3200/2015
Řízení před soudem: přezkoumatelnost výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu; mezinárodní ochrana: "případ hodný zvláštního zřetele"; humanitární azyl
Řízení před soudem: přezkoumatelnost výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu Mezinárodní ochrana: „případ hodný zvláštního zřetele“; humanitární azyl
k § 75 a § 78 odst. 1 větě druhé a odst. 5 soudního řádu správního
Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1 druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitého právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu tento pojem naplňují, či nikoliv.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014-27)
Prejudikatura:
č. 375/2004 Sb. NSS a č. 3073/2014 Sb. NSS; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království (stížnost č. 26565/05, ECHR 2008), rozsudky ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království (stížnost č. 30240/96, Reports 1997-III), rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemí (stížnost č. 13669/03) a ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti Švédsku (stížnost č. 17868/03).Věc:
Baktygul A. (Kyrgyzstán) proti Ministerstvu vnitra ČR o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalovaného.Žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2013 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni. Podle jeho názoru nesplnila podmínky § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Součástí spisového materiálu, na jehož základě žalovaný rozhodoval, byly i lékařské zprávy o zdravotním stavu žalobkyně. Z nich vyplývá, že u žalobkyně byla diagnostikovaná chronická posttraumatická porucha a hepatitis typu C.
Žalovaný si v rámci správního řízení opatřil informaci organizace „
International SOS
“ ze dne 24. 2. 2012, ze které vyplývá, že v Kyrgyzstánu jsou antidepresiva, která žalobkyně užívá v ČR, dostupná. Stejné ale nelze říci o lécích v případě interferonové léčby hepatitidy typu C. Nicméně z informací a lékařských zpráv dodaných žalobkyní nevyplývalo, že by její zdravotní stav bez jakýchkoliv pochyb tuto léčbu v budoucnu vyžadoval. Daná léčba navíc podle žalovaného není garantována ani občanům ČR. Z pouhých spekulací o její potřebě proto podle jeho názoru nešlo dovodit důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Jeho účelem není poskytování výhodnější léčby v rámci zdravotního systému ČR pro žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobkyně v době rozhodování žalovaného nebyla v ohrožení života, a nebyla by mu vystavena ani v případě návratu do Kyrgyzstánu. Podle žalovaného jí ani nehrozilo, že by jí nebyla poskytnuta nezbytná zdravotní péče na odpovídající úrovni.Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze. Vytýkala mnohá procesní pochybení a namítala, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu stejně jako podmínky pro doplňkovou ochranu podle § 14a téhož zákona. Žalovaný také podle ní řádně neposoudil možnost udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Žalobkyně poukázala na svůj zdravotní stav a vyjádřila svůj nesouhlas se závěry žalovaného o stavu zdravotnictví v Kyrgyzstánu, které je na velmi špatné úrovni. Tvrdila, že její léčba ještě nebyla zahájena s ohledem na nejistý pobytový
status
. Podle žalobkyně není pravdou, že by léčba nebyla občanům ČR garantována, jen je v každém případě třeba pečlivě zvažovat možné dopady této léčby. V případě žalobkyně existovala šance, že bude-li léčba zahájena, bude úspěšná. Nepodstoupení léčby by naopak mohlo mít fatální důsledky.Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vyšel z podkladů, které žalobkyně doložila k žalobě. Podle lékařské zprávy interní kliniky Fakultní nemocnice v Motole ze dne 24. 5. 2013 byla žalobkyně v dané ambulanci sledována pro chronický virový zánět jater a virovou hepatitidu C. Byla plánována její antivirová léčba (kombinací pigilovaného interferonu a Ribavirinu), bez které zánět jater postupně progreduje až do jaterní cirhózy, která prokazatelně pacientům zkracuje život. Žalobkyně dále doložila potvrzení stejné kliniky ze dne 25. 10. 2013, podle kterého byla žalobkyně indikována k jednoleté ambulantní antivirové léčbě, zahájené dne 14. 10. 2013, s nutností dalšího sledování po dobu 12 měsíců po ukončení léčby. Terapie byla podle těchto podkladů pro žalobkyni zcela zásadní, protože by v opačném případě u ní pokračovalo onemocnění jater až do stadia jaterní cirhózy s možným rozvojem jaterního zhoubného nádoru.
Městský soud si byl vědom, že v době rozhodování žalovaného léčba ještě nebyla zahájena. Nicméně žalovaný měl k dispozici lékařské zprávy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně trpí onemocněním se špatnou prognózou, pokud není léčeno. Vzhledem k obtížné dostupnosti léčby hepatitidy typu C v Kyrgyzstánu a s přihlédnutím k později zahájené léčbě v ČR se jednalo o skutečnost hodnou zvláštního zřetele. Žalovaný by proto měl znovu tyto skutečnosti vyhodnotit a posoudit, zda by žalobkyni neměl být udělen humanitární azyl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Z obdobných důvodů by měl opětovně posoudit možnost udělení doplňkové ochrany.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítl, že městský soud nerespektoval § 75 odst. 1 s. ř. s., protože nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Léčba žalobkyně byla zahájena až po vydání rozhodnutí stěžovatele, jednalo se tedy o zcela novou skutečnost, kterou správní orgán nemohl zohlednit, což připustil i městský soud. K prolomení zásady vyplývající z § 75 s. ř. s. může dojít, jen pokud by opačný postup vedl k rozporu s principem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65). K tomu je nezbytné konstatovat bezprostředně hrozící nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Městský soud ale výslovně uvedl, že žalobkyní vznesené námitky k posouzení její žádosti podle § 14a zákona o azylu nejsou důvodné. Prolomení zásady § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto pojmově vyloučeno.
non
-refoulementStěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v obdobné věci ze dne 19. 5. 2011, čj. 6 Azs 9/2011-87. V něm Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, „
že v případě soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu
je namístě vycházet
... ze skutkového stavu, který vyšel najevo ve správním řízení
“. Novými skutečnostmi, týkajícími se zdravotního stavu, se tedy soud nemá zabývat. Žalobkyně navíc měla možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo uplatnit nové skutečnosti v novém správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-131).Rozsudek městského soudu se podle stěžovatele dostal také do rozporu s jednotnou a konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že „[p]
okud nastane po vydání rozhodnutí správního orgánu nová skutečnost, která má vliv na skutečný stav věci, pak k ní správní orgán přihlédne v případném novém řízení, ale nemůže to být důvod pro vyslovení nezákonnosti (či vady řízení) ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy nemohl provádět důkazy za účelem zjištění nových skutečností, které neexistovaly v době rozhodnutí správního orgánu, a proto také nemohl přihlížet k lékařským nálezům a zprávám o zdravotním stavu stěžovatelky z doby po datu vydání rozhodnutí žalovaného správního orgánu.
“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 4 Ads 42/2005-136).Stěžovatel se zabýval možností léčby žalobkyně v zemi jejího původu a ze shromážděných informací vyplynulo, že předmětná léčba je v Kyrgyzstánu dostupná a žalobkyni nic nebránilo ve využití tamějšího systému zdravotní péče. Stěžovatel zohlednil nižší úroveň zdravotní péče v Kyrgyzstánu, ale tato skutečnost byla podle něj z pohledu humanitárního azylu irelevantní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007-69). Stěžovatel také městskému soudu vytknul, že autoritativně konstatoval naplnění skutečnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Závažná choroba sama o sobě neznamená automatické udělení humanitárního azylu. Městský soud navíc nepřijatelně zasáhl do správního uvážení stěžovatele. Soudu nepřísluší konstatovat naplnění skutečnosti hodné zvláštního zřetele a zavázat svým právním názorem správní orgán, neboť by tím byl porušen zákon, nerespektována konstantní
judikatura
a došlo by k nepřípustnému zásahu do smyslu a účelu institutu humanitárního azylu.Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele, že soud shledal naplnění skutečností, které jsou hodny zvláštního zřetele, až na základě lékařské zprávy o zahájení léčby hepatitidy typu C. Městský soud jasně uvedl, že stěžovatel nevyhodnotil rozsah zdravotních problémů žalobkyně dostatečným způsobem. Tato skutečnost byla potvrzena i následnými lékařskými zprávami, které ale nebyly primárním důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele. Spíše potvrzovaly, že se stěžovatel nezabýval řádně skutkovými okolnostmi věci.
Městský soud uvedl, že žalobkyně již v řízení o udělení mezinárodní ochrany doložila, že trpí závažným onemocněním, které je bez léčby progredující. V tomto smyslu městský soud zcela správně přisvědčil odkazu žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 8/2004-55. Nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatele, že soud v rámci svého rozhodování nevycházel ze skutkového stavu, který vyšel najevo ve správním řízení, a z jeho strany tak došlo k porušení § 75 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [18] Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Pokud by toto pravidlo neplatilo, řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu by bylo pokračováním řízení před správními orgány a přišlo by o svoji přezkumnou povahu. Správní soudnictví ale vykonává své poslání zpětně a případné změny, ke kterým došlo po stránce skutkové či právní, nemůže zásadně zohledňovat (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář
. Praha: Leges, 2014, s. 681). Je proto vadou řízení, rozhodne-li krajský soud v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s. podle skutkového stavu existujícího v době vydání svého rozsudku, nikoliv podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs 32/2008-59).[19]
Judikatura
Nejvyššího správního soudu dovodila možnost prolomení pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v některých výjimečných případech (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2011, čj. 4 Ads 35/2011-75; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-13). Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl, že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být
(viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 27/2012-65). Obdobně v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, čj. 4 Azs 119/2014-43, Nejvyšší správní upřesnil, že „[v] relevantní
pro možné udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízenírámci soudního přezkumu správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany může nastat situace, kdy je třeba na základě čl. 10 Ústavy upřednostnit před aplikací § 75 odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
[...]. Tato situace však nastává pouze tehdy, pokud by ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy mohlo navrácením žadatele o mezinárodní ochranu dojít k porušení zásady
non
-refoulement, respektive k ohrožení práva na život nebo k porušení zákazu mučení v důsledku zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele o mezinárodní ochranu došlo až po vydání rozhodnutí správního orgánu.
“[20] Odůvodnění rozsudku městského soudu je z podstatné části vystavěno na skutečnostech vzniklých až po vydání rozhodnutí stěžovatele ze dne 22. 4. 2013. Lékařské zprávy a potvrzení, o které se městský soud opřel, jsou ze dne 24. 5. 2013, 25. 10. 2013, 20. 1. 2014 a 22. 5. 2014, přičemž posuzují aktuální zdravotní stav žalobkyně, nikoliv zpětně její zdravotní stav v době rozhodování žalovaného. Samotná léčba žalobkyně, jejíž zahájení bylo viditelně rozhodujícím kritériem pro zrušující rozsudek městského soudu, byla započata až dne 14. 10. 2013, tedy bezmála půl roku ode dne rozhodnutí stěžovatele. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, že pokud by nebyla zahájena léčba žalobkyně, městský soud by nejspíš nedošel k závěru o nedostatečném vyhodnocení rozsahu zdravotních problémů žalobkyně ze strany stěžovatele. Městský soud zjevně přihlížel ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. To městský soud uznává i v odůvodnění rozsudku, kde konstatuje, že v této věci jde o případ hodný zvláštního zřetele „
s přihlédnutím k tomu, že byla v případě žalobkyně léčba v ČR zahájena
“. Na stejné straně pak městský soud výslovně zmínil: „Soud si je vědom toho, že v době, kdy správní orgán o žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodoval, ještě léčba zahájena nebyla.
“ Městský soud se tak vědomě pohyboval za hranou § 75 odst. 1 s. ř. s. V celém odůvodnění se jeho aplikaci ale nijak nevěnuje a nezdůvodňuje odchýlení se od skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.[21] Nejvyšší správní soud přesto přistoupil k odůvodnění rozsudku městského soudu obsahově a přezkoumal, zda v této věci materiálně nepoužil judikaturou dovozenou výjimku z aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. v podobě hrozby narušení principu . Je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je nehrozí, a žalobkyně měla možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo uplatnit nové skutečnosti v novém správním řízení.
non
-refoulementkrajský soud povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady
non
-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu
(viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 3/2011-131). Ve stejném rozsudku Nejvyšší správní soud dodal, že dostatečné záruky pro respektování zásady
non
-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§ 3 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 2 zákona o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná (§ 10a zákona o azylu).
O tyto skutečnosti se opírá i stěžovatel, podle kterého hrozba narušení principu non
-refoulement[22] Nejvyšší správní soud podotýká, že v případě velmi závažného zdravotního stavu jednotlivce lze podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jen za velice výjimečných okolností a s ohledem na závažné humanitární důvody dojít k závěru, že by k porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady mohla vést povinnost vycestování do země původu, v níž jsou prostředky nezbytné k léčbě dané nemoci na nižší úrovni (viz rozsudek ze dne 2. 5. 1997,
non
-refoulementD. proti Spojenému království
, stížnost č. 30240/96, Reports 1997-III, bod 54; rozsudek velkého senátu ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království
, stížnost č. 26565/05, ECHR 2008, body 42 – 43; rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemí
, stížnost č. 13669/03; či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti Švédsku
, stížnost č. 17868/03 aj.). Cizinec, kterému může být v budoucnu uložena povinnost vycestovat ze země, která je smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se zásadně nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za účelem pokračujícího využívání zdravotních, sociálních nebo dalších služeb zabezpečovaných hostitelskou zemí (N. proti Spojenému království
, bod 42). Většina velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti Spojenému království
(body 44–45) výslovně uvedla: „Pokrok v lékařské vědě a sociální a ekonomické podmínky panující ve státě, který je smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a které převládají v přijímajícím státě, se mohou podstatně lišit, článek 3 však neukládá státu závazek zmírňovat takové rozdíly za pomoci poskytnutí bezplatné a neomezené zdravotnické péče všem cizincům, kteří nemají oprávnění pobývat na jeho území. Opačný závěr by na státy kladl příliš velké břemeno.
“ [cit. dle Kopalová, M. Věc N. proti Spojenému království (Navrácení žadatelky o azyl s HIV/AIDS do země původu)
. ASPI ID: JUD139625CZ].[23] Nejvyšší správní soud nechce nijak zlehčovat situaci žalobkyně. Musí ovšem uvést, že její nemoc nedosahuje vysokého standardu velice výjimečných okolností a závažných humanitárních důvodů, který vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Předmětná léčba již měla být dle spisového materiálu ukončena a momentálně by mělo probíhat dvanáctiměsíční sledování. Zdravotní stav žalobkyně proto určitě nepředstavuje finální stadium nevyléčitelné nemoci, jako tomu bylo ve věci při navrácení stěžovatelky do země původu neshledala. Podle Nejvyššího správního soudu proto v tomto konkrétním případě nebylo možné prolomit pravidlo vyplývající z § 75 odst. 1 s. ř. s. a odchýlit se ve smyslu výše citované judikatury od skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To platí tím spíš, že stěžovatelka měla možnost podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, která by byla dle § 10a písm. e) zákona o azylu přípustná. V novém řízení by jí tak byly poskytnuty dostatečné záruky respektování zásady .
D. proti Spojenému království
, kde Evropský soud pro lidská práva shledal, že by došlo k porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud by byl stěžovatel navrácen do země původu. Žalobkyně je naopak v relativně stabilizovaném stavu. Spíše je proto v obdobné situaci jako stěžovatelka ve věci N. proti Spojenému království
, kde většina velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva hrozící porušení principu non
-refoulementnon
-refoulement[24] Městský soud se proto dopustil zásadního právního pochybení, protože porušil § 75 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl ve věci na základě skutkového stavu, který tu nebyl v době rozhodování stěžovatele, aniž by k odchýlení se od tohoto pravidla měl dostatečné důvody v podobě hrozby narušení zásady . Z toho důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
non
-refoulement[25] Nejvyšší správní soud nicméně pro další průběh řízení o žalobě považuje za nutné uvést, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že městský soud nepřijatelně zasáhl do jeho správního uvážení tím, že konstatoval naplnění důvodu hodného zvláštního zřetele.
[26] Podle § 14 zákona o azylu platí, že pokud „
v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu
“. Zákonodárce tak při úpravě podmínek pro udělení humanitárního azylu zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele
“ a následného správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72).[27] V té souvislosti je třeba odkázat na závěry právní teorie, která dovodila, že „[m]
ezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu
.... U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob užití právního následku
.... Uvnitř diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí postup, který jí zákon umožňuje a který ona považuje pro konkrétní vztah za účelný. V žádném případě to však neznamená
... otevření prostoru pro její libovůli či absolutistické rozhodování.
“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část.
8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 80–81).[28] Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení v § 14 zákona o azylu musí stěžovatel nejdříve interpretovat neurčitý právní pojem „
případu hodného zvláštního zřetele
“ a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení, jak mu ukládá zákon, při němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná, není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu udělen být nemůže.[29] Rozlišování mezi oběma fázemi rozhodování stěžovatele o (ne)udělení humanitárního azylu má zásadní význam pro jeho přezkum soudem. Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1 druhá věta s. ř. s.) výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitého právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu tento pojem naplňují, či nikoliv.
[30] Ačkoliv tento závěr nebyl v minulosti v judikatuře správních soudů vždy jednoznačně přijímán, soudní praxe byla v této otázce sjednocena usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS. Závěr rozšířeného senátu také plně koresponduje s názory zastávanými v odborné literatuře, podle kterých by
interpretace
neurčitých právních pojmů měla podléhat přezkumu s úplně stejnou intenzitou jako v případě jakýchkoliv jiných právních pojmů (viz Sládeček, V. Obecné správní právo
. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 146; Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část
. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 536).[31] V posuzované věci proto nelze hovořit o zásahu do správního uvážení stěžovatele. Městský soud došel k závěru, že stěžovatel nesprávně interpretoval neurčitý právní pojem „
případu hodného zvláštního zřetele
“, čímž ovšem svou přezkumnou pravomoc nijak nepřekročil. Ve vztahu k navazujícímu správnímu uvážení stěžovatele byl soud naopak zdrženlivý. Neuložil totiž stěžovateli, aby žalobkyni udělil humanitární azyl, ale „pouze
“, aby znovu uvážil o jeho udělení, a to se zřetelem k soudem konstatovanému naplnění pojmu „případu hodného zvláštního zřetele
“. Žalovaný tak měl znovu vyhodnotit skutkový základ věci a posoudit, zda by v případě žalobkyně neměl být humanitární azyl udělen. Naplnění neurčitého právního pojmu „případu hodného zvláštního zřetele
“ ve smyslu § 14 zákona o azylu totiž nemusí automaticky vést k udělení humanitárního azylu, jak vyplývá ze znění příslušného ustanovení, podle kterého lze humanitární azyl v takovém případě udělit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72, č. 375/2004 Sb. NSS). Široký prostor pro uvážení správního orgánu při rozhodování o udělení humanitárního azylu ostatně vyplývá i z další judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48).[32] Městský soud proto v dalším řízení znovu zhodnotí, zda stěžovatel řádně a správně interpretoval neurčitý právní pojem „
případ hodný zvláštního zřetele
“ a posoudil jeho naplnění v dané věci. Musí přitom ale vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování stěžovatele. Zruší-li městský soud rozhodnutí žalovaného, budou v dalším řízení správní orgány vázány jeho výkladem neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele
“ a jeho případným závěrem, že skutkové okolnosti posuzované věci tento pojem naplňují. Vlastní rozhodnutí o udělení či neudělení humanitárního azylu žalobkyni učiní správní orgány se zřetelem na závěry soudu, avšak na základě svého správního uvážení.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.