Vydání 12/2022

[13] Předtím, než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat posouzením důvodnosti návrhu, zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení.

[14] Návrh byl podán společně se žalobou proti úkonu správního orgánu, kterým bylo mimořádné opatření aplikováno vůči navrhovateli, ve lhůtě pro podání žaloby proti tomuto aplikujícímu rozhodnutí dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. a usnesení rozšířeného senátu ze dne 13. 9. 2016, čj. 5 As 194/2014-36, č. 3470/2016 Sb. NSS. V bodech 20 a 21 tohoto usnesení rozšířený senát uvedl: „“

[15] Rozšířený senát zjevně vycházel primárně z toho, že „incidenční“ návrh na zrušení opatření obecné povahy je možné podat „společně“ se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo opatření obecné povahy aplikováno vůči navrhovateli. Z formulace § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. (navrhovatel musí být „ve věci“) však nevyplývá, že by se muselo jednat pouze o aplikující rozhodnutí. Naopak, podle okolností daného případu se může jednat též o jiný úkon správního orgánu, který aplikací opatření obecné povahy přímo zasahuje do práv navrhovatele a který je možné napadnout žalobou ve správním soudnictví, tj. např. i žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. (srov. též rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2021, čj. 3 As 91/2019-32, bod 20).

[16] Zároveň je zřejmé, že rozšířeným senátem připuštěný incidenční návrh na zrušení aplikovaného opatření obecné povahy, který lze podat ve zvláštní lhůtě, má akcesorickou povahu, tzn., že jeho projednatelnost je závislá na tom, zda žaloba ve správním soudnictví proti úkonu správního orgánu aplikujícímu opatření obecné povahy byla podána a zda pro rozhodnutí o ní je potřebné rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Tuto akcesorickou povahu incidenčního návrhu na zrušení opatření obecné povahy zmínil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 24. 5. 2021, čj. 5 As 430/2019-32, v němž vysvětlil, že řízení o „abstraktním“ návrhu a o „incidenčním“ návrhu na zrušení opatření obecné povahy jsou zcela samostatná a navzájem na sobě nezávislá. Zároveň z uvedeného rozsudku vyplývá, že žaloba proti aplikujícímu úkonu má sloužit jako „podvozek“ pro (incidenční) návrh na zrušení opatření obecné povahy, tj. má být mezi nimi jasná obsahová provázanost. Ta by nebyla dána, pokud by např. navrhovatel incidenčního přezkumu ve společně podané žalobě proti aplikujícímu úkonu správního orgánu vůbec neuplatnil žalobní bod týkající se v návrhu tvrzené nezákonnosti aplikovaného opatření obecné povahy. Akcesoričnost incidenčního návrhu na zrušení opatření obecné povahy by nepochybně nebyla dána ani tehdy, pokud by řízení o žalobě proti aplikujícímu úkonu správního orgánu bylo skončeno procesním způsobem (např. zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku, odmítnutím apod.).

[17] Nejvyšší správní soud ovšem má za to, že akcesoričnost incidenčního návrhu na zrušení opatření obecné povahy není dána ani za specifické situace, kdy je zjevné, že rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vůbec nemůže jakkoli ovlivnit výsledek řízení o žalobě proti aplikujícímu úkonu správního orgánu, resp. ani právní názor soudu případně vyslovený ve vyhovujícím rozsudku. Tak tomu může být i tehdy, pokud správní soud žalobě proti aplikujícímu úkonu správního orgánu vyhoví ze zcela jiných důvodů, než je tvrzená nezákonnost opatření obecné povahy, přičemž je nepochybné, že rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy za dané situace již nemůže jakkoli ovlivnit právní postavení navrhovatele. Soud se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem vysloveným v komentáři k s. ř. s. (Černín, K. In: Kühn, Z, Kocourek, T. a kol.: . Praha: Woters Kluwer ČR, 2019, str. 868 – 870). Tam se uvádí: „ […] […].“

[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že akcesoričnost návrhu na zrušení opatření obecné povahy, tj. jeho reálný význam pro rozhodnutí o žalobě proti úkonu správního orgánu, kterým bylo opatření obecné povahy vůči navrhovateli použito, je zvláštní podmínkou řízení o incidenčním návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. Pokud je zjevné, že tato podmínka řízení není splněna, je namístě takový návrh na zrušení opatření obecné povahy odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[19] V projednávané věci jde nepochybně o návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy. To vyplývá již ze shora rekapitulovaného obsahu návrhu, ale i z toho, že ke dni 7. 10. 2021, kdy byl podán návrh na zrušení opatření obecné povahy navrhovatelem, již dávno uplynula jednoměsíční lhůta k podání návrhu na přezkum opatření obecné povahy – napadeného mimořádného opatření – vyplývající z § 13 odst. 2 pandemického zákona. Ta skončila již dne 3. 4. 2021 (tj. uplynutím jednoho měsíce od účinnosti mimořádného opatření ze dne 2. 3. 2021, čj. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN), resp. dne 9. 8. 2021 (tj. uplynutím jednoho měsíce od účinnosti mimořádného opatření ze dne 2. 7. 2021, čj. MZDR 1595/2021-6/MIN/KAN, ve vztahu k dílčí změně mimořádného opatření 2. 3. 2021 provedené mimořádným opatřením z 2. 7. 2021).

[20] Napadené mimořádné opatření mělo být vůči navrhovateli aplikováno jednáním Krajské hygienické stanice Středočeského kraje spočívajícím ve vynucování karantény a absolvování PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 prostřednictvím nedatovaného pokynu doručeného zákonným zástupcům navrhovatele dne 4. 10. 2021. Nejvyšší správní soud dotazem u Krajského soudu v Praze a z interní databáze zjistil, že navrhovatel žalobu proti uvedenému nezákonnému zásahu vskutku podal. Krajský soud však nepovažoval za potřebné vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na zrušení napadeného mimořádného opatření a o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, čj. 55 A 58/2021-68. Tím vyslovil nezákonnost uvedeného zásahu Krajské hygienické stanice Středočeského kraje. V odůvodnění krajský soud uvedl, že vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2021, čj. 10 As 229/2021-31, č. 4246/2021 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že krajská hygienická stanice musí o protiepidemických opatřeních podle § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví rozhodnout dle § 67 odst. 1 správního řádu; karanténu tedy nelze uložit neformálním postupem. To však žalovaná nesplnila, jestliže opatření odpovídající karanténě uložila, resp. vynucovala, neformálním sdělením adresovaným mj. rodičům navrhovatele. Krajský soud dále uvedl, že vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval argumentací navrhovatele týkající se nezákonné diskriminace navrhovatele z důvodu nepodstoupení očkování proti onemocnění covid-19. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci a v zákonné lhůtě proti němu žádný z účastníků řízení nepodal kasační stížnost.

[21] Napadené mimořádné opatření bylo zrušeno s účinností ode dne 25. 10. 2021 mimořádným opatřením odpůrce ze dne 19. 10. 2021, čj. MZDR 40555/2020-8/MIN/KAN. Ke zrušení napadeného mimořádného opatření odpůrce tedy došlo ještě před rozhodnutím krajského soudu o žalobě navrhovatele na ochranu před nezákonným zásahem Krajské hygienické stanice Středočeského kraje a i z tohoto důvodu, jakož i z povahy věci samotné je zcela vyloučeno, aby vůči navrhovateli bylo jakýmkoli správním orgánem napadené mimořádné opatření opět aplikováno.

[22] Za této situace je nepochybné, že akcesoričnost navrhovatelem podaného incidenčního návrhu na zrušení obecné povahy ve vztahu k jeho žalobě na ochranu před nezákonným zásahem Krajské hygienické stanice Středočeského kraje není přinejmenším v době rozhodování Nejvyššího správního soudu dána a že tento nedostatek podmínek řízení nelze nijak odstranit. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k odmítnutí návrhu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.