Vydání 5/2004

Žalobci namítli, že žalovaný nesprávně posoudil postavení žalobců, kterým upřel právo na to, aby byli účastníky správního řízení ve výše uvedené věci, přestože v době rozhodování se okruh účastníků řídil ustanovením § 14 správního řádu. Další námitky byly hmotněprávní (tvrzení, že byly vydány pozemky, na nichž zčásti stojí chatová osada, zřízená v souladu s tehdy platnými právními předpisy).

Žalovaný v písemném vyjádření poukázal na to, že napadeným rozhodnutím řešil především otázku, zda žalobci měli nebo mohli mít postavení účastníků řízení, a řešení zákonnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo předmětem žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný dovozoval, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem a z nich vyvozeným závěrům již v roce 1995 uplynula tříletá lhůta od nabytí právní moci rozhodnutí I. stupně a ve správním řízení je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž poukázal na to, že mezi současnými žalobci jsou i osoby, které v době vydání rozhodnutí z roku 1992 až do podání žaloby v roce 1998 nebyly vlastníky žádných nemovitostí v lokalitě a nikde neuvádějí, jakých jejich práv se napadené rozhodnutí vlastně dotýká.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 s. ř. s. z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Podle § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). To se však netýká věcí, o nichž má od 1. 1. 2003 jednat a rozhodovat soud v občanském soudním řízení; v takových případech postupuje Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s.

Rozhodovaná věc je věcí podle § 9 zákona o půdě. Jde o restituční nárok, který je třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, neboť správní orgány zde rozhodují o vlastnickém právu k nemovitosti. Na tom nic nemění skutečnost, že samo napadené rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku ve správním řízení se zabývá pouze procesní otázkou účastenství žalobců v řízení o restitučním nároku se závěrem, že žalobci nebyli účastníky tohoto řízení, a podané odvolání v důsledku toho bylo shledáno nepřípustným.

Vlastnické právo je evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v § 68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 budou takové věci na základě podané žaloby projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Tato nová právní úprava poskytne soukromým právům větší ochranu, neboť soud nebude pouze provádět přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, ale je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl, a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu.

Nejvyšší správní soud proto podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl, neboť žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Tímto rozhodnutím bylo řízení ve správním soudnictví skončeno a soud v rámci poučení žalobce poučuje o následcích tohoto odmítnutí a o možnosti domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení, v němž jim bude náležet větší ochrana jejich soukromých práv.