Ej 431/2003
Rozhodnutí správního orgánu: náležitosti poučení
k § 47 odst. 1 a 4 správního řádu
Z ustanovení § 47 odst. 1 a 4 správního řádu neplyne povinnost správního orgánu poučit účastníky správního řízení o možnosti podání mimořádných opravných prostředků.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, čj. 7 Ads 42/2003-25)
Věc:
Marcel T. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2003 odmítl jako opožděný návrh stěžovatele směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2003, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný invalidní důchod.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě z důvodu stanoveného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Stěžovatel nepopřel, že podal žalobu opožděně, ale namítal, že soud nevzal v potaz neúplné a zavádějící poučení v rozhodnutí správního orgánu, které zní pouze: „Proti tomuto rozhodnutí se řádné opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí.“ Stěžovatel má za to, že rozhodnutí by mělo být doplněno o vyčerpávající poučení ohledně možných prostředků – ať již řádných či mimořádných – tak, jak je to obvyklé u rozhodnutí soudních.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Zamítl ji proto v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Náležitosti rozhodnutí vydaného správním orgánem ve správním řízení jsou stanoveny v § 47 správního řádu, podle něhož musí rozhodnutí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání. Podle odst. 4 citovaného ustanovení obsahuje poučení údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat. Zákon tedy stanoví, aby správní orgán ve svém rozhodnutí poučil pouze o odvolání (případně rozkladu), tedy pouze o řádném opravném prostředku správního řízení.
Pokud v rozhodnutí správního orgánu bylo uvedeno, že se proti němu řádné opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí, odpovídá takto formulované poučení ustanovení § 47 odst. 4 správního řádu.
Vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí obsahovalo řádné poučení, mohl stěžovatel podat žalobu do dvou měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, jak je stanoveno v § 72 odst. 1 s. ř. s.; podle odst. 4 citovaného ustanovení přitom zmeškání této lhůty nelze prominout. Napadené rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno ve středu 12. 3. 2003 a s ohledem na § 40 odst. 2 s. ř. s. bylo posledním dnem lhůty, kdy bylo možno podat žalobu, pondělí 12. 5. 2003. Byla-li tedy žaloba podána 21. 5. 2003, byla podána opožděně a Městský soud v Praze ji důvodně odmítl v souladu s § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.