Vydání 7/2004

Žalobci uvedli, že přípis diagnostického ústavu, ač tak není označen, je třeba chápat jako správní rozhodnutí podle § 5 odst. 9 zákona č. 109/2002 Sb. Namítli také, že rozhodnutí žalovaného o odvolání neobsahuje odůvodnění, čímž bylo porušeno ustanovení § 47 odst. 1 a 3 spr. ř. Podle § 36 zákona č. 109/2002 Sb. se na rozhodování podle § 5 odst. 1 tohoto zákona nevztahuje správní řád, proto se naopak musí podle tvrzení žalobců na rozhodnutí o přemístění podle odst. 9 tohoto ustanovení správní řád aplikovat. Dále žalobci uvedli, že i kdyby se správní řád na toto rozhodování nevztahoval, je nutnost odůvodnění daná zásadami spravedlivého správního řízení, které mají vyloučit libovůli z rozhodování správních úřadů. Z věcného hlediska jsou podle mínění žalobců uvedená rozhodnutí v rozporu s § 5 odst. 15 zákona č. 109/2002 Sb., podle kterého se při umístění dítěte dbá na to, aby bylo umístěno co nejblíže bydlišti osob odpovědných za výchovu nebo zákonných zástupců, pokud by tím nebyl ohrožen mravní vývoj dítěte. Dále se žalobci dovolávají čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury k Úmluvě, podle nichž zůstává právo na rodinný život, včetně práva rodičů a dětí těšit se ze vzájemné společnosti, zachováno v maximální míře i po umístění dítěte do veřejné péče.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že Robert F. byl na základě nařízení ústavní výchovy přijat do Dětského diagnostického ústavu D. dne 21. 5. 2001, odkud byl dne 14. 6. 2001 na základě doporučení pedagogické rady tohoto ústavu přemístěn do Pomocné školy internátní S. Poukázal na to, že diagnostické ústavy vedou kromě evidence dětí umístěných do zařízení ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. také evidenci volných míst v těchto zařízeních. Kromě toho rozlišují zařízení zajišťující specifické výchovné a vzdělávací potřeby dětem v odstupňovaném rozsahu. Pomocná škola internátní S. je podle tvrzení žalovaného zařízením schopným poskytovat odpovídající péči Robertu F. Dále žalovaný podotkl, že na rozhodnutí diagnostického ústavu o umístění dětí do zařízení se nevztahuje správní řád.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné.

Podle stálé judikatury správních soudů (srov. např. Soudní ve věcech správních č. 239, 660)^*) i podle literatury (srov. např. Dušan Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 4. vydání, Praha 2001, str. 95) zakládá nedostatek právního podkladu nulitu správního rozhodnutí.

Právním podkladem pro rozhodnutí o opravném prostředku je ustanovení správního řádu, podle kterého je vůbec možné proti určitému rozhodnutí správního orgánu podat opravný prostředek. Zákon č. 109/2002 Sb. žádné takové ustanovení neobsahuje. Ustanovení § 36 tohoto zákona vylučuje aplikovat na rozhodnutí podle § 5 odst. 1 správní řád. Z toho důvodu nelze ani proti tomuto rozhodnutí podat odvolání podle § 53 a násl. spr. ř. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. se vztahuje na rozhodování diagnostického ústavu o umístění dítěte do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Správní řízení, na které nelze aplikovat správní řád, se řídí zvláštními pravidly, která upravuje daný zvláštní předpis, a dále obecnými zásadami správního řízení. V českém právním řádu neexistuje obecná zásada správního řízení, která by zakotvovala dvojinstančnost správního řízení. Ta se uplatní jen v řízení podle správního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Rozhodnutí diagnostického ústavu v žalobě výslovně napadeno nebylo. Jednalo se o rozhodnutí správního orgánu, proti kterému nebylo přípustné odvolání; žaloba však byla podána až poté, co uplynula dvouměsíční lhůta pro její podání podle § 250b o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud přezkumem rozhodnutí diagnostického ústavu nezabýval.