Vydání 1/2003

Žalobce (mimo jiné) namítl, že při propuštění nebyla dodržena zákonná dvouměsíční subjektivní lhůta, ve které k propuštění mohlo dojít. Poukázal v tomto směru na porušené ustanovení § 106 odst. 3 písm. d) zákona o služebním poměru. Po skutkové stránce poukázal v tomto ohledu na to, že vědomost o údajném porušení služebních povinností měl služební funkcionář oprávněný k rozhodnutí již před podstatně delší dobou, než rozhodl o propuštění ze služebního poměru.

Soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou dodržení lhůty k propuštění žalobce ze služebního poměru; je-li taková námitka důvodná, nemá praktický význam zkoumat námitky další.

Ze spisů CŘ a GŘC plyne, že delikt, v jehož důsledku byl nakonec žalobce propuštěn ze služebního poměru, se měl stát 29. 8. 1997. Zjištěn byl kontrolou, kterou provedla kontrolní skupina GŘC dne 5. 3. 1998; ta zjistila podezření z trestné činnosti u několika celníků. O vlastním faktu kontroly podal stručnou zprávu řediteli CŘ ředitel 10. odboru GŘC dne 11. 3. 1998. Pracovník kontrolní skupiny poté předal orgánům Policie ČR doklady a učinil detailní trestní oznámení s popisem skutku, s jeho právním hodnocením a s uvedením seznamu celníků včetně žalobce, kteří měli postupovat v rozporu s celním zákonem, když stanovovali celní hodnotu dovážených vozidel nižší, než byla ve skutečnosti. Trestní oznámení je datováno 2. 4. 1998; následujícího dne, tj. 3. 4. 1998, oznámil v podrobné zprávě ředitel odboru GŘC řediteli CŘ, že bylo zjištěno závažné porušování celních předpisů některými celníky celního úřadu a že bylo podáno trestní oznámení. Současně připojil detailní dokumentaci (stejnopisy písemností, které byly předloženy Policii ČR).

Žalobci bylo sděleno obvinění z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (pro skutek, který se měl stát dne 29. 8. 1997) dne 28. 4. 1998 a následujícího dne jej ředitel CŘ zprostil výkonu služby (§ 27 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru); zproštění bylo poté ukončeno rozhodnutím ze dne 4. 6. 1998.

Trestní řízení proti žalobci neskončilo odsouzením: věc byla postoupena s tím, že skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění. Rozhodnutím ředitele celního úřadu ze dne 16. 6. 1998 byl žalobce potrestán kázeňským trestem za spáchání kázeňského přestupku (pro zmíněný skutek). Proti tomuto rozhodnutí se odvolal, ale rozhodnutím ředitele CŘ ze dne 5. 8. 1998 bylo jeho odvolání zamítnuto.

Ze služebního poměru byl žalobce propuštěn rozhodnutím ředitele CŘ ze dne 24. 8. 1998 podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru s odůvodněním, že zvlášť závažným způsobem porušil služební povinnost uloženou ustanovením § 28 písm. a) a b) zákona o služebním poměru, časově určeno "v období srpna 1997 nejméně v jednom případu". Žalobcovo odvolání (podané advokátem) pak žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16. 11. 1998 (podle fotokopie rozhodnutí, kterou advokát předložil, mu bylo doručeno 25. 11. 1998).

Ze skutkového příběhu, jak byl podle obsahu správního spisu nastíněn, je zřejmé, že základní žalobní námitka je důvodná.

Podle § 106 odst. 3 zákona o služebním poměru může být policista (celník) propuštěn z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c), d) a e) nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději ale do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí též doručeno.

Již Vrchní soud v Praze opakovaně vyložil, že pro počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty je rozhodující okamžik, kdy se služební funkcionář obeznámil se skutkovými okolnostmi případu v takovém rozsahu, že je možné i předběžné právní hodnocení. Není podmínkou, aby šlo o informaci zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné (např. disciplinární) řízení, nebo že by taková informace musela pocházet jen z určitého zdroje. Postačí, že informace má takovou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečí, že řízení o propuštění ze služebního poměru nebude zahajováno na základě informací nijak neověřených, nejasných či zřetelně nevěrohodných.

Na těchto závěrech setrvává i Nejvyšší správní soud.

Pak ovšem je nutno vyjít z toho, že potřebnou informaci získal ředitel Celního ředitelství v Praze (čili služební funkcionář, v jehož pravomoci bylo žalobce ze služebního poměru propustit) již z dopisu ze dne 3. 4. 1998, který mu byl s veškerou dokumentací, tehdy současně poskytnutou policii, zaslán z generálního ředitelství. Rozhodl-li o propuštění až 24. 8. 1998 (kdy zřejmě vyčkal výsledku disciplinárního řízení), stalo se tak očividně po lhůtě dvou měsíců. Protože tato lhůta má charakter lhůty prekluzívní, zanikla jejím uplynutím možnost propustit žalobce pro takový skutek ze služebního poměru.

Nad rámec toho, co bylo uvedeno, lze dodat, že rozhodnutí orgánu I. stupně o propuštění bylo žalobci předáno až 31. 8. 1998, tedy po uplynutí více než jednoho roku od skutku, v němž byl shledán důvod propuštění (skutek se měl stát 29. 8. 1997). Uplynula tedy marně také jednoroční lhůta objektivní.

Žalovaný - třebaže správně cituje závěry dřívějších rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve smyslu shora naznačeném - setrvává na názoru, že okamžikem zjištění důvodu pro propuštění je teprve právní moc rozhodnutí o uložení kázeňského trestu; při takovémto náhledu má lhůtu za dodrženu.

Takový názor je mylný. Nadto, co již bylo uvedeno, je vhodné připomenout i to, že - stručně řečeno - důvod propuštění je nutno hledat v tom, zda došlo k porušení služební přísahy (služební povinnosti); je-li nebo není-li takové porušení současně kázeňským přestupkem, je samo o sobě nerozhodné. Podmiňovat propuštění ze služebního poměru tím, že je pravomocně uznáno za kázeňský přestupek, je ostatně i nelogické: ke kázeňskému přestupku se vyhledává "zaviněné porušení základních povinností policisty" (§ 32 zákona o služebním poměru), zatímco k propuštění je nutno prokázat "porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem" (§ 106 téhož zákona). Zřetelně tu jde o dvě skutkové podstaty, které směšovat nelze. Z jejich právního vyjádření plyne i to, že ne každý kázeňský přestupek bude dostatečným důvodem pro propuštění ze služebního poměru.

Rozhodl-li tedy ředitel CŘ a poté i generální ředitel GŘC o propuštění, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; rozhodnutí, které vzešlo z řízení, které se zaměřilo na jiná skutková zjištění než ta, jež bylo třeba učinit, je namístě pro tuto vadu řízení zrušit. K tomu přistupuje i soudem zjištěná nezákonnost, spočívající v překročení zákonné prekluzívní lhůty.

Z vyložených důvodů proto soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil současně i rozhodnutí, které mu předcházelo.