Vydání 10/2026

[14] Rozšířený senát souhlasí s předkládajícím osmým senátem, že Nejvyššího správního soudu má dva odlišné náhledy na položenou otázku. Jádrem je, zda musí soud doručit předvolání k jednání vedle zástupce vždy i samotnému účastníkovi, nebo zda stačí doručení pouze zástupci, nemá-li účastník při jednání osobně vykonat nezastupitelný úkon.

[15] První judikaturní linie je zřejmá např. z textu rozsudku čj. 1 As 107/2008-100, bodu 16: „.“ Dále také v rozsudku čj. 8 Afs 101/2024-84, bod 20: „[zastoupené]“.

[16] Druhá linie judikatury se zřetelně projevuje například v rozsudku čj. 7 Azs 17/2012-53:„“Dále též v rozsudku čj. 8 Azs 53/2014-19, bodu 22:„“

[17] Osmý senát nemůže v posuzované věci posoudit, zda městský soud zatížil řízení vadou, jestliže předvolání k jednání doručil pouze zástupkyni žalobkyně, aniž by se odchýlil alespoň od jednoho z výše uvedených právních názorů. Pravomoc rozšířeného senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. je proto dána.

[18] Pro projednávanou věc je podstatné, že dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Obdobně z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) plyne právo na ústní projednání věci. Zároveň má každý dle čl. 37 odst. 2 Listiny právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy.

[19] Právo na spravedlivý proces je jedním z klíčových práv demokratického právního státu. Toto právo ani pravidla pro řízení před soudy nejsou samoúčelná. Jak již rozšířený senát uvedl v usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014-53, č. 3196/2015 Sb. NSS, bod 26, tato pravidla jsou „toliko“ nástrojem k dosažení vlastního účelu správního soudnictví, a sice nalezení práva a poskytnutí účinné ochrany subjektivním právům jednotlivce, do nichž veřejná správa zasáhne jednáním v rozporu se zákonem. Zásadní je zachování spravedlivého, férového procesu umožňujícího efektivní ochranu hmotných práv, která účastník řízení hájí.

[20] Procesní pravidla je proto nutné vykládat s ohledem na jejich materiální funkci. Účelem těchto pravidel není vytvářet novou skutečnost odtrženou od reálného jádra věci, ale umožnit účinnou ochranu práv v konkrétních procesních vztazích. Při jejich výkladu je třeba se vyvarovat toho, aby se procesní forma stala předmětem jakéhosi právního „fetišismu“, tedy aby byla chápána jako samostatná hodnota oddělená od společenské a materiální funkce, kterou má v řízení plnit.

[21] V posuzované věci nelze otázku doručování předvolání hodnotit izolovaně bez zohlednění povahy zastoupení účastníka řízení.

[22] K smluvnímu zastoupení se rozšířený senát vyjádřil v usnesení ze dne 5. 11. 2025, čj. 1 Afs 206/2023-103, č. 4720/2026 Sb. NSS. Zde uvedl, že „“ V citovaném usnesení rozšířený senát také výslovně uvedl (bod 36): „“

[23] Tomuto pojetí zastoupení odpovídá i zákonná úprava doručování. Zákon zde totiž na podstatu a logiku zastoupení navazuje. Dle § 42 odst. 2 s. ř. s. .

[24] Text zákona je jednoznačný. Obecné pravidlo stanoví doručování jen zástupci. Zastoupenému účastníku řízení se doručuje, jen pokud tak stanoví zvláštní norma [např. § 50b odst. 4 písm. b) o. s. ř.]. Takovou zvláštní normou je i § 42 odst. 2 s. ř. s. věta druhá, dle které se zastoupenému účastníku řízení doručuje, pokud má v řízení něco osobně vykonat, tedy učinit úkon, u kterého jej zástupce nemůže zastoupit.

[25] Účast na jednání je jedním z nejtypičtějších úkonů, u kterých je zastoupení možné. Samotná přítomnost u jednání není bez dalšího takovým procesním úkonem, který by musel účastník vykonat osobně. Právě zde se nejvýrazněji projevuje materiální podstata zastoupení. Samostatné obeslání účastníka k jednání by bylo proti smyslu „přenechání starosti“ o právní záležitost zástupci. Je také potřeba zdůraznit, že ve správním soudnictví je adresát práv (tedy fyzická či právnická osoba) primárně v pozici žalobce. Je to on, kdo se něčeho domáhá. Není tu potřeba „výchovně“ působit přímo na osobu účastníka, jako tomu zpravidla je v trestním právu procesním.

[26] I přes výše uvedené se může účastník samozřejmě jednání osobně zúčastnit. Toto právo není nijak dotčeno. Neznamená však bez dalšího, že účastník při každém jednání osobně vykonává nezastupitelný úkon. Je primárně na komunikaci účastníka se zástupcem, jak a zda chce být o průběhu řízení informován.

[27] Rozšířený senát neshledal žádný rozumný důvod odchýlit se při výkladu § 42 odst. 2 s. ř. s. od jazykového znění zákona. Takový výklad naopak potvrzuje několikrát zmiňovaná podstata zastoupení v řízení. Odpovídá i ústavnímu právu na právní pomoc.

[28] Pravidlo, že se v případě zastoupení doručuje primárně zástupci, je pravidlem prolínajícím napříč právním řádem. Je obsaženo v § 41 daňového řádu, v § 50b odst. 1 a 4 o. s. ř., v § 62 odst. 2 trestního řádu, v § 34 odst. 2 správního řádu nebo také v § 176 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

[29] Jak je zřejmé z předcházejícího výčtu, v posuzované věci jde o výklad procesních pravidel, která jsou obdobná v procesních předpisech interpretovaných Nejvyšším správním soudem i Nejvyšším soudem. V takovýchto případech, kdy je předmětem výkladu právní otázka, k jejímuž posouzení jsou příslušné oba nejvyšší soudy, je v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty a autority soudní moci namístě zdrženlivost těchto orgánů a snaha vyhnout se neshodám (např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 5. 2022, čj. 4 Afs 264/2018-85, č. 4367/2022 Sb. NSS, bod 85 a tam citovaná ).

[30] Také Nejvyšší soud se kloní k názoru, že zastoupenému účastníku řízení se předvolání k jednání samostatně nedoručuje, a považuje to za ustálený názor (např. usnesení ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1094/2000, č. 3/2003 Sb. rozh. obč., ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4140/2017, a ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2427/2024).

[31] Nelze však pominout, že Ústavního soudu v minulosti dospěla k opačnému závěru. Jde například o nálezy sp. zn. I. ÚS 310/97, sp. zn. II. ÚS 145/02, ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 210/03, č. 164/2004 Sb. ÚS, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, č. 92/2005 Sb. ÚS.

[32] Rozšířený senát si je vědom, že odchýlení od dřívějšího ústavněprávního výkladu Ústavního soudu ve skutkově obdobné věci je možné jen zcela výjimečně. Nejde o prostor pro pouhý nesouhlas s jeho judikaturou ani pro její účelové oslabování. Obecný soud může v dobré víře předložit konkurující ústavněprávní argumentaci pouze tehdy, je-li z vážných důvodů přesvědčen, že dosavadní výklad vyžaduje revizi, a opře-li ji o racionální a přesvědčivé důvody. Musí postupovat otevřeně, se zřetelem k dosavadní judikatuře i k úloze Ústavního soudu. Nezíská-li taková argumentace podporu Ústavního soudu, neznamená to samo o sobě porušení povinnosti respektovat jeho vykonatelná rozhodnutí. Odmítne-li však Ústavní soud předestřenou konkurující úvahu, obecný soud ji již nemůže znovu přednést (nález ÚS ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS, body 66 až 71).

[33] Váhu předchozí judikatury i hodnotu stability výkladu práva nelze podceňovat. Předchozí rozhodovací praxe vždy ovlivňuje aktuální přístup soudu. V jistém smyslu každé judikaturní pokolení nese ve své mysli tíhu těch předchozích; jejich stín bývá oporou kontinuity, může se však proměnit i v můru, která znesnadňuje nový pohled. To neznamená, že není možná změna. S ohledem na jasné znění zákona, smysl zastoupení i smysl práva na spravedlivý proces jsou ústavně garantovaná práva zachována i při přístupu zaujatém v tomto usnesení. Rozšířený senát se proto od uvedené judikatury po zralé úvaze odchyluje a nezastírá, že toto usnesení je s ní v rozporu. Hlavním důvodem je povaha a smysl zastoupení, které zmíněná nereflektuje dostatečně.

[34] Právo na spravedlivý proces je třeba vykládat v souladu s jeho smyslem (viz bod 22 tohoto usnesení), a to tak, že zastoupenému účastníku nemusí být vždy samostatně zasláno předvolání k jednání. Tento přístup potvrzuje i Evropského soudu pro lidská práva, dle které Úmluva nezaručuje bezpodmínečné právo na osobní účast před soudem, ale zakotvuje obecnější právo účinně uplatňovat nárok před soudem a mít rovnost zbraní s protistranou (rozsudky ze dne 16. 2. 2016, , stížnosti č. 27236/05, č. 44223/05, č. 53304/07, č. 40232/11, č. 60052/11, č. 76438/11, č. 14919/12, č. 19929/12, č. 42389/12, č. 57043/12 a č. 67481/12, bod 22, ze dne 21. 12. 2010, , stížnost č. 3242/03, bod 103, a ze dne 24. 3. 2022, , stížnost č. 5386/10, bod 87). Účinné uplatňování práva a rovnost zbraní jsou kvalifikovaně zajištěny právě zastoupením.

[35] Rozšířený senát neshledal důvod vykládat čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny tak, že by vyžadovaly vyšší ochranu než standard plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Česká Listina tak v tomto případě nezakotvuje vyšší standard ochrany lidských práv, který by musel být zachován. Články 38 a 37 Listiny mohou (a mají) být vykládány způsobem učiněným v tomto usnesení. Jak již bylo několikrát uvedeno, v posuzované věci je třeba přijmout přístup založený na efektivní ochraně práv. Samostatné předvolávání zastoupeného účastníka řízení zpravidla nepředstavuje nezbytnou podmínku efektivní ochrany jeho práv a stává se spíše formalismem či rituálem bez skutečného obsahu. Práva účastníka jsou zásadně efektivně chráněna již předvoláním jeho zástupce.

[36] Tyto závěry ostatně potvrzuje i samotný Ústavní soud, který, byť formou usnesení, modifikoval svůj přístup popsaný výše a na samostatném obeslání zastoupeného účastníka řízení nadále netrvá (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3503/17, sp. zn. III. ÚS 2546/23 a sp. zn. II. ÚS 1797/25).

[37] Předvolání k jednání není podle § 42 odst. 2 s. ř. s. nutné vedle zástupce vždy doručit i samotnému zastoupenému účastníkovi, ledaže účastník musí při jednání vykonat nezastupitelný úkon.

[38] Rozšířený senát dále přistoupil k aplikaci shora vysloveného názoru na nyní posuzovanou věc. Ze spisu městského soudu ověřil, že předvolání k jednání bylo zástupkyni žalobkyně doručeno dne 7. 11. 2025. Přímo žalobkyni předvolání doručeno nebylo. Takový postup městského soudu je v souladu s výše vysloveným názorem rozšířeného senátu a nepředstavuje vadu řízení. Posouzení dalších otázek v této věci přísluší osmému senátu.