Vydání 2/2026

[8] Rozšířený senát se přednostně zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat, neboť pouze v tom případě by se mohl zabývat předloženou otázkou a právním názorem vyloženým druhým senátem. Podle § 17 odst. 1 věty první s. ř. s.,

[9] Předkládající druhý senát zjevně dospěl k právnímu názoru odlišnému od závěrů usnesení čj. 7 As 274/2016-16.

[10] Kromě existence odlišného právního názoru je však pravomoc rozšířeného senátu podmíněna též tím, že sporná otázka je pro řešení posuzované věci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 6. 2007, čj. 2 Afs 52/2006-86, č. 1762/2009 Sb. NSS). V pravomoci rozšířeného senátu totiž není vytváření akademických rozhodnutí, která nemohou být předkládajícím senátem v posuzované věci jakkoliv využita (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 2. 2017, čj. 1 As 72/2016-48, č. 3539/2017 Sb. NSS, bod 27).

[11] V nyní projednávané věci dospěl soud (předsedkyně senátu) před jejím postoupením rozšířenému senátu k závěru, že podání (kasační stížnosti) učiněné e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu je podáním učiněným v jiné formě ve smyslu § 37 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Vzhledem ke skutečnosti, že toto podání nebylo v zákonné třídenní lhůtě potvrzeno písemným podáním shodného obsahu ani nebyl předložen jeho originál, rozhodl se soud k tomuto podání nepřihlížet, o čemž učinil záznam do spisu i informačního systému soudu. Tuto skutečnost rovněž sdělil podateli (žalobci).

[12] Právní závěr soudu, že pro rozpor s požadavky § 37 odst. 2 věty druhé s. ř. s. nebude k podání přihlížet, sice není vydán ve formě rozsudku či usnesení, to však neznamená, že není pro soud závazný. Soud po jeho přijetí, vyznačení ve spisu a sdělení (byť dopisem) podateli nemůže učiněný závěr změnit a podáním se opětovně začít věcně zabývat. Ostatně nelze přehlížet, že požadavek kvalifikované formy zákon stanoví pro úkony, . To ještě zvyšuje požadavek na důvěru v úkony soudu, včetně jejich neměnnosti.

[13] Pokud by soud nebyl vázán svým rozhodnutím nepřihlížet k podání, nebyla by tato situace v případě podání, jimiž se řízení před soudem zahajuje, prakticky odlišitelná od nečinnosti (průtahů v řízení před soudem). To by ovšem znamenalo značnou právní nejistotu jak samotného podatele, tak ale i ostatních účastníků soudního řízení, případně osob zúčastněných na řízení. Neexistovala by prakticky žádná časová hranice, po jejímž překročení by soud nemohl změnit svůj náhled a začít se věcí zabývat. Taková situace by byla ve svých důsledcích protiústavní, neboť by zakládala stav naprosté právní nejistoty (nálezy ÚS ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, č. 347/2020 Sb., , bod 36; a ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1038/25, , body 1, 49, 58, 63, 64 a 66), i když ochrana proti postupu soudu, byť jen v podobě ústavní stížnosti, existuje.

[14] Současně nelze přehlédnout, že v ochraně proti průtahům hraje významnou roli správa soudů, tedy moc výkonná. Ačkoliv orgány správy soudů nejsou oprávněny vyřizovat stížnosti týkající se rozhodovací činnosti, jsou oprávněny vyřizovat stížnosti, jde-li mimo jiné o průtahy v řízení § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Vyřizování těchto stížností, pokud by mělo zahrnovat i možnost státní správy soudů posuzovat, zda řízení bylo nebo nebylo řádně zahájeno, by mohlo představovat nástroj do nezávislosti soudního rozhodování.

[15] Aniž obdobné závěry formuloval výslovně, vychází z podstaty uvedeného hodnocení i Ústavní soud. V nálezu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/24, s odkazem na svou předchozí judikaturu konstatoval, že nepřihlédnutí k návrhu na zahájení řízení pro domnělé nedodržení formy podání je možným porušením práva na přístup k soudu, resp. porušením zákazu . I v uvedené věci považoval Ústavní soud za zásah orgánu veřejné moci postup Nejvyššího správního soudu, který nepřihlédl k návrhu stěžovatele, nikoliv průtahy tohoto soudu v řízení o takovém návrhu. Tomu odpovídala i ústavněprávní kvalifikace zásahu, který byl vzhledem k důvodnosti návrhu shledán v rozporu s právem na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V návaznosti na to Ústavní soud zakázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby pokračoval v uvedeném postupu, a přikázal mu, aby při splnění dalších podmínek řízení návrh stěžovatele projednal. Ústavní soud tak v postupu soudu nespatřoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

[16] Současně je z citovaného nálezu zřejmé, že existuje prostředek obrany proti postupu soudu spočívajícímu v nepřihlížení k podání, není-li možné účinně využít prostředků v rámci řízení ve správním soudnictví. To platí zejména pro podání, jimiž mělo být soudní řízení zahájeno, o jaké se jednalo i v nyní posuzovaném případě.

[17] Rozšířený senát není instančně nadřízen druhému senátu, který nyní posuzovanou věc rozšířenému senátu předložil. Nemůže tudíž správnost jeho postupu přezkoumávat ani případně zjednat nápravu. Je tedy procesními důsledky původního postupu druhého senátu vázán.

[18] Z uvedeného vyplývá, že druhý senát by závěry rozšířeného senátu ve vztahu k předložené právní otázce nemohl v projednávaném případu jakkoliv zohlednit, není tedy splněna podmínka posouzení věci rozšířeným senátem.

[19] Pravomoc rozšířeného senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. proto není dána.

[20] Z výše uvedených důvodů nemůže rozšířený senát posoudit předloženou právní otázku. S ohledem na jeho předchozí postup není dán ani důvod k vrácení věci druhému senátu.

[21] Rozšířený senát si je vědom toho, že postup Nejvyššího správního soudu po sdělení žalobci, že nebude přihlížet k jeho podání, mohl ovlivnit žalobcovo rozhodování o jeho případném dalším postupu. To ale nemohlo změnit závěr rozšířeného senátu o nedostatku jeho pravomoci.