Vydání 7/2004

Vojenský úřad sociálního zabezpečení ve dvou rozhodnutích ze dne 31. 1. 2002 přiznal žalobci od 1. 1. 2002 odchodné v částce 228 666 Kč a výsluhový příspěvek v částce 15 626 Kč.

Ministerstvo obrany žalobou napadenými rozhodnutími ze dne 28. 3. 2003 zamítlo žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo.

Žalobce namítal, že jeho služební poměr zanikl podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. d) zákona o vojácích z povolání dnem 31. 12. 2001, přičemž mu vznikl nárok na výsluhové náležitosti za dobu 22 let. Na základě toho vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení dne 31. 1. 2002 shora označená rozhodnutí o přiznání odchodného a výsluhového příspěvku. Pro výpočet obou výsluhových náležitostí byl stanoven průměrný měsíční hrubý plat podle ustanovení § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, a to podle věty druhé. Průměrný měsíční plat byl tak zjištěn za celý kalendářní rok 2001. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, neboť měl za to, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení při aplikaci tohoto ustanovení nepostupoval správně. V ustanovení § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání se praví, že průměrným měsíčním hrubým platem je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních právních předpisů, kterým je ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. Je-li to pro vojáka z povolání výhodnější, je průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční hrubý plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr. Zanikne-li služební poměr posledním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný měsíční hrubý plat z tohoto kalendářního roku. Zákonná dikce tedy dává možnost použít pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu dvě různá období, a to kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok; vždy se však použije pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu to rozhodné období, které je pro vojáka z povolání výhodnější. Protože pro žalobce byl podle jeho názoru výhodnější výpočet průměrného měsíčního hrubého platu za kalendářní čtvrtletí, požadoval žalobce ve svých odvoláních provedení takového výpočtu.

Odvolací orgán však podaným odvoláním nevyhověl a napadená rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení potvrdil v celém rozsahu. V těchto rozhodnutích žalovaný shodně konstatoval, že v případě skončení služebního poměru dnem 31. 12. 2001 nelze aplikovat obecnou právní úpravu uvedenou v zákoně č. 1/1992 Sb., ale je nutné použít speciální úpravu stanovenou ve větě druhé ustanovení § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Text této věty podle žalovaného striktně určuje v návaznosti na splnění zcela konkrétní podmínky – doby skončení služebního poměru – konkrétní, jedinečný, speciální výpočet průměrného měsíčního hrubého platu, aniž by odkazoval na užití zvláštních předpisů, jak tomu je např. ve větě první. Žalovaný tak dospěl k závěru, že pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu je rozhodným obdobím pouze celý kalendářní rok 2001.

Žalobce považuje výklad tohoto ustanovení provedený žalovaným za nesprávný. Podle jeho názoru je nezbytné první i druhou větu tohoto ustanovení vykládat ve vzájemné souvislosti. Věta druhá v žádném případě není speciálním ustanovením k větě první v tom směru, že by vylučovala použití rozhodného období kalendářního čtvrtletí, ale pouze speciálním ustanovením k použití konkrétního kalendářního roku. Podle druhé části věty první by totiž v případě skončení služebního poměru dnem 31. 12. 2001 byl rozhodným obdobím celý kalendářní rok 2000, což zákonodárce zjevně nechtěl připustit. Proto byla do textu druhé věty zařazena taková formulace, aby v případě skončení služebního poměru posledním dnem v kalendářním roce byl rozhodným obdobím tento kalendářní rok, a nikoli kalendářní rok předcházející. Přistoupení na výklad předmětného ustanovení použitý Ministerstvem obrany by ve svém důsledku vedlo k neodůvodněnému rozdělení vojáků z povolání, kterým zanikl služební poměr, do dvou skupin. Jedna skupina by měla možnost použití výhodnějšího výpočtu průměrného měsíčního hrubého platu, zatímco druhá nikoli. Toto znevýhodnění určité skupiny vojáků z povolání nebylo, a ani nemohlo být, záměrem zákonodárce; proto je třeba výklad Ministerstva obrany odmítnout. Jiný postup by jednoznačně vedl k porušení ústavní zásady stejného zacházení a rovnosti v právech.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě obdobně jako ve svých rozhodnutích poukázal na to, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobcův služební poměr skončil dnem 31. 12. 2001, nelze aplikovat obecnou právní úpravu stanovenou zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, na kterou odkazuje poznámka pod čarou č. 30 začleněná ve větě první v § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Ustanovení § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání rozeznává dva základní způsoby určení průměrného měsíčního hrubého platu. V prvé řadě obecný způsob podle věty první § 143 odst. 3 tohoto zákona, kdy je prostřednictvím poznámky pod čarou č. 30 odkázáno na obecný předpis (který řeší problematiku stanovování průměrů pro pracovněprávní účely obecně), jímž je zákon č. 1/1992 Sb., podle nějž je z důvodu objektivizace výše průměrného měsíčního hrubého platu umožněno ještě provést porovnání s průměrným měsíčním hrubým platem za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr, a přiznat vojáku z povolání na základě kritéria výhodnosti výhodnější průměrný měsíční hrubý plat. Dále se jedná o speciální způsob podle věty druhé § 143 odst. 3 citovaného zákona, kdy se při splnění konkrétně určené podmínky „Zanikne-li služební poměr posledním dnem kalendářního roku ...“ zjišťuje průměrný měsíční hrubý plat „... z tohoto kalendářního roku“, aniž by text právní normy odkazoval na užití zvláštních právních předpisů a aniž by tento text obsahoval nutnost užití nějakého kritéria výhodnosti nebo nutnost porovnání s jinak určeným průměrným měsíčním hrubým platem (např. podle věty první § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání) z důvodu objektivizace průměrného měsíčního hrubého platu (jako v případě určení podle věty první § 143 odst. 3 tohoto zákona). Při obecném způsobu určení průměrného měsíčního hrubého platu je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, v němž je podíl proměnlivých složek platu značně různorodý, a z časového hlediska ne zcela objektivně odráží vypočtený měsíční průměr. Proměnlivé složky platu v něm mohou, ale nemusí být vyplaceny. Jak v obecném způsobu (podle věty první § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), tak ve speciálním způsobu (podle věty druhé § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání) je z uvedeného důvodu speciálním a do značné míry objektivnějším kritériem rozhodné období kalendářního roku. V obecném způsobu se na základě kritéria výhodnosti rozšiřuje užitá obecná právní úprava provedená zákonem č. 1/1992 Sb. o další rozhodné období, vyplývající přímo z textu právní normy zákona o vojácích z povolání (speciální právní úpravy ve vztahu k zákonu č. 1/1992 Sb.) o „... kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr“, a podle kritéria výhodnosti umožňuje přiznat spočítaný výhodnější průměrný měsíční hrubý plat. Pokrývá se tedy situace, kdy v obecném rozhodném období (předchozí kalendářní čtvrtletí) nebyly vyplaceny proměnlivé složky platu a tato situace se objektivizuje použitím speciálního rozhodného období (kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr), v němž vždy s vysokou pravděpodobností byly vyplaceny proměnlivé složky platu. Speciální způsob podle věty druhé § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání již takovouto objektivizaci nevyžaduje, a proto zde již není v textu právní normy stanoveno žádné kritérium výhodnosti nebo nutnost porovnání s jinak určeným průměrným měsíčním hrubým platem. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobcův služební poměr skončil dnem 31. 12. 2001, byla v rámci rozhodování v I. stupni správně aplikována věta druhá § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání a v odvolacím řízení nebylo shledáno porušení právních norem a vydané rozhodnutí bylo potvrzeno v celém rozsahu. V závěru svého vyjádření pak žalovaný poukázal na to, že použití obecného způsobu (předchozí kalendářní čtvrtletí) žalovanému nikdy nevyhovovalo, neboť krátký časový úsek zkresloval vypočtení průměru platu. To bylo jedním z důvodů pro novelizaci § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, provedenou zákonem č. 254/2002 Sb.

Nejvyšší správní soud, který věc podle § 132 s. ř. s. převzal k dokončení řízení, obě napadená rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).