Vydání 7/2005

Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné úvodem připomenout, že předmětem napadeného rozhodnutí ministra zdravotnictví (ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví) byla problematika svobodného přístupu k informacím, tedy (části) jednoho z politických práv zakotvených v ustanovení čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Konkrétně se jednalo o poskytování informací v průběhu roku 2001 povinným subjektem – státním orgánem (Ministerstvem zdravotnictví) na základě žádosti žadatele (žalobce), které bylo z hlediska procesního práva upraveno jednak v zákoně o svobodném přístupu k informacím a jednak ve správním řádu; z pohledu hmotného práva pak bylo upraveno v zákoně o svobodném přístupu k informacím.

Dále považuje Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že ještě předtím, než mohl přistoupit k posouzení vlastní důvodnosti žaloby, musel ze své úřední povinnosti nejdříve zkoumat, zda napadené rozhodnutí ministra zdravotnictví (ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví) je vůbec přezkoumatelné, tzn. zda je srozumitelné a odůvodněné. Nejvyšší správní soud ovšem pro úplnost dodává, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce rovněž namítal.

Rozhodnutí je nepřezkoumatelné buď pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným a podobně), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem nebo uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok, bez něhož nelze dospět k učiněnému závěru, nebo neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný, popřípadě učiněný závěr z něj neplyne).

Žalobou napadené rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 8. 11. 2001 je dle názoru Nejvyššího správního soudu nutno hodnotit ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 9. 2001. Oba tyto jednostranné konkrétní správní úkony tvořily jeden celek, neboť ministr zdravotnictví svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2001 zamítl žalobcův rozklad ze dne 11. 10. 2001 směřující proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 9. 2001 a zpochybněné rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví potvrdil.

Nejdříve proto byla zjišťována přezkoumatelnost rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví. Po jeho posouzení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tento správní úkon je jednak nesrozumitelný, a jednak trpí i nedostatkem důvodů.

Z úvodní části (ze záhlaví) rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví vyplývá, že se zabývalo žalobcovou žádostí ze dne 7. 9. 2001 (zároveň se ale poukazuje na žalobcovu žádost ze dne 30. 8. 2001) o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve správním spisu je přitom založena pouze žalobcova žádost ze dne 4. 9. 2001, jež byla doručena Ministerstvu zdravotnictví dne 7. 9. 2001, a tak je nepochybné, že údaj Ministerstva zdravotnictví o žalobcově žádosti ze dne 30. 8. 2001 nemá oporu v předloženém správním spisu.

Předmětnou žádostí (ze dne 4. 9. 2001) se žalobce domáhal poskytnutí jak seznamu členů resortní komise pro ochranu zvířat při Ministerstvu zdravotnictví, tak i projektů pokusů na zvířatech za roky 1998, 1999, 2000 a části projektů za rok 2001 (do měsíce srpna).

Z posuzovaného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví je patrné, že tento správní orgán žalobcově žádosti zčásti nevyhověl, a tak je zřejmé, že se jednalo o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, v němž je kromě jiného uvedeno, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí.

V ustanovení § 15 odst. 2 téhož zákona je stanoveno, že rozhodnutí musí obsahovat označení povinného subjektu, číslo jednací a datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu s uvedením jména, příjmení a funkce.

Současně nelze přehlédnout obsah ustanovení § 20 odst. 4 stejného zákona, v němž bylo zakotveno, že pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a § 16 správní řád, s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

Pokud jde o vlastní výrok rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, které bylo adresováno žalobci, je v něm uvedeno: „O Vaší žádosti ze dne 30. 8. 2001 bylo rozhodnuto takto: Žádosti se vyhovuje jen zčásti. Zasíláme Vám informace, které lze poskytnout.“

V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že požadované informace – poskytnutí projektu za roky 1998, 1999, 2000 a 2001 – nelze vydat, neboť tyto materiály poskytly Ministerstvu zdravotnictví osoby, kterým zákon neukládá povinnost sdělovat tyto informace.

Pouze na okraj je vhodné ještě dodat, že za odůvodněním rozhodnutí je připojeno poučení o možnosti jeho přezkoumání prostřednictvím rozkladu. Pod naznačeným poučením je připojeno sdělení, jehož obsah má být vyhověním části žalobcovy žádosti o poskytnutí jmenného seznamu členů resortní komise pro ochranu zvířat při Ministerstvu zdravotnictví.

Z toho, co bylo nyní uvedeno, je dle názoru Nejvyššího správního soudu zřejmé, že popsané rozhodnutí je především nesrozumitelné, protože jeho výrok je rozporuplný. Z úvodní části rozhodnutí totiž vyplývá, že jím bylo rozhodováno o celé žalobcově žádosti o poskytnutí informací, avšak v rozporu s tím obsahuje vlastní výrok rozhodnutí pouze obecné tvrzení o vyhovění části žalobcovy žádosti, a to ještě žádosti ze dne 30. 8. 2001, jež nebyla ve správním spisu nalezena, jak bylo v tomto rozsudku již řečeno. Naproti tomu výrok vůbec neobsahuje rozhodnutí o nevyhovění další konkrétní části žalobcovy žádosti s uvedením právních předpisů, na jejichž základě bylo takto rozhodnuto, a to přesto, že odůvodnění rozhodnutí se zabývá právě jen otázkou neposkytnutí části požadované informace.

Z nyní uvedeného důvodu je rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné ještě připomenout, že zákon o svobodném přístupu k informacím je koncipován tak, že povinný subjekt vydá rozhodnutí (tzn. má pravomoc vydat takový správní úkon) pouze při nevyhovění (úplném nebo i částečném) žádosti o poskytnutí informace, a nikoli i při vyhovění žádosti (§ 15 odst. 1 tohoto normativního aktu).

Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví je ovšem současně nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů.

Jak bylo v tomto rozsudku již výše řečeno, obsahuje odůvodnění rozhodnutí tvrzení o tom, proč žalobci nebyly poskytnuty projekty pokusů za léta 1998, 1999, 2000 a 2001, se stručným důvodem. Uvedený závěr však nemá žádnou oporu ve výroku rozhodnutí, které se zabývá výlučně částečným vyhověním žalobcově žádosti.

Navíc je třeba dodat, že Ministerstvo zdravotnictví v odůvodnění rozhodnutí neuvedlo, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami bylo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovalo (§ 47 odst. 3 správního řádu). Důkazy přitom mělo hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 34 odst. 5 správního řádu).

Jak bylo v předchozí části tohoto rozsudku již opakovaně řečeno, vydal ministr zdravotnictví na základě žalobcova rozkladu rozhodnutí, kterým rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví potvrdil. Ministr zdravotnictví tedy naznačená pochybení Ministerstva zdravotnictví sám nenapravil, i když mu to zákonná úprava dovolovala. Rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví totiž mohl svým rozhodnutím změnit anebo rozhodnutí zrušit a věc vrátit Ministerstvu zdravotnictví k dalšímu řízení (§ 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, § 61 a § 59 odst. 2, 3 správního řádu); ministr zdravotnictví však takto nepostupoval, a proto je zřejmé, že i jeho rozhodnutí trpí stejnými vadami jako rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, což ve svém důsledku znamená, že je rovněž nepřezkoumatelné.

I když to nemělo vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí, je zároveň potřebné dodat, že v rozporu se zákonnou úpravou neobsahovalo rozhodnutí ministra zdravotnictví poučení o tom, zda je konečné anebo zda se lze proti němu odvolat (§ 47 odst. 5 správního řádu). Proti rozhodnutí ministra zdravotnictví o rozkladu sice nebylo možno se odvolat, to však neznamená, že rozhodnutí o rozkladu nemělo v uvedeném směru obsahovat poučení (§ 47 odst. 4 správního řádu).

Nepřezkoumatelnost posuzovaného rozhodnutí ministra zdravotnictví (ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví) je vážnou vadou správního řízení. V jejím důsledku vydal Nejvyšší správní soud rozsudek, kterým zrušil rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 8. 11. 2001. S ohledem na to, že stejnou právní vadou trpělo i rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 9. 2001, přistoupil Nejvyšší správní soud i ke zrušení tohoto rozhodnutí a zároveň věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s.].