatel a zaměstnanec nedohodli na poskytnutí náhradního volna místo platu za práci přesčas. Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době tří po sobě jdoucích kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci výše definovaný plat a příplatek.

V posuzovaném případě (podle sdělení Vojenského finančního úřadu z 8. 8. 2001) žalobce vykonal nad základní týdenní dobu služby v měsíci červnu 2001 37 hodin služby, za kterou mu náleželo 4396 Kč jako plat a 3271 Kč jako příplatek; tento plat a příplatek mu byly zúčtovány k výplatě v srpnu 2001. V měsíci únoru 2001 takto vykonal 43 hodin, za něž mu náleželo jako plat 5043 Kč a jako příplatek 4090 Kč; v dubnu 2001 vykonal 9 hodin nad základní týdenní dobu služby, za něž mu náleželo 1049 Kč (plat) a 796 Kč (příplatek) - sdělení Vojenského finančního úřadu ze dne 30. 7. 2001. Plat a příplatek za tyto doby služby vykonané v únoru a dubnu byly žalobci zúčtovány k výplatě v červenci 2001. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného hrubého měsíčního platu bylo 3. čtvrtletí 2001, tedy měsíce červenec, srpen a září 2001. Podle soudu předložených výplatních pásek bylo v červenci žalobci zúčtováno k výplatě 41 379 Kč, v srpnu 46 003 Kč a v září 38 242 Kč. Žalovaný vyloučil z výpočtu průměrného měsíčního hrubého platu částky náležející žalobci za práci vykonanou nad základní týdenní dobu služby zúčtované mu k výplatě v měsících červenci a srpnu 2001 a náležející za službu vykonanou v únoru, dubnu a červnu 2001 v celkové částce 18 645 Kč (5043 + 4090 za únor 2001, 1049 + 796 za duben 2001, 4396 + 3271 za červen 2001).

Průměrný výdělek se podle výše citovaných pracovněprávních předpisů zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Vychází se tak z předpokladu, že náleží-li mzda (plat) za vykonanou práci, měla by tato mzda (plat) a doba odpracovaná v rozhodném období být ve vzájemné korelaci. Každé vychýlení z této rovnováhy v jedné z těchto veličin vede ke zkreslení průměrného výdělku, který pak neodráží zcela reálně situaci v daném čtvrtletí. Projednávaný případ ukazuje, že takové nerovnováhy mohou nastávat poměrně často; na některé zákonodárce již pamatoval (§ 17 zákona o mzdě obsahuje ve znění účinném v současné době odst. 9, dříve odst. 8, jenž pamatuje na případy, kdy je v rozhodném období zúčtována k výplatě mzda, která je poskytována za delší období), na některé, jak ukazuje projednávaný případ, by měl pomyslet rovněž. Bez výslovného pokynu zákonodárce se totiž nemůže ani správní orgán, ani soud odchýlit od jinak naprosto jasného znění zákona. Soud by tak za výjimečných okolností učinit mohl, pokud by to vyžadoval ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (srov. nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Soud ovšem k takovému postupu v projednávané věci neshledal dostatek důvodů. Je totiž nemyslitelné, aby žalovaný s poukazem na to, že žalobce nevykonal dobu služby v rozhodném období, vyloučil hrubý plat, jenž mu za tuto dobu náležel, z výpočtu. V tomto ohledu dává soud za pravdu žalobci, totiž že pokyn § 17 odst. 1 zákona o mzdě, pokud stanoví, že průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované k výplatě v rozhodném období, je a nepřipouštějící pochyby o svém výkladu. Pokud byly tedy v rozhodném období žalobci zúčtovány i částky, které měly být zúčtovány a vyplaceny dříve, jde patrně o pochybení na straně zaměstnavatele (služebního orgánu), leč pro stanovení veličin pro výpočet průměrného výdělku nemůže být tato skutečnost k žalobcově újmě (pokud neexistovala jiná dohoda o poskytnutí náhradního volna, měl být plat a příplatek za "práci přesčas" vykonanou v únoru 2001 zúčtován k výplatě nejpozději v květnu 2001 - viz výše cit. § 10 zákona č. 143/1992 Sb.). Ostatní částky náležející za "práci přesčas" vykonanou v dubnu a červnu již byly zúčtovány včas (v červenci a srpnu 2001); je tedy přímým důsledkem právní úpravy odměňování práce přesčas, že může docházet k časovému posunu zúčtování této mzdy (platu), a tedy i výplaty. Soud proto nemá žádné pochyby o tom, že takto zúčtované částky je nutno do výpočtu zahrnout.

O čem soud obsáhle zvažoval, to je druhá strana pomyslné mince tohoto výpočtu, totiž zda zákon (§ 17 odst. 1 zákona o mzdě) umožňuje korigovat vychýlení takto zjištěného průměrného výdělku (tj. v případě hodinového výdělku zjišťovaného z počtu hodin odpracovaných v rozhodném období) přičtením hodin odpracovaných v jiných rozhodných obdobích odpovídajících zúčtované mzdě (platu) k hodinám odpracovaným v rozhodném období. Na takto položenou otázku si soud odpověděl záporně, neboť i zde zákon hovoří jasnou řečí: průměrný výdělek se zjišťuje z doby odpracované v rozhodném období. Nerovnováha, která tak při stanovení průměrného výdělku vzniká (ve prospěch zaměstnance, v tomto případě i žalobce), obecně má příčinu v důsledku úpravy umožňující "posun" v zúčtování mzdy (platu) o několik měsíců, v některých případech pak i v chybném postupu zaměstnavatele. V posuzované věci sehrály svou roli oba faktory, ani jeden však nemůže jít k tíži žalobcově.

O tom, že zákonodárce si byl vědom důsledků této právní úpravy, svědčí novelizace zákona č. 221/1999 Sb., přijatá zákonem č. 254/2002 Sb. s účinností od 28. 6. 2002, která jednak změnila rozhodné období pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu ze čtvrtletí na kalendářní rok před zánikem služebního poměru, jednak (§ 143 odst. 4) z výpočtu některé součásti odměňování vyloučila - například i "doplatky platů vyúčtovaných za období předcházející rozhodnému období" - písm. d) (zde ponechává soud stranou ne zcela jasnou dikci tohoto ustanovení, které ostatně není pro posouzení věci , i když se zdá, že zákonodárce myslel na případy obdobné právě projednávané věci). Zákonodárce však pochopil, že při stanovení krátkého rozhodného období nemůže vyloučit výkyvy, které je možno objektivizovat právě a pouze jen stanovením delšího rozhodného období, což i učinil. V posuzované věci však soud vychází z právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, kdy tato úprava ještě účinná nebyla. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Žalovaný porušil zákon, pokud nezapočetl při výpočtu průměrného hrubého měsíčního platu pro stanovení výsluhových náležitostí hrubou mzdu (plat) zúčtovanou k výplatě v rozhodném období, a to včetně platu a příplatků takto zúčtovaných náležejících za výkon služby přesčas v jiném rozhodném období.