Řízení před soudem: rozhodnutí správního orgánu ve věci soukromého práva
k § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů
k § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) soudního řádu správního
Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích žalobce podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci. Ochrana soukromých práv, byť byla předmětem řízení u správního orgánu, je zajištěna postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2003, tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení, a nikoliv ve správním soudnictví [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2003, čj. 6 A 97/2002-26)
Věc:
Petr H. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí, o mzdových nárocích zaměstnance při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Úřad práce hlavního města Prahy rozhodl dne 27. 3. 2002 podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, tak, že žalobci přiznal mzdové nároky, které žalobci nevyplatil zaměstnavatel S., s. r. o. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 14. 6. 2002 tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobní námitky lze shrnout takto: Žalobce namítal, že jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný rozhodli v rozporu se zákonem č. 118/2000 Sb., nesprávně ustanovení zákona vyložili v jeho neprospěch, a přiznali mu tak nesprávně na mzdových nárocích příliš nízkou částku.
Nejvyšší správní soud žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud především musel po právní stránce přihlédnout k části páté občanského soudního řádu ve znění zákona č. 151/2002 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2003. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. platí, že rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Podle § 246 odst. 1 o. s. ř. je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.
Nejvyšší správní soud považuje za nepochybné, že mzdové nároky podle zákona č. 118/2000 Sb., byť o nich rozhoduje správní orgán procesním postupem podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních.
Nejvyšší správní soud tedy musí vycházet z § 68 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žaloba (proti rozhodnutí správního orgánu) je nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu.
Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud (ve správním soudnictví) návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Nejvyšší správní soud tedy rozhodl o odmítnutí žaloby, protože soudní řád správní již od 1. 1. 2003 nepřipouští, aby soudy ve správním soudnictví přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů v soukromoprávní věci.