Vydání 5/2015

(...) Dále soud uvádí, že se rovněž neztotožnil s námitkami žalobkyně ohledně zákazu započítání DPH do celkové úhrady dotovaných akcí, o němž dle svého tvrzení neměla žádnou povědomost, neboť tato argumentace je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze správního spisu.

Při vyhodnocení námitek v tomto směru soud vycházel ze skutečnosti, že v případě dotační akce s názvem „“ byla ve výši 2 282 000 Kč žalobkyni poskytnuta v roce 2006 na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 14. 8. 2006, na které navázalo rozhodnutí téhož ministerstva ze dne 28. 12. 2006 o odložení termínu realizace z prosince 2006 na březen 2007 a odložení termínu závěrečného hodnocení z června 2007 na říjen 2007, přičemž již prvotní rozhodnutí ze dne 14. 8. 2006, které bylo vydáno dle § 7 vyhlášky č. 40/2001 Sb., jehož nedílnou součástí byly podmínky podepsané žalobkyní dne 23. 8. 2006, které v bodu 1 obsahovaly závazek postupovat při realizaci akce v souladu mj. se Zásadami pro poskytování dotací ze státního rozpočtu v rámci Regionálního programu podpory rozvoje severozápadních Čech a Moravskoslezského regionu (dále jen „Zásady 2006“), dále s rozpočtovými pravidly a s vyhláškou č. 40/2001 Sb. V § 12 vyhlášky č. 40/2001 Sb. bylo přitom výslovně zakotveno, že účastníci programu nesmí hradit DPH ze státního rozpočtu v případě, že mohou uplatnit odpočet DPH na vstupu. Již v prvotním rozhodnutí ze dne 14. 8. 2006 bylo stanoveno, že financování celé investiční akce v hodnotě 3 270 000 Kč v roce 2006 bude tvořeno vlastními zdroji žalobkyně ve výši 988 000 Kč a investiční dotací ve výši 2 282 000 Kč. Ze správního spisu dále vyplynulo, že dne 1. 8. 2006 byla uzavřena smlouva o dílo se společností STAZEP Velemín, s. r. o., na dodávku stavebních prací „“ v ceně 3 270 000 Kč včetně DPH, kdy základ daně činil 2 747 993 Kč a vlastní DPH činila 522 118,70 Kč. Dále ze správního spisu vyplynulo, že dne 20. 7. 2006 bylo starostou žalobkyně podepsáno čestné prohlášení o zajištění vlastních zdrojů žalobkyně ve výši 988 000 Kč. Kontrolou čerpání dotačních prostředků u žalobkyně ovšem správce daně zjistil, že žalobkyně byla dne 16. 10. 2006 na základě vlastní žádosti registrována jako plátce DPH, čímž jí obecně vznikla možnost uplatňovat DPH na vstupu. Dále v rámci uskutečněné kontroly správce daně zjistil, že v roce 2006 žalobkyně vyčerpala dotaci v plné výši 2 282 000 Kč, kdy základ daně činil 1 917 630 Kč a vlastní DPH činila 364 370,12 Kč, a v roce 2007 použila vlastní zdroje ve výši 488 111,34 Kč, kdy základ daně činil 410 159,95 Kč a vlastní DPH činila 77 951,39 Kč, a vedle toho použila úvěr ve výši 500 000 Kč, kdy základ daně činil 420 150 Kč a vlastní DPH činila 77 951,39 Kč, přičemž žalobkyně podala za 4. čtvrtletí roku 2006 daňové přiznání k DPH, v němž uplatnila nárok na vrácení odpočtu DPH ve výši 364 369 Kč v základní sazbě a ze základu daně 1 917 630 Kč – tedy vrácení uhrazené DPH z . Takto žalobkyně postupovala přesto, že zákaz úhrady faktur byl výslovně stanoven obecně závaznou vyhláškou, a to vyhláškou č. 40/2001 Sb. v článku 12, k jejímuž plnění se žalobkyně zavázala v dotačních podmínkách, což stvrdila svým podpisem dne 23. 8. 2006, jak již soud poznamenal výše. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby o svém plátcovství DPH informovala poskytovatele a požádala jej o změnu rozhodnutí, které by již obsahovalo částky bez DPH. Takto však žalobkyně nepostupovala, takže v závěrečné zprávě, závěrečném vyúčtování o čerpání finančních prostředků odevzdaném poskytovateli jsou uváděny částky včetně DPH. Za tohoto skutkového stavu proto správce daně a potažmo i žalovaný zcela legitimně uzavřeli, že část na dotační akci s názvem „“ ve výši 364 370,12 Kč nebyla čerpána na stanovený účel.

V případě dotační akce s názvem „“ byla ve výši 1 170 000 Kč žalobkyni poskytnuta v roce 2007 na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 9. 2007, jehož nedílnou součástí byly podmínky podepsané žalobkyní 19. 9. 2007, v nichž se žalobkyně zavázala postupovat při realizaci akce v souladu mj. se Zásadami pro poskytování dotací ze státního rozpočtu v rámci Regionálního programu podpory rozvoje severozápadních Čech a Moravskoslezského regionu (dále jen „Zásady 2007“) a s rozpočtovými pravidly. Již původní žalovaný přitom správně podotkl, že rozpočtová pravidla byla s účinností od 1. 3. 2008 novelizována a do § 14 byl vložen nový odstavec 11, kterým bylo stanoveno, že fyzická či právnická osoba, která zaplatila za pořízení věcí nebo služeb, obstarání výkonů nebo prací nebo za nabytí práv peněžními prostředky z a uplatnila nárok na DPH, do kterého zahrnula i částku, na jejíž odpočet měla právo z důvodu tohoto pořízení, nesmí tuto částku zahrnout do finančního vypořádání . V rozhodnutí ze dne 4. 9. 2007 bylo stanoveno, že financování celé investiční akce v hodnotě 1 672 000 Kč v roce 2007 bude tvořeno vlastními zdroji žalobkyně ve výši 502 000 Kč a investiční dotací ve výši 1 170 000 Kč. Ze správního spisu dále vyplynulo, že dne 1. 8. 2007 byla uzavřena smlouva o dílo se společností STAZEP Velemín na dodávku stavebních prací „“ v ceně 1 672 000 Kč včetně DPH, kdy základ daně činil 1 354 320 Kč a vlastní DPH činila 317 680 Kč. Dále ze správního spisu vyplynulo, že dne 27. 8. 2007 bylo starostou žalobkyně podepsáno čestné prohlášení o zajištění vlastních zdrojů žalobkyně ve výši 502 000 Kč. Kontrolou čerpání dotačních prostředků u žalobkyně ovšem správce daně zjistil, že žalobkyně stále byla ode dne 16. 10. 2006 na základě vlastní žádosti registrována jako plátce DPH, čímž jí obecně vznikla možnost uplatňovat DPH na vstupu. Dále v rámci uskutečněné kontroly správce daně zjistil, že v roce 2007 žalobkyně vyčerpala dotaci v plné výši 1 170 000 Kč, kdy základ daně činil 983 151,04 Kč a vlastní DPH činila 186 849 Kč, a v roce 2007 a 2008 použila vlastní zdroje ve výši 563 425,83 Kč, kdy základ daně činil 473 452,83 Kč a vlastní DPH činila 89 973,18 Kč, přičemž žalobkyně podala za 4. čtvrtletí roku 2007 daňové přiznání k DPH, v němž uplatnila nárok na vrácení odpočtu DPH ve výši 356 927 Kč v základní sazbě a ze základu daně 1 878 849 Kč – tedy z poskytnuté uplatnila nárok na vrácení uhrazené DPH ve výši 186 849 Kč ze základu daně 1 878 061 Kč. Takto žalobkyně postupovala přesto, že zákaz úhrady faktur byl výslovně stanoven rozpočtovými pravidly v § 14 odst. 11, k jehož plnění se žalobkyně zavázala v dotačních podmínkách, což stvrdila svým podpisem dne 19. 9. 2007, jak již soud poznamenal výše. I v tomto případě je možné konstatovat, že žalobkyni nic nebránilo v tom, aby o svém plátcovství DPH informovala poskytovatele a požádala jej o změnu rozhodnutí, které by již obsahovalo částky bez DPH. Takto však žalobkyně nepostupovala, takže v závěrečné zprávě, závěrečném vyúčtování o čerpání finančních prostředků odevzdaném poskytovateli jsou uváděny částky včetně DPH. Za tohoto skutkového stavu proto správce daně a potažmo i původní žalovaný zcela legitimně uzavřeli, že část na dotační akci s názvem „“ ve výši 186 849 Kč nebyla čerpána na stanovený účel.

S právě předestřenými závěry pak úzce souvisí i vyhodnocení jako nedůvodných námitek žalobkyně ohledně dodržení poměru vlastních prostředků a prostředků na financování předmětného díla, když na základě výše uvedených skutkových zjištění lze učinit bezpečný závěr o tom, že žalobkyně nedodržela poměr vlastních prostředků a prostředků na financování předmětného díla, a to v důsledku toho, že dotační prostředky nepřípustně použila na úhradu nákladů za dotační akce včetně DPH. V Zásadách 2006 a taktéž i v Zásadách 2007 totiž bylo shodně stanoveno, že žalobkyně mohla čerpat dotační prostředky maximálně ve výši 70% skutečných nákladů bez DPH. V případě dotační akce s názvem „“ proto žalobkyně mohla čerpat částku 1 923 557,99 Kč představující 70% skutečných nákladů bez DPH, ovšem žalobkyně čerpala dotaci ve výši 2 282 000 Kč a dotační podíl na skutečných nákladech tak nepřípustně činil 83,04%. V případě dotační akce s názvem „“ proto žalobkyně mohla čerpat částku 1 019 622,58 Kč představující 70% skutečných nákladů bez DPH, ovšem žalobkyně čerpala dotaci ve výši 1 170 000 Kč a dotační podíl na skutečných nákladech tak nepřípustně činil 80,32%. Z právě uvedeného zřetelně vyplývá, že žalobkyně nedodržela dotačními rozhodnutími stanovený systém financování. (...)

Žalobkyně dle názoru soudu rovněž nesprávně namítala, že v daném případě měla být žalovanou stranou vzata v úvahu skutečnost, že žalobkyni sice byl uložen odvod jistiny v podobě poskytnuté , avšak z této byl rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 15. 12. 2011 posléze prominut odvod ve výši 2 900 782 Kč z nařízeného odvodu ve výši 3 452 000 Kč. Ukládání penále za porušení rozpočtové kázně finančními orgány je striktně zakotveno v § 44a rozpočtových pravidel, a proto za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně byla žalobkyně povinna zaplatit penále, když tato povinnost byla dána rozpočtovými pravidly, která současně určují i výši penále, které může být uloženo maximálně do výše 100% odvodu. Žalobkyně by měla vzít v potaz fakt, že pokud z její strany došlo k porušení rozpočtové kázně a vznikla jí povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, pak jí zároveň vznikla ze zákona, a to z rozpočtových pravidel, povinnost zaplatit i penále, jehož výše byla přesně stanovena zákonem, a tedy, jehož výši nemohla jakkoliv zohlednit žalovaná strana v předmětném daňovém řízení. Z uvedených důvodů nemohla mít vliv na výši penále skutečnost, že část odvodu byla žalobkyni rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 15. 12. 2011 prominuta, jelikož prominutí odvodu se týkalo pouze platební povinnosti uhradit odvod, což neznamená, že by ze strany žalobkyně nedošlo k porušení rozpočtové kázně nebo že by prominutá část odvodu neexistovala, a tudíž že by žalovaná strana nebyla povinna přikročit k vyměření penále.

Na tomto místě soud pro úplnost podotýká, že i v rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 28. 2. 2012, jímž bylo částečně vyhověno žádosti žalobkyně o prominutí penále za porušení rozpočtové kázně, a tedy jímž byla žalobkyni prominuta částka ve výši 2 900 782 Kč z celkového penále ve výši 3 452 000 Kč, byly učiněny shodné závěry, jaké v předmětné věci učinil soud, a tedy, že žalobkyně nedodržela systém financování dotované akce, nedodržela její závazné parametry, nepřípustně uhradila z faktury včetně DPH, čím nedodržela i stanovený procentuální podíl na skutečných nákladech, čímž porušila rozpočtovou kázeň. Tímto rozhodnutím bylo žalobkyni po zvážení skutkových okolností daného případu ponecháno k úhradě penále ve výši neoprávněně uhrazené částky DPH, které jako plátce DPH nemohla z hradit. Závěry učiněné v tomto rozhodnutí přitom ovšem nemají vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož to se týkalo jiného předmětu řízení podléhající jiné právní úpravě, a navíc bylo vydáno dříve, přičemž soud při jeho přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který byl dán ke dni jeho vydání, tj. ke dni 8. 12. 2011.

Ze všech shora uvedených důvodů soud tedy předmětnou žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, jelikož rozhodnutí původního žalovaného a jemu předcházející platební výměr správce daně neshledal zatížené procesními vadami a ani je nevyhodnotil jako nezákonná pro chybné posouzení dotyčného případu. Taktéž soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo v rozporu s Evropskou chartou místní samosprávy, včetně jejího čl. 9 odst. 7. Žalobkyně by měla mít na paměti, že z rozpočtových pravidel i judikatury správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu zřetelně vyplývá, že na dotaci není právní nárok, přičemž o poskytnutí rozhoduje její poskytovatel na základě žádosti příjemce, který je pak vázán dotačními podmínkami. Faktem tak je, že pokud žalobkyně přijala dotaci a byla seznámena s dotačními podmínkami, pak byla těmito podmínkami vázána v té podobě, v jaké s nimi byla seznámena. Tento závěr soudu koresponduje např. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005-90. Tím, že žalobkyně porušila dotační podmínky, neoprávněně použila peněžní prostředky ze státního rozpočtu, a porušila tak rozpočtovou kázeň ve smyslu § 44 rozpočtových pravidel, a tudíž jí vznikla povinnost zaplatit odvod neoprávněně použitých dotačních prostředků v plné výši. Pokud ovšem dojde k porušení rozpočtové kázně a vznikne povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, vzniká současně na základě rozpočtových pravidel povinnost zaplatit penále ve smyslu § 44a odst. 7 rozpočtových pravidel. V daném případě původní žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 12. 9. 2011, vůči němuž byla zamítnuta žaloba evidovaná u soudu pod sp. zn. 15 Af 82/2011, jímž rozhodl o tom, že žalobkyně porušila rozpočtovou kázeň u obou předmětných dotačních akcí, a potvrdil její povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, a tudíž současně vznikla žalobkyni povinnost zaplatit rovněž penále, které vzniklo v souvislosti s jejím porušením rozpočtové kázně. Proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku I. zamítl.