Vydání 9/2025

(…) [18] Je tedy třeba zhodnotit, zda právní posouzení městského soudu je v souladu s rozhodnou právní úpravou. Nejvyšší správní soud přitom s vymezením právního pojmu taxislužba tak, že zahrnuje i okružní jízdy (v běžném slova smyslu; v tomto rozsudku se soud nezabývá právním pojmem vymezeným v návaznosti na unijní předpisy v § 2 odst. 19 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 31. 7. 2022 jakožto druh mezinárodní přepravy osob), souhlasí.

[19] Podle § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě je .

[20] Podle § 2 odst. 3 zákona o silniční dopravě je .

[21] Podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě je .

[22] Podle § 2 odst. 11 zákona o silniční dopravě je

-

.

[23] Podle § 2 odst. 16 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 31. 7. 2022

[24] V ustanoveních § 21 odst. 4 až 6 zákona o silniční dopravě je stanoveno, že vozidlo taxislužby musí být buď viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou a vybaveno taxametrem (odst. 4), nebo přeprava musí být poskytnuta na základě písemné smlouvy uzavřené před zahájením přepravy anebo na základě objednávky provedené elektronickými prostředky jinou než hlasovou službou (odst. 5), takže cestující před zahájením přepravy, popř. jejím objednáním disponuje údaji o trase, ceně přepravy a totožnosti dopravce a řidiče.

[25] Podle dalších ustanovení musí mimo jiné dopravce taxislužbu provozovat jen vozidlem zapsaným v evidenci vozidel taxislužby (nejde-li o přepravu vozidlem zákazníka) a za pomoci držitele oprávnění řidiče taxislužby (odst. 1 a 3). Takové oprávnění může získat jen osoba starší 21 let, která je spolehlivá, což znamená, že v posledních 3 letech jí nebyl uložen trest za vyjmenované přestupky na úseku taxislužby ani v posledních 2 letech za přestupky spočívající v řízení v opilosti či odmítnutí vyšetření na požití alkoholu či návykové látky, nemá zakázán výkon práce řidiče taxislužby a že nebyla odsouzena za vyjmenované úmyslné trestné činy zejména násilné, sexuální a majetkové povahy (§ 21c v návaznosti na § 9 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Vozidlem zapsaným v evidenci vozidel taxislužby může být jen vozidlo kategorie L nebo M1 [§ 21a odst. 1 písm. a) téhož zákona], které podléhá povinnosti absolvovat pravidelné technické prohlídky každý rok [§ 40 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích].

[26] Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že svou činnost považuje za neregulovanou zákonem o silniční dopravě, jelikož s ohledem na to, že jí nabízené okružní jízdy začínají a končí na v zásadě stejném místě, nelze je vůbec považovat za silniční dopravu, a tedy ani za taxislužbu jakožto jeden z poddruhů regulované silniční dopravy, neboť neuspokojuje přepravní potřebu a neposkytuje přepravu. Tento její výklad však nelze považovat za správný. V dané souvislosti přitom není rozlišování mezi nedokonavým videm slova přemísťování, užitým v § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě pouze v souvislosti se samotnými vozidly (nikoliv s osobami), a dokonavým videm slova přemístění, jež používá mimo text zákona stěžovatelka. Žalovanému je třeba přisvědčit, že výklad práva nelze omezit na čistě jazykový výklad, jenž nelze ani přeceňovat v případě panujícího napětí s výsledky dalších výkladových metod. Nadto Nejvyšší správní soud konstatuje, že výklad stěžovatelky ani nemá dostatečný základ v samotném jazykovém znění, jež představuje interpretační odrazový můstek.

[27] Z výše citovaného § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě plyne, že taxislužba je skutečně definována, jak uvádí žalovaný, jako zbytková kategorie osobní silniční dopravy pro cizí potřeby tzv. malými vozidly – každá osobní doprava malými vozidly pro cizí potřeby, není-li některým z vyjmenovaných zvláštních druhů silniční dopravy (linková osobní doprava, mezinárodní kyvadlová doprava nebo příležitostná osobní silniční doprava), je taxislužbou. Není sporu o to, že stěžovatelka neprovozuje linkovou osobní dopravu, mezinárodní kyvadlovou dopravu ani příležitostnou osobní silniční dopravu. O povaze služeb stěžovatelky jakožto příležitostné osobní silniční dopravy by bylo možné uvažovat pouze do 30. 4. 2013, s účinností od 1. 5. 2013 ale byla zákonem č. 102/2013 Sb. změněna její definice tak, že nově zahrnuje osobní přepravy malými vozidly jen v případě, jedná-li se o mezinárodní dopravu.

[28] Je tedy nutné ověřit, zda činnost stěžovatelky představuje osobní silniční dopravu pro cizí potřebu. O tom, že stěžovatelka při své činnosti uzavírá závazkové smluvní vztahy se zákazníky, kteří mají zájem obhlédnout si při jízdě pseudohistorickými vozidly stěžovatelky pražské památky, pochyb být nemůže. Klíčovým definičním pojmem tak zůstává otázka, zda stěžovatelka poskytuje „“, která podle definice v § 2 odst. 3 zákona o silniční dopravě má být předmětem uzavíraného závazku (poskytovaná služba má uspokojovat přepravní potřebu zákazníka) a která je zároveň podle § 2 odst. 1 a odst. 8 zákona o silniční dopravě definičním znakem osobní silniční dopravy i taxislužby jako jejího poddruhu (přeprava osob včetně jejich zavazadel).

[29] V návaznosti na argumentaci městského soudu lze podotknout, že pojem silniční doprava je, jak plyne z § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě širší, neboť zahrnuje nejen přepravu osob a nákladu, ale i přemísťování vozidel samých po pozemních komunikacích i ve volném terénu. Samotné přemísťování pseudohistorických vozidel bez cestujících ovšem není podstatou ani smyslem podnikání stěžovatelky, byť k němu nepochybně také občas dochází. Nelze je tedy použít jako nosný argumentační podklad pro závěr, že služba poskytovaná stěžovatelkou je silniční dopravou a zároveň taxislužbou. Je tedy klíčové si vyjasnit význam pojmu „“, jenž napomáhá definovat i související pojem přepravní potřeba zákazníka.

[30] Pojem „“ legální definici postrádá, Nejvyšší správní soud ovšem souhlasí s tím, že jeho podstatou je přemístění osob či zvířat nebo věcí. Jak přitom připomíná žalovaný svými šířeji pojatými komparacemi, vedle regulace silniční dopravy je veřejnoprávními normami regulována též doprava drážní, letecká či vodní, jež též slouží k přepravě osob, zvířat a věcí. Při definici silniční dopravy tak nelze u přemístění od použitého vozidla, kterým z povahy věci musí být silniční dopravní prostředek. Silniční doprava není vázána jen na pozemní komunikace, neboť zahrnuje pohyb i ve volném terénu, což jen ukazuje, že záměrem zákonodárce bylo přijatou regulací obsáhnout přesunování osob, zvířat a věcí vozidly co nejšířeji; takto pojatému definičnímu úsilí zákonodárce tak zjevně neodpovídá představa stěžovatelky, že by hodlal mimo předmět regulace ponechat podnikání, jehož předmětem je činnost zcela srovnatelná s činností spočívající v přemístění osob, zvířat a věcí silničními vozidly, která se odlišuje jedině tím, že start a cíl poskytované služby je v zásadě totožný.

[31] Přesto ale mimo rámec regulace zákonem o silniční dopravě zůstávají určité činnosti, které jsou přemístěním osob, zvířat a věcí. Jsou to ovšem služby, při nichž je přemisťování prováděno jinými než silničními vozidly – jako např. vozidly drážními, ale též mechanismy, které nemají povahu vozidla (výtahy, jeřáby, či též stěžovatelkou zmiňovaným hypotetickým teleportem), anebo prostou lidskou či zvířecí silou (projížďka na koni, služby nosiče). I takto je realizována přeprava, ovšem nejde o silniční dopravu. Dále lze poznamenat, že s ohledem na široce pojatou definici silniční dopravy v § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě regulace zahrnuje i přepravu silničními vozidly realizovanou nepodnikatelsky (např. pro humanitární účely, v rámci činnosti zájmových spolků apod.), byť z kontextu dalších navazujících ustanovení vyplývá, že většina zakotvovaných povinností se týká silniční dopravy realizované v rámci podnikatelské činnosti. Z důvodové zprávy vládního návrhu novely, jež přepsala definiční ustanovení (zákon č. 150/2000 Sb. účinný od 1. 7. 2000), lze pouze dovodit, že zákonodárce neměl ambici právní regulaci v tomto zákoně vztahovat na čistě soukromé přepravy pro individuální potřebu (viz zvláštní část; k § 1).

[32] Z jazykové analýzy rozhodných ustanovení s přihlédnutím k jejich kontextu tedy nevyplývá, že by služba poskytovaná stěžovatelkou neměla představovat silniční dopravu. Z textu zákona vůbec neplyne, že by přepravou poskytovanou v rámci silniční dopravy muselo být jen přemístění osob, zvířat či věcí z bodu A do odlišného bodu B, jak se stěžovatelka snaží ve své argumentaci podsouvat. Naopak široce pojaté definice naznačují, že zákonodárce hodlal pod pojem silniční doprava zahrnout co nejširší rozsah přepravních činností za využití vozidel. Historická metoda výkladu tento závěr částečně též podporuje, neboť vyjadřuje záměr ponechat mimo předmět regulace jen individuální dopravu (a přepravu vozidly ozbrojených sil). Široce pojatým formulacím zcela bezpochyby odporuje výklad, jenž by jen z důvodu zokruhování přepravy vyjímal v ostatních parametrech zcela srovnatelné přepravní služby z rámce regulovaných činností.

[33] Stěžovatelce ostatně nelze dát za pravdu ani v té části její argumentace, kde se snaží vymezit výslovně nedefinovaný pojem „“ odkazem na odbornou literaturu. Odkazovaná literatura se zabývá významovými rozdíly pojmů „“ a „“ v běžném spisovném jazyce, od nějž se ale z různých důvodů může právní užití těchto pojmů odlišovat. Stěžovatelka přitom pomíjí, že dílo, na které primárně odkazuje, se vedle toho zabývá i právním významem použité terminologie a posléze přímo na příkladu okružních vyhlídkových jízd v podkapitole 5.4.3 dochází k závěru, že výklad, podle nějž se musí výchozí a cílové místo přepravy lišit, je , a to jak v rovině soukromoprávní (přepravní smlouva podle § 2550 občanského zákoníku; výjimku představuje jen zasílatelská smlouva podle § 2471 odst. 1 občanského zákoníku), tak veřejnoprávní, když uvádí, že „ rozumí ‚(...) činnost, při níž mezi provozovatelem této dopravy (dále jen »dopravce«) a osobou, jejíž přepravní potřeba se uspokojuje, vzniká právní vztah, jehož předmětem je přeprava osob (...)‘.-“Frinta, O. . cit. výše. Citované závěry odkazované odborné literatury, s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, tudíž stanovisko stěžovatelky ve skutečnosti nepodporují.

[34] Zcela nepominutelným argumentem je pak i výklad teleologický, který také dává za pravdu žalovanému. Stěžovatelce lze přisvědčit snad jen v tom, že ochrana zákazníků před předražováním v oblasti taxislužby je také jednou ze složek regulace obsažené v zákoně o silniční dopravě. I když významná část této regulace se nachází též v cenových předpisech, zákon o silniční dopravě obsahuje v § 21 odst. 4 až 6 také řadu ustanovení, která posilují ochranu zákazníků před předražováním (byť jde spíše o pravidla mající bránit podvodným jednáním) např. v podobě požadavků na sdělení cenových podmínek přepravy před zahájením přepravy, viditelné zobrazování ceny na taxametru, není-li cena písemně či elektronicky ujednána předem, předání písemného dokladu o přepravě a vedení evidence jízd provozovatelem taxislužby. Mnohem důležitější je ovšem fakt, že tím se rozhodně regulace v zákoně o silniční dopravě (a tedy ani její cíl) nevyčerpává. V případě taxislužby je zde i řada dalších povinností, které mají v konečném důsledku chránit zákazníky ať již před nebezpečím plynoucím z nevhodného technického stavu použitého vozidla (požadavek na častější technické kontroly a na adekvátní kategorii vozidla, jež má sloužit přepravě osob) či osoby řidiče vozidla (věk, podrobně definovaná spolehlivost). Ačkoliv poskytování okružních jízd za předem avizované ceny (pomine-li soud samotnou výši cen, která skutečně není zákonem o silniční dopravě regulována) cestující neohrožuje, jejich zájem bezpochyby může být dotčen, pokud by byli přepravováni nevyhovujícími vozidly (žalovaný trefně poukazoval na to, že v minulosti např. narazil i na případ, kdy pseudohistorické vozidlo zajišťující turistické projížďky městem bylo zapsáno jako sněžná rolba) nebo řidiči s rizikovou historií. Z hlediska účelu regulace tedy není v těchto oblastech žádný rozdíl mezi přepravou osob z místa A do místa B a jejich přepravou zakončenou v místě, jež bylo i místem výchozím. Výklad zastávaný stěžovatelkou je tak s ohledem na cíle regulace v zákoně o silniční dopravě neobhajitelný, a to ani s odkazem na to, že podléhá živnostenským předpisům. Tyto předpisy totiž srovnatelnou ochranu cestujícím přepravovaným stěžovatelkou neposkytují.

[35] Není tedy důvodu se dívat pohledem zákona o silniční dopravě odlišně na vyhlídkové jízdy poskytované na trase zakončené v jiném než výchozím bodě jízdy a na vyhlídkové jízdy, jejichž trasa je okružní a vrací se zpět do výchozího bodu. Přepravu nelze hodnotit jen podle toho, zda se výchozí a konečný bod cesty liší, nýbrž je třeba zohledňovat i to, že jejím smyslem může být i postupné přesouvání cestujících mezi jednotlivými destinacemi, které pro ně představují dílčí přepravní cíle, a to dokonce i tehdy, pokud v těchto dílčích cílech vozidlo neopouští, ale spokojí se s jejich zhlédnutím z pohodlí svého sedadla. Fakt, že v konečném výsledku cestující nebyli vyloženi na jiném místě, nijak nezpochybňuje to, že během poskytované služby cíleně docházelo k jejich přepravě. Jinými slovy, poskytovanou službu z regulace zákona o silniční dopravě nevyřazuje ani to, že v jejím případě platí, že cesta je cíl.

[36] Konečně žádný vliv na tyto závěry nemá ani skutečnost, že v průběhu přepravy byla uspokojována také potřeba zákazníků obeznámit se s pamětihodnostmi historického centra města a případně i jejich zájem svézt se vozidlem, jež vypadá jako veterán, neboť tím není nijak zpochybněno, že souběžně byla uspokojována i jejich přepravní potřeba. Bez realizace přepravy mezi jednotlivými body na okružní trase by totiž stěžovatelka tyto souběžné potřeby cestujících z oblasti cestovního ruchu uspokojit nemohla.

[37] Tvrdí-li pak stěžovatelka, že vůbec neposkytovala přepravu, ale pouze zájemcům pronajímala vozidlo i s řidičem a že jen poskytovala službu cestovního ruchu, Nejvyšší správní soud musí upozornit na skutečnost, že tuto argumentaci neuplatnila včas v žalobní lhůtě u městského soudu. Důsledkem toho je, že tyto důvody kasační stížnosti nejsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustné a Nejvyšší správní soud nemůže hodnotit, zda žalovaný správně vyhodnotil zjištěný skutkový stav, ani se vyjadřovat k otázce, zda případné podřazení poskytované služby zákonu o cestovním ruchu vylučuje, aby se na poskytovatele vztahovaly zároveň i povinnosti ze zákona o silniční dopravě. Odpovídající reakce se nicméně stěžovatelce dostalo v napadeném rozhodnutí, kde se žalovaný s těmito odvolacími námitkami vypořádal.

[38] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že poskytování služby vyhlídkové jízdy vozidlem určeným pro nejvýše 9 osob včetně řidiče je silniční dopravou a spadá pod zákonnou definici taxislužby podle § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě, třebaže jízda začíná i končí v tomtéž místě.