Vydání 2/2020

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2019, čj. 1 As 210/2019-29)

Rektor Policejní akademie České republiky v Praze (dále jen „Policejní akademie“) vydal dne 24. 9. 2015 rozhodnutí, kterým podle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách odvolal žalobce z funkce děkana Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie (dále jen „fakulta“), neboť považoval za dostatečně odůvodněný závěr, že žalobce závažným způsobem poškozuje zájmy Policejní akademie.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze neshledal důvodnou a zamítl ji. Vzhledem k tomu, že rektor vydal rozhodnutí podle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách (tj. z vlastního podnětu), nebylo potřebné, aby odvolání žalobce z funkce děkana bylo schváleno kvalifikovanou většinou členů akademického senátu fakulty. Výsledek hlasování byl ostatně v zápisu zasedání akademického senátu fakulty ze dne 17. 9. 2015 interpretován tak, že se jedná o kladné vyjádření k zamýšlenému rozhodnutí rektora o odvolání žalobce z funkce děkana fakulty. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městský soud uvedl, že si lze představit konkrétnější odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce děkana, avšak napadené rozhodnutí nelze hodnotit jako nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí je zřejmé, že rektor vycházel ze zápisu ze zasedání akademického senátu Policejní akademie, v němž jsou popsány jednotlivé případy jednání žalobce, které byly důvodem jeho odvolání z funkce děkana. Závěr napadeného rozhodnutí má tedy oporu v obsahu správního spisu. Žalobce se dle zápisu ze zasedání akademického senátu Policejní akademie snažil ve dvou případech přemluvit studenty doktorského studia ke změně školitele pro vypracování potřebné práce. Žalobce přitom nebyl členem oborové rady a navrhoval studentům osobu, která nesplňovala podmínky pro výkon funkce školitele (navrhovaná osoba nebyla v seznamu školitelů a ani pracovníkem vysoké školy). Rovněž jednání s akademickými pracovníky nasvědčují tomu, že žalobce z titulu vedoucího fakulty změnil vyučovací předmět u jednoho z akademických pracovníků, u druhého pak vyvolal pocit nejistoty pro případ, že by chtěl změnit Fakultu bezpečnostně právní za Fakultu bezpečnostního managementu. Ve všech uvedených případech je třeba vzít v potaz, že jednal v pozici děkana fakulty, to znamená, že jak akademičtí pracovníci, tak studenti doktorského studia jeho vyjádření pociťovali jako vyjádření vedoucího, která jsou pro ně velmi významná. Pokud se jedná o otázku získání nájmu bytu z magistrátní kvóty Policie ČR, soud uvedl, že z dokladů založených ve spisu vyplývá, že žalobce nedisponoval doporučením rektora k získání nájmu, neboť měl jinou možnost bydlení v Praze. Snaha o získání nájemního bytu v Praze tak dle soudu nesvědčí o respektování zájmů školy a takovéto jednání mohlo poškodit pověst vysoké školy navenek vůči veřejnosti. K namítanému odvolání K. z funkce člena akademického senátu soud uvedl, že jde o zcela jinou záležitost než odvolání z funkce děkana rektorem vysoké školy. Podle městského soudu bylo podstatné, že řada méně závažných pochybení ze strany žalobce ve svém souhrnu odůvodňovala závěr, že žalobce vážným způsobem poškozuje zájem vysoké školy.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítl, že v § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách (tj. který upravuje odvolání děkana z vlastního podnětu rektora) je presumována první aktivita rektora. Rektor, který je v denním styku s děkanem a má nejvíce informací o jeho pochybeních, aktivizuje akademický senát, aby se vyjádřil k jeho odvolání. V posuzovaném případě byl však postup odlišný: akademický senát fakulty svolal jednání, na němž projednal odvolání děkana fakulty. Potřebný počet hlasů k odvolání děkana nebyl získán, proto až následně po delší době tento bod jednání posloužil jako souhlas nebo vyjádření k odvolání děkana. Tímto postupem byl porušen zákon a je jednoznačně zřejmé, že určitá skupina na Policejní akademii měla zájem na odvolání děkana. Pokud by soud sledoval časovou souslednost jednotlivých podání návrhů, musel by dojít ke stejným závěrům jako stěžovatel.

V souvislosti s řešením situace K. (pozn. Nejvyššího správního soudu: jedná se o vysokoškolského pedagoga, člena akademického senátu fakulty), který několikrát v podnapilém stavu jel vozidlem a naboural řadu osobních vozidel zaparkovaných v ulici, stěžovatel připomněl, že tato skutečnost byla uvedena v úvodních titulcích v hlavních zprávách České televize i televize NOVA, z nichž bylo zřejmé, že se jedná o pracovníka Policejní akademie. Následně byl K. odsouzen pro trestný čin. Dle stěžovatele je podivné, že soud v uvedeném nespatřoval závažné poškození školy (nebo to z rozsudku nevyplývá), pouze konstatoval, že se jedná o jiný postup než odvolání z funkce děkana.

Stěžovatel zásadně nesouhlasí se stanoviskem městského soudu, že řada méně závažných pochybení ze strany stěžovatele ve svém souhrnu odůvodňovala závěr, že stěžovatel závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy. Pokud soud považuje tato pochybení za závažná, je nutné, aby ve smyslu zásady rovněž slyšel druhou stranu. Stěžovatel se k těmto důvodům rozsáhle vyjádřil v žalobě a replice, které přiložil ke kasační stížnosti. Nepovažuje proto za nutné tyto skutečnosti znovu rozvádět. Pouze uvedl, že v době, kdy žádal o byt, měl pravomoci vůči příslušníkům policie zařazeným v Policejní akademii ministr vnitra, nikoliv rektor Policejní akademie. Stěžovatel nechápe, jak mohl poškodit dobrou pověst vysoké školy navenek vůči veřejnosti, pokud podal řádnou žádost na Magistrát města Prahy, který ji přijal, a ministr vnitra jeho žádost doporučil.

Pokud se jedná o obsah správního spisu, kterým soud argumentuje, stěžovatel upozornil, že do něj neměl přístup, čehož patrně žalovaný využil a do spisu zařadil dokumenty, které neodpovídají realitě a s nimiž se v podstatě stěžovatel neměl možnost seznámit. Pokud by soud vycházel z toho, že Policejní akademie je „akademický orgán“, který spadá do zájmové samosprávy veřejné správy, a vzhledem k tomu není možné jeho rozhodnutí přezkoumávat a je nutno vycházet z premisy jeho správnosti, je potom zbytečné, aby zákon o vysokých školách kogentně upravoval postup při odvolání děkana.

Na okraj stěžovatel uvedl, že po jeho odvolání se děkankou fakulty stala předsedkyně akademického senátu fakulty, která odvolání děkana navrhovala. Po ní se stal děkanem člověk, který podal podnět k trestnímu stíhání partnerky stěžovatele.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelovou interpretací § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách. Na rektora se postupně obrátili předsedové všech akademických senátů, tj. univerzitního senátu a dvou fakultních senátů, aby byl stěžovatel odvolán z funkce děkana. Stěžovatelův výklad by předpokládal, že je rektor povinen sám aktivně vyhledávat a zjišťovat pochybení děkana fakulty, aby mohl následně postupovat podle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách. V posuzované věci si rektor osvojil zdůvodněný názor všech akademických senátů, že stěžovatel jako děkan závažným způsobem poškozuje zájmy vysoké školy. Zákon přitom toliko stanoví, že před tím, než rektor odvolá děkana z funkce, musí mít souhlas univerzitního akademického senátu a věc má být projednána v akademickém senátu fakulty.

Logickým a systematickým výkladem § 28 zákona o vysokých školách ve spojení s § 27 téhož zákona lze dle žalovaného dospět k závěru, že slovní spojení „“ rektora jinými slovy znamená „“ podle § 28 odst. 1 a § 27 odst. 4 zákona o vysokých školách. Ve stejném smyslu toto slovní spojení ostatně používá řada jiných právních předpisů. Stěžovatel brojí proti svému odvolání argumenty, které nejsou v souladu se standardními metodami práva, a dopouští se přepjatého formalismu.

Žalovaný upozornil, že stěžovatel neuplatnil v kasační stížnosti důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného rozsudku. U jednotlivých skutků, které jsou stěžovateli přičítány, stěžovatel nesplnil důkazní povinnost podle § 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nenavrhl provedení důkazů, které by tato zjištění vyvracely, a to ani v žalobě ani v replice ani při jednání soudu před vydáním napadeného rozsudku.

S městským soudem se žalovaný ztotožnil v tom, že případ K. s posuzovaným případem nijak nesouvisí. Dále nepřisvědčil stěžovateli, že v době, kdy žádal o magistrátní byt, nebyl v pravomoci rektora Policejní akademie. Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele, že neměl přístup do správního spisu, stěžovatel totiž o nahlédnutí do spisu nikdy nepožádal.

Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.