Vydání 9/2025

[22] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve postavit najisto, jak stěžovatel vymezil jím tvrzené zásahy. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel v podané žalobě identifikoval celkem tři zásahy (viz bod 42 napadeného rozsudku): (1) předání osvědčení nově zvoleným členům Akademického senátu předsedou Hlavní volební komise na 1. zasedání dne 7. 2. 2020, (2) umožnění nově zvoleným členům Akademického senátu zasedat na uvedeném zasedání a (3) neposouzení elektronické volby těchto členů Hlavní volební komisí jako neplatné. Třetí zásah dle žalobních tvrzení podmiňoval zbylé dva.

[23] Stěžovatel ovšem za zásah neoznačil nečinnost (ve smyslu zásahu) Hlavní volební komise při vyřízení podané volební stížnosti, jak by vyplývalo z některých částí napadeného rozsudku. Jakkoli Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem (viz podrobněji dále), že „“ (bod 48 napadeného rozsudku), přesto nemohl městský soud dovodit, že „“ (bod 50). Vymezení zásahu je předmětem žalobních tvrzení a soud je oprávněn, případně i postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., „přimět“ žalobce k natolik jednoznačnému a konkrétnímu (zejm. skutkovému) popisu uvedeného jednání, aby bylo možno v dalším kroku zkoumat, zda, kdy a za jakých okolností se takto specifikované jednání vskutku odehrálo, případně zda, kdy a za jakých okolností se udály další skutečnosti rozhodné pro posouzení včasnosti žaloby. Soudu však nepřísluší, aby sám od sebe přeformuloval podstatu zásahu.

[24] Městský soud v průběhu ústního jednání předcházejícího vyhlášení rozsudku sice přiměl stěžovatele ke změně označení žalovaného (jakožto původce zásahu) u zásahu ad 3) shora vymezeného, stěžovatel však nadále setrval na vymezení zásahu jakožto zásahu spočívajícího v neplatnosti voleb kandidátů do akademického senátu (respektive neprohlášení neplatnosti voleb), jak vyplývá ze záznamu z jednání ze dne 24. 1. 2024. Ostatně takto také stěžovatelem tvrzený zásah městský soud správně vymezil ve výroku II napadeného rozsudku či v bodu 42 napadeného rozsudku, aby se ovšem v odůvodnění rozsudku vyjadřoval k nečinnosti Hlavní volební komise cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. V tomto ohledu jsou závěry napadeného rozsudku nepříliš srozumitelné. Nejvyšší správní soud v této souvislosti shledává nesprávným rovněž tvrzení městského soudu (bod 56), že „“ V uvedeném závěru opět městský soud zaměňuje zásahovou žalobu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu při vyřízení volební stížnosti a zásahovou žalobu, jíž stěžovatel zpochybnil platnost voleb do akademického senátu. Stěžovatel zásah správního orgánu vymezil druhým způsobem, a proto bylo povinností městského soudu posoudit takto vymezený zásah, což ostatně městský soud ve výroku napadeného rozsudku a v části odůvodnění učinil. Stěžovatel se i při nečinnosti žalovaného správního orgánu mohl domáhat vyslovení nezákonnosti zásahu spočívajícího v neplatnosti voleb do Akademického senátu a nikoli pouze namítat nevyřízení jeho volební stížnosti, protože jejím prostřednictvím nedosáhl ochrany nebo nápravy svých práv (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS). Opačný výklad by postrádal logiku, neboť by mohl implikovat, že v případě negativního vyřízení volební stížnosti stěžovateli nezbývá žádná možnost soudní ochrany, pakliže vyřízení volební stížnosti není rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního (viz dále). Městskému soudu nic nebránilo posoudit další skutečnosti, které měly vliv na posouzení přípustnosti, včasnosti či důvodnosti této části zásahové žaloby, a to včetně nevyřízení stížnosti stěžovatele na průběh a výsledky voleb do akademického senátu, nemohl však významně přeformulovat žalobcem tvrzený zásah.

[25] Nejvyšší správní soud přesto uvedená pochybení hodnotí toliko jako nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, které nezpůsobují jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud považuje za klíčové, že z napadeného rozsudku plynou důvody, pro které městský soud posoudil žalobu v části směřující proti zásahu spočívajícímu v neposouzení neplatnosti elektronické volby kandidátů na členy Akademického senátu za opožděnou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tudíž plynou důvody výroku II napadeného rozsudku, vůči nimž směřuje první stížností bod. Nejvyšší správní soud tedy může správnost úvah městského soudu vedoucích k odmítnutí části žaloby pro opožděnost přezkoumat. Nejvyšší správní soud se s nosnými závěry městského soudu ztotožnil.

[26] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné předně předestřít úvahy ohledně charakteru stížnosti podané dle čl. 8 odst. 5 volebního řádu, k níž se ostatně váže také třetí kasační námitka. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením městského soudu (bod 36 napadeného rozsudku), že „“

[27] Podle ustálené judikatury platí, že tam, kde se lze ochrany domoci v rámci systému veřejné správy, je na tom, jehož práva byla ohrožena nebo porušena, aby nejprve využil této možnosti. Teprve nedosáhne-li nápravy tímto způsobem, otevírá se mu cesta ke správnímu soudu, který žalobci poskytuje originární ochranu. Soudní ochrana v tomto smyslu nastupuje tehdy a tam, kde tyto prostředky ve veřejné správě k dispozici nejsou, nebo sice jsou, ale jejich použitím nedošlo ke zjednání nápravy, případně i tam, kde takové prostředky nejsou dostatečně efektivní a soudní ochranu odsouvají v čase tak, že ji vlastně činí toliko formální (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS, bod 40).

[28] Nejvyšší správní soud je srozuměn se skutečností, že soudní neshledala některé „stížnosti“ jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s., který představuje efektivní prostředek nápravy a který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu vyčerpat. Konkrétně se jednalo o stížnost dle § 261 daňového řádu (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs 58/2017-42, č. 3686/2018 Sb. NSS), stížnost podle § 175 správního řádu (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb. NSS), stížnost podle § 153 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2017, čj. 6 As 243/2017-21) či stížnost podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2023, čj. 5 As 80/2023-30). Zároveň ale platí, že mechanické přenášení závěrů vyslovených v naposledy citovaných soudních rozhodnutích by bylo chybné, naopak soud musí vážit, nakolik tyto závěry obstojí s ohledem na odlišný skutkový a právní rámec rozhodovaných případů (rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2021, čj. 10 As 350/2020-36, bod 21).

[29] Nejvyšší správní soud obecně akceptuje, že vzhledem k pestrosti činnosti veřejné správy mohou být i prostředky ochrany, jež je třeba před podáním přípustné zásahové žaloby vyčerpat, rozličné. Přesto mezi ně nelze řadit jakýkoli způsob, jakým lze vyjádřit nesouhlas s postupem správních orgánů (viz shora citovaný rozsudek čj. 6 As 243/2017--21, bod 9). Není ani podstatné, jak zákon ten či onen prostředek pojmenoval, ale jak jej komplexně upravil, zejména z hlediska zajištění ochrany hmotných nebo procesních práv konkrétní osoby, včetně navazující soudní ochrany. Ze shora citované judikatury plyne, že rozhodující skutečností je, (1) zda se daný opravný prostředek svou povahou a právní úpravou blíží spíše dozorčímu prostředku, resp. je nástrojem, který k němu může vést, (2) zda je na vyřízení stížnosti právní nárok, (3) zda její vyřízení samo o sobě znamená odstranění závadného stavu, případně (4) zda se o výsledku šetření a přijatých opatřeních stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Obecně je klíčové, zda postup předvídaný zákonem (tj. vyřízení stížnosti) skýtá dostatečný prostor k poskytnutí nápravy či ochrany před nezákonným zásahem, nebo se jedná spíše o formální než faktický prostředek nápravy a ochrany, jenž nemá dostatečný ochranný a nápravný účel ve smyslu § 85 s. ř. s.

[30] Volební stížnost dle čl. 8 odst. 5 volebního řádu tyto parametry účinného (efektivního) nápravného prostředku splňuje a představuje dostatečně silný prostředek k poskytnutí ochrany před nezákonným postupem v průběhu přípravy, průběhu nebo při výsledku voleb do akademického senátu. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s městským soudem, že by volební stížnost byla svou povahou obdobná stížnosti dle § 175 správního řádu.

[31] Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 6 As 380/2021-48 (bod 41), volební řád akademického senátu veřejné vysoké školy je dle zákona o vysokých školách jedním z obligatorních statutárních předpisů veřejné vysoké školy ve smyslu § 17 zákona o vysokých školách registrovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dle § 36 zákona o vysokých školách. Pro oba účastníky vztahu, v němž došlo k jednání, které je předmětem přezkumu, tedy stěžovatele (studenta vysoké školy) a vysokou školu, je tento volební řád součástí závazného normativního rámce. Byť je tedy právo podat stížnost zakotveno „pouze“ ve statutárním předpise vysoké školy, je třeba ji vnímat jako „jiný právní prostředek“ ve smyslu § 85 s. ř. s. Nejedná se zároveň o pouhý dozorčí prostředek, nýbrž o prostředek, jímž mohou být napravena pochybení nastalá v průběhu voleb do akademického senátu. Ustanovení čl. 8 odst. 5 volebního řádu výslovně stanoví, že Hlavní volební komise na základě stížnosti posoudí platnost voleb, přičemž volební řád normuje možnost opakování voleb (čl. 9), a to i při pochybení, která nastala ve fázi hlasování (čl. 9 odst. 4). Volební řád stanoví rovněž pevnou lhůtu, do níž musí být stížnost vyřízena, respektive vstříc uplatněným námitkám posouzena platnost volby. Stížnost tedy představuje procesní prostředek, jímž mohou být zpochybněny a zvráceny výsledky voleb, tj. napraveny nedostatky v hlasování, které namítá oprávněná osoba.

[32] Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelem, že není možné se ochrany nebo nápravy domáhat prostřednictvím stížnosti podané Hlavní volební komisi. Na uvedeném nic nemění, jestliže podle čl. 9 odst. 2 volebního řádu Hlavní volební komise nemůže vyřídit stížnost pozitivně rozhodnutím o opakování voleb, pokud již bylo členovi Akademického senátu předáno písemné osvědčení. Podle Nejvyššího správního soudu je totiž nezbytné odlišovat jednotlivé fáze a stádia voleb do Akademického senátu. Prvním stádiem je registrační (nebo též nominační) fáze, v níž jsou navrhováni kandidáti, kteří se budou ucházet o místo v Akademickém senátu. Druhou fází, jejíž průběh zpochybňuje stěžovatel, je hlasování, jež určí platně zvolené kandidáty. Za třetí fázi voleb pak lze považovat uvedení zvolených kandidátů do funkce, slovy volebního řádu vyhlášení platně zvolených kandidátů a předání písemného osvědčení o zvolení. Pro posouzení stěžovatelovy námitky je přitom zásadní skutečnost, že všechny tyto fáze se nepřekrývají, nýbrž volební řád stanoví jejich pevný harmonogram.

[33] Podle čl. 2 odst. 1 volebního řádu se volby do příslušného sboru konají v měsíci listopadu, přičemž konkrétní termín voleb stanoví Akademický senát (čl. 2 odst. 3 volebního řádu). Nejpozději jeden týden před prvním dnem voleb musí být předány návrhy kandidátů (čl. 5 odst. 3 volebního řádu) a alespoň 5 dnů před prvním dnem voleb musí být zveřejněny kandidátní listiny (čl. 6 odst. 1 volebního řádu). Tím končí registrační fáze voleb do Akademického senátu. Následuje stadium hlasování, jež zahrnuje samotné hlasování a zjišťování výsledků voleb, včetně možnosti jejich zpochybnění. Tato fáze skončí nejpozději do 21 dnů ode dne, kdy byly hlavní volební komisi a tajemníkovi Senátu předány výsledky hlasování (čl. 8 odst. 3), případně 21 dnů ode dne, kdy byla podána stížnost proti přípravě, průběhu a výsledkům voleb; rozhodující je, která z těchto skutečností nastala později (čl. 8 odst. 5 volebního řádu). Z uvedeného vyplývá, že posouzení platnosti voleb nastane nejpozději 29 dnů ode dne zveřejnění výsledků voleb, pakliže by byla volební stížnost podána v osmý, poslední den lhůty. Vždy však bezesporu dojde k posouzení volební stížnosti před třetí fází volebního procesu, tj. vyhlášením platně zvolených kandidátů a předáním písemného osvědčení o zvolení, které dle čl. 8 odst. 6 volebního řádu proběhne na prvním zasedání Akademického senátu konaném po 1. únoru.

[34] Stěžovatelova námitka, že o volební stížnosti nemůže být pozitivně rozhodnuto, pokud již bylo členovi Akademického senátu předáno písemné osvědčení, tedy nemůže být důvodná, neboť o volební stížnosti musí být vždy rozhodnuto před předáním písemného osvědčení a vyhlášením platně zvolených kandidátů, jimž vzniká členství v Akademickém senátu. V této době tak mohou být napravena případná pochybení nastalá v průběhu hlasování a v krajních případech mohou být vyhlášeny opakované volby dle čl. 9 volebního řádu. Podle Nejvyššího správního soudu přitom lhůtu k podání volební stížnosti nelze považovat za nepřípustně krátkou, neboť délka lhůty k podání volební stížnosti je ospravedlněna nezbytností ověření platnosti voleb před vyhlášením zvolených kandidátů a vznikem jejich funkce. Jestliže by tato lhůta dosahovala značné délky, byla by potenciálně zasažena schopnost Akademického senátu zasednout v plném složení. Navíc se vychází z předpokladu, že případné vady mající vliv na platnost voleb budou voličům známy, a proto mohou být uplatněny v krátké době po hlasování, což se uplatní i pro obecné volby (viz za všechny usnesení NSS ze dne 13. 12. 2012, čj. Vol 11/2012-63, č. 2795/2013 Sb. NSS, bod 41) i volby do Akademického senátu.

[35] Nejvyšší správní soud je srozuměn se skutečností, že v některých případech (stejně jako v posuzované věci) volební stížnost nemusí být fakticky vyřízena, případně může volič s jejím vyřízením nesouhlasit. V tomto případě musí být zajištěna jeho soudní ochrana, neboť procedura, v níž jsou utvářeny funkce členů kolegiálního akademického senátu veřejné vysoké školy, je veřejnoprávní a spadá do oblasti působnosti veřejné správy (viz v podrobnostech bod 34 rozsudku čj. 6 As 380/2021-48). Cestou soudní ochrany je však podání zásahové žaloby, neboť ačkoli Nejvyšší správní soud nesouhlasí s městským soudem, že vyřízení volební stížnosti neznamená odstranění závadného stavu, naopak v některých případech může vyřízení volební stížnost vést k nápravě tvrzeného závadného stavu, ztotožňuje se s městským soudem, že vyřízení stížnosti nepředstavuje rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu, takže nepřipadá do úvahy podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu či (v případě nevyřízení volební stížnosti) žaloby na ochranu proti nečinnosti.

[36] K naposledy uvedenému Nejvyšší správní soud poznamenává, že dřívější Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 147/2005-107, č. 923/2006 Sb. NSS) zastávala velmi široké materiální pojetí rozhodnutí. V materiálním pojetí je rozhodnutím jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci v jeho vrchnostenském postavení, bez ohledu na to, zda měl příslušnou formu nebo byl vydán v řádném (či vůbec nějakém) řízení. Toto materiální pojetí rozhodnutí správního orgánu bylo postupně korigováno směrem k pojetí tzv. materiálně formálnímu, které kladlo důraz na existenci formálního aktu naplňujícího znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).

[37] V usnesení ze dne 10. 7. 2018, čj. 9 As 79/2016-41, č. 3779/2018 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vymezil, že formálními znaky rozhodnutí jsou: (i) předepsaná formalizovaná podoba úkonu, který obvykle obsahuje výrok a odůvodnění; (ii) skutečnost, že úkon je vydáván v rámci formalizovaného postupu, byť nemusí jít o řízení ve smyslu správního řádu či daňového řádu; (iii) o průběhu a výsledku postupu je pořizována dokumentace; a (iv) výsledný úkon je oznamován účastníkům řízení. Za materiální znaky lze považovat: (i) jde o úkon orgánu veřejné správy, který (ii) byl učiněn při výkonu veřejné správy a (iii) jeho cílem bylo upravit právní postavení konkrétních adresátů, přičemž (iv) se skutečně v jejich právní sféře mohl projevit (rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2020, čj. 3 Afs 402/2019-49, bod 28).

[38] K tomu, aby určitý úkon správního orgánu bylo možné považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., musí ovšem vykazovat jak materiální, tak i formální znaky rozhodnutí. V rozsudku ze dne 13. 3. 2024, čj. 2 As 273/2023-29 (body 24 a 26), Nejvyšší správní soud shledal, že je to především formálnost či neformálnost stanoveného postupu, která i v mezích správního řádu (nikoli pouze soudního řádu správního) určuje, zda daný právně závazný úkon správního orgánu bude správním rozhodnutím podle § 9 a § 67 správního řádu. Dodal, že ne každý úkon správního orgánu, kterým je v širším slova smyslu rozhodováno o právech a povinnostech osob, resp. je pro své adresáty právně závazný, musí nutně mít podobu správního rozhodnutí.

[39] Nejvyšší správní soud nepopírá, že v případě rozhodování o volební stížnosti orgán veřejné správy rozhoduje o právním postavení konkrétních adresátů, přičemž posouzení volební stížnosti se může projevit v právní sféře zvolených kandidátů i voličů. Na straně druhé ovšem nelze přehlížet, že vypořádání volební stížnosti nesplňuje shora uvedené formální nároky kladené na správní rozhodnutí. Článek 8 odst. 5 volebního řádu nepředpokládá vypořádání volební stížnosti formou formalizovaného úkonu, sestávajícího z výroku a odůvodnění (znak první), ani nepředjímá existenci jakéhokoli formalizovaného postupu předcházejícího jejímu vyřízení (druhý formální znak rozhodnutí). Stanoví pouze oprávnění voliče podat volební stížnost, čemuž zrcadlově odpovídá povinnost Hlavní volební komise posoudit platnost voleb do 21 dnů ode dne, kdy stížnost obdržela. Jakým formálním způsobem tak učiní, volební řád nestanoví, předpokládá pouze posouzení platnosti voleb. Z vyjádření rektorky Univerzity Karlovy ze dne 8. 12. 2023 vyplývá, že o vyřízení stížnosti je její podatel vyrozuměn pouhou „odpovědí“. Jakkoli je tedy podáním volební stížnosti zahájeno řízení o přezkumu voleb, Hlavní volební komise fakticky žádné řízení o podané stížnosti nevede. O podané stížnosti jsou členové Hlavní volební komise neformálně zpraveni předsedou a vedou o ní neformální debatu. Z podstaty věci také není o průběhu postupu při vyřizování volební stížnosti pořizována dokumentace, stížnost je pouze interně projednána prostřednictvím e-mailové komunikace či na osobním setkání Hlavní volební komise. Uvedenému odpovídá skutečnost, že ke stížnosti stěžovatele se dochovala pouze e-mailová zpráva tajemnice legislativní komise Akademického senátu, která obsahovala návrh předsedy Hlavní volební komise na vypořádání (zamítnutí) volební stížnosti stěžovatele, aniž by bylo jakkoli zřejmé, že by o ní mělo být vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.

[40] Z uvedeného vyplývá, že v případě vypořádání volební stížnosti dle volebního řádu nejsou splněny prvé tři shora citované formální znaky rozhodnutí. Vypořádání volební stížnosti tak nemůže být považováno za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., proti němuž by bylo namístě brojit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu a v případě jeho nevydání ve stanovené lhůtě žalobou na ochranu proti nečinnosti. Jediným možným prostředkem ochrany je tedy žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

[41] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené činí dílčí závěr, že stížnost proti přípravě, průběhu a výsledkům voleb dle čl. 8 odst. 5 volebního řádu je třeba vnímat jako jiný právní prostředek ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s., který je nezbytné využít jako prostředek ochrany uvnitř veřejné správy. Tak také stěžovatel postupoval, neboť městský soud jednoznačně prokázal, že volební stížnost podal dne 25. 11. 2019. Zároveň považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně prokázané, že volební stížnost podaná stěžovatelem nebyla v rozporu s volebním řádem vyřízena Hlavní volební komisí. Proto stěžovateli nezbylo než proti průběhu hlasování, jež považoval za neplatné, brojit zásahovou žalobou. Z hlediska posouzení včasnosti žaloby (v části týkající se zásahu spočívajícímu v tvrzené neplatnosti voleb do Akademického senátu) je ovšem zásadní, že stěžovatelem vymezený zásah nelze považovat za trvající zásah, u něhož by nemohla uplynout subjektivní lhůta k podání žaloby.

[42] správních soudů rozlišuje zásahy trvající a jednorázové, případně jednorázové s trvajícími důsledky, neposkytuje ovšem návod, jak jednoznačně určit, zda se jedná o trvající zásah či o jednorázový zásah s trvajícími účinky. Proto je vždy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a posoudit povahu tvrzeného zásahu v intencích stávajících judikaturních východisek ve srovnatelných věcech (rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2024, čj. 7 As 194/2024-140, bod 21, nebo ze dne 16. 7. 2024, čj. 9 As 124/2024-63, bod 27). Trvající zásah spočívá v trvajícím, nepřetržitém stavu, jehož typickou vlastností je, že jeho intenzita v čase stoupá; čím delší zásah je, tím se zvyšuje i jeho intenzita, přičemž v některých případech může adresát veřejné správy pociťovat, že jde o zásah do jeho práv až po uplynutí určité doby, po kterou zásah trvá (rozsudek NSS ze dne 28. 12. 2022, čj. 3 As 235/2021-33, bod 23). Jednorázový zásah naopak spočívá v jedinečném izolovaném úkonu správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 2 Afs 144/2004-110), na čemž nic nemění, jestliže důsledky či účinky jednorázového zásahu nadále přetrvávají.

[43] Toto rozdělení nezákonných zásahů je podstatné z hlediska běhu lhůt k podání zásahové žaloby, protože od povahy zásahů se odvíjí lhůta pro podání žaloby (viz např. rozsudky NSS ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Aps 1/2013-51, ze dne 25. 4. 2019, čj. 9 As 83/2019-35, či ze dne 21. 1. 2021, čj. 9 As 55/2020-54). Je-li zásah jednorázový, počne objektivní lhůta pro podání žaloby běžet právě tímto zásahem – konkrétně stanoveným okamžikem, kdy k zásahu došlo. Subjektivní lhůta se odvíjí od okamžiku, kdy se do sféry žalobce dostaly potřebné informace o existenci tohoto zásahu do jeho práv a jeho původci. Je-li však zásah trvající, nemůže po dobu jeho trvání objektivní ani subjektivní lhůta k podání žaloby uplynout; v takovém případě totiž zásah nebyl ukončen, dochází k němu každý den znovu. Subjektivní lhůta k podání žaloby tak konsekventně začíná běžet každý den znovu, neboť o neukončeném trvajícím zásahu se jednotlivec „dozvídá“ každým dalším dnem až do ukončení takového zásahu (rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2021, čj. 3 As 231/2019-36, a nález ÚS ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, č. 94/2018 Sb. ÚS].

[44] Neposouzení voleb do akademického senátu na základě podané volební stížnosti jako neplatných je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné vnímat jako jednorázový, izolovaný úkon (zásah) správního orgánu. Tento úkon spočívající v přezkumu průběhu voleb a hlasování, který neodpovídá představám stěžovatele, nepředstavuje trvající stav. Jakkoli důsledky tohoto „zásahu“ mohou přetrvávat v podobě výkonu funkce člena Akademického senátu osobou, která byla dle žalobních tvrzení zvolena v neplatných volbách, samotné posouzení platnosti voleb představuje jednorázový zásah s trvajícími účinky. Přezkum voleb nelze chápat jako nepřetržitý stav, pročež nelze ani posouzení neplatnosti voleb vnímat jako trvající zásah, neboť takto vymezený zásah nespočívá v kontinuálním konání či naopak nečinnosti správního orgánu. Intenzita daného zásahu je nejsilnější v okamžiku, kdy není volba kandidátů prohlášena za neplatnou, a následný stav (výkon funkce člena Akademického senátu zvolenými osobami) je pouze důsledkem vyplývajícím z tohoto jednorázového úkonu správního orgánu. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatel může stále pociťovat jeho nepříznivé následky, ty jsou však jen logickým důsledkem jednorázového zásahu a nelze z nich vyvozovat závěr, že se jedná o zásah trvající. Výkon mandátu člena Akademického senátu je pouze logickým důsledkem jedinečného neopakovatelného úkonu správního orgánu, jímž bylo neposouzení neplatnosti voleb kandidátů. Tyto následky nemohou mít vliv na běh lhůty pro podání zásahové žaloby.

[45] Zásahová žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Zmeškání lhůty nelze prominout (§ 84 odst. 1 a 2 s. ř. s.). I v případě jednorázového zásahu s trvajícími účinky je dána dvouměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 10. 2015, čj. 7 As 107/2014-53, č. 3334/2016 Sb. NSS, či rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 9 As 351/2018-22, a ze dne 25. 4. 2019, čj. 9 As 83/2019-35). Stěžovatel byl v okamžiku vyhlášení výsledků voleb seznámen s tím, kdo byl zvolen do akademického senátu. Jestliže mínil, že výsledky voleb byly zmanipulovány a neodpovídají skutečné vůli hlasujících, a v tomto spatřoval nezákonný zásah správního orgánu, o tomto zásahu se bezesporu dozvěděl při vyhlášení výsledků voleb. Stěžovatel netvrdí, že teprve následně zjistil skutečnosti rozhodné pro určení nezákonnosti zásahu. Naopak z jeho stížnosti ze dne 25. 11. 2019 vyplývá, že domněnky, na kterých staví tvrzení o neplatnosti voleb do akademického senátu, mu byly známy již v době vyhlášení výsledků voleb.

[46] Zároveň Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným uznává, že jelikož v daném případě existoval jiný právní prostředek ochrany nebo nápravy, který bylo nutno využít před podáním zásahové žaloby, byl stěžovatel povinen nejprve vyčerpat tento prostředek ochrany, jímž byla volební stížnost. Subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby tak mohla začít běžet teprve od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o vyřízení prostředku ochrany, respektive od okamžiku, kdy správnímu orgánu marně uplynula lhůta pro vyřízení takového prostředku (bod 50 rozsudku čj. 6 As 380/2021-48).

[47] Článek 8 odst. 5 volebního řádu stanoví, že Hlavní volební komise posoudí na základě volební stížnosti platnost volby do 21 dnů ode dne jejího podání. Jestliže tedy stěžovatel podal volební stížnost dne 25. 11. 2019, bylo povinností Hlavní volební komise tuto volební stížnost posoudit nejpozději 16. 12. 2019. Od tohoto data začala stěžovateli běžet dvouměsíční subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s městským soudem, že žaloba ze dne 7. 4. 2020 nebyla v části, v níž se stěžovatel domáhal prohlášení elektronických voleb za neplatné, podána ve dvouměsíční lhůtě po marném uplynutí lhůty 21 dní stanovené k vyřízení stížnosti. Jakkoli městský soud dospěl k jím vyřčeným závěrům zčásti na základě nesprávných úvah, výrok II napadeného rozsudku, jímž došlo k odmítnutí žaloby pro opožděnost, obstojí. První kasační námitka tedy není důvodná.

[48] Ve druhé kasační námitce stěžovatel namítá, že předání osvědčení předsedou Hlavní volební komise nemá jen ceremoniální charakter. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem, že představuje akt ceremoniální, osvědčující oprávnění a postavení zvoleného člena Akademického senátu vzešlého z voleb.

[49] Nejvyšší správní soud odkazuje k výše uvedenému, kde předestřel tři fáze voleb do Akademického senátu. Z obsahu žalobní argumentace vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje průběh druhého stádia, tj. hlasování, neboť volby se dle jeho mínění konaly netransparentním způsobem a nebyla zaručena tajnost volby, protože se konaly prostřednictvím elektronického systému, do něhož provozovatel může libovolně zasahovat a pozměnit výsledky voleb. Z uvedeného vyplývá, že podstata stěžovatelovy argumentace se váže k průběhu hlasování a sčítání výsledků a nikoli k fázi uvedení zvolených kandidátů do funkce. Stěžovatelovy výtky směřující do této třetí fáze byly pouze přímým důsledkem jím deklarovaných pochybení nastalých ve fázi hlasování. Stále však stěžovatel svými tvrzeními zpochybňoval neplatnost samotné volby. Za této situace obstojí závěr městského soudu, že v tomto případě mělo předání osvědčení (ve vztahu k tvrzením stěžovatele) pouze ceremoniální charakter, respektive dle Nejvyššího správního soudu se jednalo pouze o důsledek jiného zásahu, jehož podstatu však městský soud nemohl přezkoumat pro opožděnost žaloby (viz výše).

[50] K naposledy uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že opačný výklad by ve své podstatě znamenal, že by bylo možno zpochybnit platnost hlasování nad rámec lhůt předpokládaných volebním řádem. Nejvyšší správní soud opakuje, že podání volební stížnosti dle čl. 8 odst. 5 volebního řádu má za cíl vyjasnit platnost hlasování před vznikem mandátu novým členům Akademického senátu. Jakkoli nelze vyloučit podání zásahové žaloby proti negativnímu vypořádání volební stížnosti či proti jejímu nevypořádání, nelze časově rozšiřovat možnost zpochybnění platnosti voleb též k okamžiku vyhlášení platně zvolených kandidátů a předání osvědčení dle čl. 8 odst. 6 volebního řádu, či dokonce k běhu jejich zastupitelského mandátu. Ke zpochybnění průběhu hlasování či sčítání výsledků je nezbytné využít právní instrumenty k tomu určené pro příslušnou fázi volebního procesu. Při vyhlášení platně zvolených kandidátů musí být významně omezena možnost zpochybnit proces hlasování, neboť je třeba lpět na skutečnosti, že tvrzená neplatnost voleb představuje jednorázový zásah s trvajícími důsledky, proti níž bylo třeba vznést námitky v jiné fázi volebního procesu. Ve třetí, poslední, jmenovací fázi by bylo možno zpochybnit pouze skutečnosti, které nastaly od doby zveřejnění výsledků voleb (čl. 8 odst. 4 volebního řádu) do vyhlášení platně zvolených kandidátů (například pokud by měla být za zvoleného kandidáta prohlášena osoba, která dle zveřejněných výsledků ve volbách neuspěla). Taková situace však v daném případě nenastala, neboť stěžovatelovy námitky proti volebnímu procesu směřovaly výhradně do fáze hlasování, ve vztahu k níž je předání osvědčení platně zvoleným kandidátům již pouze ceremoniálním aktem. Ani druhé kasační námitce tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.