Vydání 5/2010

Číslo: 5/2010 · Ročník: VIII

2045/2010

Rozhlasové a televizní vysílání: dostatečné označení sponzora ve vysílání

Rozhlasové a televizní vysílání: dostatečné označení sponzora ve vysílání
Za dostatečné označení sponzora ve smyslu § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, je třeba považovat i odkaz na výrobky, služby či jiné výkony sponzora, které sponzorský vzkaz propaguje (např. odkaz na jeho webové stránky).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 As 53/2009-89)
Prejudikatura: č. 1036/2007 Sb. NSS.
Věc: Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalované.
Žalovaná uložila svými rozhodnutími ze dne 18. 6. 2008 žalobkyni pokuty podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb. v obou případech ve výši 2 500 000 Kč. Důvodem bylo nedodržení povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů v § 53 odst. 1 citovaného zákona, jehož se žalobkyně dopustila tím, že ve dnech 10. 1. 2008 na programu ČT2 a 11. 1. 2008 na programu ČT4 Sport odvysílala označení sponzora pořadu www.hokej.cz, kterým nebyl sponzor identifikován.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 12. 3. 2009 zrušil rozhodnutí žalované. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že § 53 odst. 1 a § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 231/2001 Sb. určují pravidla, která musí každý provozovatel rozhlasového a televizního vysílání při vysílání sponzorovaného pořadu dodržovat. Sponzorování má dva definiční znaky. Existenci příspěvku na financování pořadů a účel vynaložení takového příspěvku, tj. propagace obchodní firmy, obrazového symbolu či ochranné známky, tedy buď identifikačních údajů podnikatele nebo fyzické osoby či jeho výrobků. Rozhodující je, aby divák seznal, že jde o sponzorovaný pořad a rovněž, aby sponzorský vzkaz obsahoval takovou identifikaci sponzora, která jej identifikuje dostatečným způsobem. Výrazem této identifikace je nezaměnitelnost s jiným subjektem. Městský soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 76/2005-105, uvedl, že účelem sponzorování není jen pouhá propagace jména či obchodní firmy sponzora, nýbrž i jeho výrobků. Tomuto závěru svědčí i text zákona, neboť ve sféře veřejného práva může státní moc uplatňovat regulaci pouze v takovém rozsahu, ve kterém ji připouští zákon. Zákon č. 231/2001 Sb. nevymezuje sponzorování tak, že by jeho součástí nemohlo být i reklamní sdělení dotýkající se propagace jeho výrobků. Městský soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 79/2005-81, a uvedl, že zákon nijak konkrétněji nevymezuje, jak má označení sponzora vypadat. Děje se tak prostřednictvím tzv. sponzorského vzkazu či spotu, jehož obsah může být tvořen nejenom obchodní firmou, logem, ochrannou známkou, známkou služeb identifikující sponzora, ale i dalšími prvky, neboť v § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. jejich použití nezakazuje. Obsahem sponzorského vzkazu tak nemusí být jen obchodní firma, tj. název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, nýbrž i označení jeho výrobků, které má chráněné ochrannou známkou. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu. Je proto v souladu se zákonem umožnit sponzorovi takovou volbu. Stejně tak lze logicky očekávat, že podnikatel bude chtít svůj výrobek či svou obchodní firmu spojit s konkrétním slovním spojením, které by jeho osobně či jeho produkt co nejlépe charakterizovalo. Takové slovní spojení může, ale nemusí, být předmětem známkoprávní ochrany. Kdyby bylo umožněno prezentovat výrobek či obchodní firmu pouze sloganem chráněným ochrannou známkou, dalo by se toto omezení ve svém důsledku obcházet registrací veškerých takových slovních spojení u Úřadu průmyslového vlastnictví. Takový postup však není žádoucí, neboť povinnosti právnickým či fyzickým osobám musí být stanoveny tak, aby je bylo možno jednoznačně a jasně interpretovat a aby nebylo možné jejich obcházení jiným způsobem. Sponzorováním si sponzor vytváří tzv.
goodwill
, povědomí u diváka, kdy prezentuje svou existenci, předmět činnosti a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil ke koupi výrobku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala, že městský soud nesprávně zhodnotil právní otázku, neboť z napadeného rozsudku vyplývá, že provozovatel vysílání může sponzora označit, aniž by splňoval jedinou z podmínek § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., přičemž jediným důvodem je budování dobré pověsti firmy. S tímto závěrem vyslovila stěžovatelka zásadní nesouhlas. Citované ustanovení přesně uvádí, jaké podmínky musí být splněny při označení sponzora. Stěžovatelka ve správním řízení posuzovala, zda označení sponzora splňuje některou ze zákonných podmínek. Označení www.hokej.cz není firmou, logem sponzora, ani jeho registrovanou ochrannou známkou. Není ani ochrannou známkou služeb sponzora. Internetový odkaz, resp. webové stránky, nemohou dostatečně sponzora identifikovat, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku nepatří hokej nebo tvorba internetových stránek mezi jeho činnosti. V daném případě není označení sponzora ani způsobilé jasně odlišit jeho firmu od ostatních účastníků trhu, naopak je zavádějící a zaměnitelné s domněnkou, že sponzorem je Český hokejový svaz. Stěžovatelka se v dané věci ani nezabývala problematikou, zda sponzor může užít pro své označení ochrannou známku výrobku nebo služeb, neboť bylo prokázáno, že se o ochrannou známku nejedná. Výklad § 53 odst. 1 citovaného zákona obsažený v napadeném rozsudku je natolik rozšiřující, že
de facto
popírá taxativně vymezené znaky, které lze pro označení sponzora užít. V daném případě nesplňuje označení sponzora jediný z těchto znaků, a přesto jej městský soud shledal jako souladné se zákonem. Takový výklad je podle stěžovatelky nepřípustný, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru měl zákonodárce v § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 231/2001 Sb. na mysli to, že divák musí především identifikovat sponzoring jako takový, a tudíž je třeba respektovat označení sponzorovaného pořadu bez dalšího i označením produktu nebo služeb sponzora, včetně možnosti označení dalšími prvky, neboť zákon o vysílání jejich použití v citovaném ustanovení nezakazuje. Může být marketingovou strategií podnikatele zdůraznit při svých prezentacích jméno výrobku a nikoliv svou obchodní firmu. Je zcela v souladu se zákonem sponzorovi takovou volbu umožnit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 75/2005-57, Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, čj. 6 Ca 103/2008-41, a na čl. 3f směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání. Jestliže je při výkladu § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. podle městského soudu třeba vycházet i z vymezení toho, co je ochranná známka služeb a výrobků, a co je sponzorování, pak skutečnost, že ochranná známka slouží k prezentaci a služeb na trhu a že její základní funkcí je zaručit identitu původu označeného výrobku, svědčí tomu, že i pouhé uvedení ochranné známky výrobku či služby může být dostačující pro identifikaci sponzora. I podle stanoviska Úřadu průmyslového vlastnictví může v rámci sponzorského vzkazu podnikatelský subjekt užít v podstatě jakékoliv označení, které užívá pro odlišení svých produktů na trhu. Není přitom rozhodující, zda je takové označení právně chráněno. Pokud podnikatel uvádí své výrobky nebo služby na trh pod nějakým označením, které je schopno rozlišit jeho produkty od produktů ostatních soutěžitelů, není povinen ho mít chráněno podle zvláštních právních předpisů, např. jako ochrannou známku. V obou posuzovaných případech se sponzor prezentoval prostřednictvím webových stránek. Volil tedy určitou marketingovou strategii, prostřednictvím které má divák možnost se orientovat právě v oblasti, na které má sponzor obchodní zájem. Prostřednictvím těchto webových stránek se sponzor dostatečně prezentoval a divák dokonce i mohl, pokud chtěl, zjistit provozovatele a výhradního vlastníka této domény, tedy konkrétní právnickou osobu, která pořad sponzorovala. Nicméně vzhledem k výše uvedeným závěrům není tato skutečnost pro posouzení předmětné právní otázky podstatná. Žalobkyně je shodně se závěrem městského soudu přesvědčena, že sponzorem zvolená prezentace jeho právnické osoby byla v souladu s dikcí § 53 odst. 1 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...)
Prima facie
může být § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. vnímán jako ustanovení obsahující
taxativní
výčet způsobů, jak lze označit sponzora pořadu. Kromě zcela jednoznačných pojmů (obchodní firma, ochranná známka), o jejichž obsahu nejsou pochybnosti a které jsou definovány v právních předpisech, např. § 8 obchodního zákoníku a § 1 až § 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, totiž toto ustanovení obsahuje i pojmy a slovní spojení, jejichž výklad jednoznačný není. Nejasnosti vyvolává zejména slovo „identifikující“, neboť v zásadě existují dva možné způsoby
interpretace
toho, jaký důsledek má vložení tohoto slova do citovaného ustanovení v souvislosti se změnou zákona č. 231/2001 Sb. účinnou od 31. 5. 2006 na jeho interpretaci. Podle prvního způsobu, aplikovaného stěžovatelkou, musí být ze sponzorského vzkazu jednoznačně bez dalšího vyhledávání informací zřejmé, který subjekt je sponzorem pořadu. Možný je ale i druhý způsob, a to, že slovo „identifikující“ vyjadřuje povinnost uvést v označení sponzora určité vodítko, jež jednoznačně směřuje k osobě sponzora a s jehož použitím je identita sponzora zjistitelná.
Slovo „identifikující“ bylo do § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. vloženo zákonem č. 235/2006 Sb., jehož účelem bylo umožnit digitalizaci televizního vysílání. Změnu citovaného ustanovení návrh zákona předkládaný vládou neobsahoval a k jeho doplnění došlo teprve na základě komplexního pozměňovacího návrhu výboru pro vědu vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu ve 2. čtení, který však nebyl odůvodněn. Není tedy zřejmé, jaký byl důvod, který vedl ke schválení této změny, a proto nelze vycházet při výkladu novelizovaného znění § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. z úmyslu zákonodárce.
Sponzorování pořadu je vedle reklamy další formou prezentace subjektů v televizním vysílání. Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákona č. 231/2001 Sb. sponzorováním se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu (loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Jeho účelem a cílem je vytvoření dobrého jména, pověsti výrobce, prodejce, poskytovatele služby nebo jejich produktů (tzv.
goodwill
), přičemž obsahem sponzorského vzkazu může být i určité reklamní sdělení. Na rozdíl od reklamy však nesmí podporovat prodej či pronájem výrobků a služeb, tedy nesmí vybízet ke koupi či nájmu produktů (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 81/2005-79, č. 1036/2007 Sb. NSS a rozsudek ze dne 27. 6. 2007, čj. 6 As 44/2006-76, www.nssoud.cz). Jak vyplývá z citovaného ustanovení, účelem sponzorování může být mimo jiné i propagace služeb, výrobků nebo jiných výkonů sponzora. Marketingovou strategií sponzora pořadu, nejčastěji podnikatelského subjektu, tedy nemusí být výhradně prezentace jeho obchodní firmy, ale může jí být, a často i je, prezentace jeho produktu (výrobku či služby). K tomuto účelu je pak logicky vhodnější použít místo označení vztahujících se přímo k osobě sponzora (obchodní firma), označení prezentující konkrétní produkt. Mezi takové produkty pak lze nepochybně zařadit i webové stránky sponzora, přičemž cílem propagace stránek bude nejčastěji zvýšení jejich návštěvnosti. Umožňuje-li tedy zákon o vysílání prostřednictvím sponzorování propagovat vedle jména a příjmení fyzické osoby a názvu či obchodní firmy právnické osoby také v podstatě jakékoliv výsledky činnosti sponzora (výrobky, služby nebo jiné výkony), je podle Nejvyššího správního soudu dostatečným označením sponzora i označení vztahující se pouze k propagovaným produktům, v daném případě k webovým stránkám. Sponzorský vzkaz tak vedle označení výrobku, služby či jiného výkonu, které primárně propaguje, nemusí obsahovat specifikaci označující jednoznačně právnickou či fyzickou osobu, která pořad sponzoruje. Za označení identifikující sponzora pořadu ve smyslu § 53 odst. 1 citovaného zákona je proto třeba považovat i takové označení, které obsahuje určité vodítko, jež k osobě sponzora směřuje a s jehož použitím je identita sponzora zjistitelná. Odkaz na webové stránky sponzora takovým vodítkem být může, což ostatně potvrzuje i to, že v daném případě stěžovatelka ve správním řízení jednoduchým způsobem ověřila, kdo je vydavatelem předmětných webových stránek.
Závěru, že výčet způsobů označení sponzora obsažený v § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. není
taxativní
, svědčí i to, že citované ustanovení obsahuje i další problematické slovní spojení, a to „známka služeb“, kterou je rovněž možné sponzora identifikovat. Český právní řád však nedefinuje, co se pod „známkou služeb“ rozumí. V této podobě se toto slovní spojení ostatně vyskytuje pouze v § 53 odst. 1 uvedeného zákona. To, že tímto slovním spojením může být míněna ochranná známka pro služby, lze sice dovodit z textu citovaného ustanovení („Provozovatel vysílání je povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti [...] ochrannou známkou nebo známkou služeb [...]“) a také z některých ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. [srovnej např. § 1 a § 8 odst. 2 písm. a) a písm. b) citovaného zákona], nic to však nemění na tom, že zákonodárcem zvolená formulace § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je nepřesná a matoucí, a přináší tak výkladové problémy. Ostatně upravuje-li citované ustanovení možnost označit sponzora pořadu ochrannou známkou, lhostejno zda výrobků či služeb, je evidentní, že užití slovního spojení „známka služeb“ je duplicitní, a proto nadbytečné.
Nejvyšší správní soud dále považuje za nutné uvést, že pokud by byl výčet způsobů, jakými lze sponzora pořadu v souladu se zákonem označit,
taxativní
, bylo by nemožné některé subjekty v souladu se zákonem jako sponzory pořadu označit, čímž by, vzhledem k povinnosti provozovatele vysílání informovat diváka, že se jedná o pořad sponzorovaný, bylo takovým subjektům
de facto
znemožněno pořady sponzorovat. Výše uvedené se týká např. fyzické osoby, která nemá obchodní firmu a nedisponuje ani logem či ochrannou známkou. Ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. totiž označení sponzora pouze jeho občanským jménem neumožňuje, a to přesto, že tento zákon v § 2 odst. 1 písm. s) citovaného zákona výslovně, jako jeden z účelů sponzorování, uvádí i propagaci jména a příjmení fyzické osoby. Stejným způsobem lze argumentovat i ve vztahu k některým právnickým osobám. Účelem sponzorování je totiž podle § 2 odst. 1 písm. s) uvedeného zákona také propagace názvu právnické osoby. Ustanovení § 53 odst. 1 citovaného zákona však označit právnickou osobu jako sponzora pořadu jejím názvem neumožňuje. Z právnických osob by proto bylo nemožné v souladu s citovaným ustanovením jako sponzora pořadu označit (opět s výjimkou těch, které disponují logem či ochrannou známkou) ty bez obchodní firmy, tj. ty, jejichž název se nezapisuje do obchodního rejstříku (viz § 8 odst. 1 obchodního zákoníku). Jako sponzor by tak nemohly být prezentovány např. obecně prospěšné společnosti zapisované do rejstříku obecně prospěšných společností (§ 2 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů), nadace a nadační fondy zapisované do nadačního rejstříku (§ 1 odst. 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech), občanská sdružení registrovaná Ministerstvem vnitra a evidovaná Českým statistickým úřadem (§ 2 odst. 3 a § 9 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) a církve a náboženské společnosti registrované Ministerstvem kultury (§ 6 odst. 1 a § 9 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech).
V neposlední řadě lze také poukázat na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES, která v čl. 3f odst. 1 písm. c) stanoví, že: „Audiovizuální
mediální
služby nebo pořady, které jsou sponzorovány, musí splňovat tyto požadavky: diváci jsou jasně informováni o existenci dohody o sponzorství. Sponzorované pořady musí být zřetelně označeny jako sponzorované pořady jménem, logem nebo jinou značkou sponzora, například odkazem na jeho produkt (produkty) nebo službu (služby) či na jejich charakteristický znak, a to vhodným způsobem na začátku pořadů a v jejich průběhu nebo na jejich konci“, jež byla účinná (dnem 19. 12. 2007) v době, kdy byly předmětné sponzorské vzkazy odvysílány (leden 2008), byť lhůta, v níž členské státy uvedou v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí byla stanovena do 19. 12. 2009.
Závěrem je třeba poukázat na to, že výkladem § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 2. 9. 2009, čj. 6 As 13/2009-92, a ze dne 23. 10. 2009, čj. 7 As 3/2009-65, ve kterých dospěl, byť ve vztahu k označení sponzora prostřednictvím ochranné známky, k obdobnému závěru jako v dané věci. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.