Vydání 6/2025

[5] Nejvyšší správní soud úvodem uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 s. ř. s. je součástí naplňování ústavní zásady, podle níž (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ačkoliv je rozhodnutí o vyloučení soudce součástí práva na zákonného soudce, jde o doplnění jinak vůdčí obecné zásady, že příslušnost soudce je dána předem, aniž by mohla být jakkoliv ovlivněna. Proto je postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, nutno chápat jako výjimečný. Zákon jej však v případech popsaných v § 8 odst. 1 s. ř. s. nejen připouští, ale přímo vyžaduje (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 2. 2021, čj. Nao 173/2020-119, č. 4235/2021 Sb. NSS).

[6] Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci .

[7] Žalobce dovozuje podjatost výše uvedených soudců především z toho, že již rozhodovali obdobný spor, ve kterém byl účastníkem řízení. Z výše uvedeného ustanovení soudního řádu správního výslovně vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Obecně tak rozhodování soudce v jiných věcech dle soudního řádu správního nemůže způsobit podjatost v nyní posuzované věci. Žalobce však prostřednictvím odkazů na judikaturu ESLP poukazuje na to, že pokud by ve věci rozhodovali uvedení soudci, bylo by tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy. Dle čl. 10 Ústavy platí, že . Pokud by tedy zákonné ustanovení, které by mělo být v projednávané věci aplikováno, bylo v rozporu s Úmluvou, která splňuje podmínky čl. 10 Ústavy, pak by podle něj musela být aplikována tato mezinárodní smlouva namísto protichůdného ustanovení českého zákona (rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2007, čj. 6 As 55/2006-96, č. 1351/2007 Sb. NSS). Proto Nejvyšší správní soud neustal na závěru, že námitka podjatosti by byla dle znění § 8 odst. 1 s. ř. s. nedůvodná.

[8] Žalobce odkázal na rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014, , stížnost č. 17103/10, ze dne 16. 2. 2021, , stížnost č. 1128/17, a ze dne 25. 11. 2021, , stížnost č. 63703/19, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, čj. 11 Tvo 1/2024-20345, bod 28, a ze dne 23. 3. 2023, čj. 11 Tdo 1025/2022-289, bod 54, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, čj. 2 To 32/2024-3620, body 16–18. Tato rozhodnutí se týkají trestních věcí. V nich se soudy vyjadřovaly zejména k situacím, ve kterých se soudce podílel na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, popřípadě se podílel na rozhodnutí o vině právnické osoby, kterou dovodil z jednání fyzické osoby, aniž by tato fyzická osoba byla v době rozhodování shledána vinnou, a následně rozhodoval o vině této fyzické osoby v samostatném řízení. Ačkoliv se citovaná rozhodnutí částečně skutkově liší, vychází ze stejných předpokladů a dospívají ke shodným závěrům. Vyplývá z nich zejména to, že samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu (například pokud se mu věc vrátí po rozhodnutí odvolacího soudu), nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci. Otázka nestrannosti soudce však vyvstává tehdy, pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizace účasti účastníka řízení nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti na okolnostech konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby. Zásada neviny je podle daných rozhodnutí tedy porušena také tehdy, pokud rozhodnutí soudu ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem.

[9] Ze shodných východisek vychází i další ESLP týkající se podjatosti soudců. Z ní vyplývá, že i pokud se soudce podílel na rozhodování v rámci přípravného řízení, nevede to bez dalšího k jeho vyloučení z rozhodování o vině a trestu obžalovaného. Pro posouzení podjatosti je podstatná povaha prováděných úkonů v přípravném řízení. Soudce bude podjatý zejména tehdy, pokud musel již v přípravném řízení zvažovat vinu obviněného. Pokud naopak bude činit pouze procesní úkony a nebude hodnotit žádné důkazy, pak vyloučen z projednávání nebude (rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1996, , stížnost č. 17358/90, body 33 a 34, a v něm uvedená). Podle judikatury ESLP však soudce nemusí být podjatý, ani pokud v předchozím řízení hodnotil shodné důkazy, které mohou být rozhodné v pozdějším řízení. ESLP v rozsudku ze dne 24. 5. 1989, , stížnost č. 10486/83, dospěl k závěru, že pouze to, že soudce rozhodoval o dílčích otázkách před zahájením dotčeného řízení, nemůže samo o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Vycházel z předpokladu, že pokud soudce rozhoduje o vyšetřovací vazbě a jiných opatřeních tohoto typu před zahájením řízení, ze shromážděných důkazů posuzuje, zda policie měla na první pohled pro své podezření důvody. Naopak při řízení o vině a trestu obžalovaného musí posoudit, zda důkazy u soudu přednesené postačují pro shledání obžalovaného vinným. Podezření a formální shledání viny nesmějí být posuzovány jako ekvivalentní. V dané věci však ESLP shledal porušení čl. 6 Úmluvy. To proto, že při rozhodování o pokračování vyšetřovací vazby soudce musel předběžně posoudit také to, zda je obžalovaný s vysokou pravděpodobností vinen spácháním trestného činu. Na tyto závěry ESLP navázal také v rozsudku ze dne 24. 8. 1993, , stížnost č. 13924/88. V něm se zabýval podjatostí soudce, který po celou dobu řízení, tj. ve fázi přípravného řízení i v hlavním líčení, přijal všechna rozhodnutí. ESLP v daném rozsudku opětovně zdůraznil, že pouhá skutečnost, že soudce rozhodoval také v přípravném řízení, včetně rozhodnutí týkajících se předběžné vazby, nemůže být sama o sobě považována za důvod k obavám o jeho nestrannost. Rozhodný je rozsah a povaha těchto rozhodnutí. Soudce v přípravném řízení čtyřikrát rozhodoval o vazbě stěžovatele a vyhověl návrhu obžaloby na jeho psychiatrické vyšetření. Podle ESLP soudce byl nestranný. Soudce se totiž zabýval odlišnými otázkami v rozhodnutích v přípravném řízení a v rozsudku o vině a trestu. V přípravném řízení bylo jeho úkolem pouze posoudit to, zda obžaloba měla na první pohled důvody pro obvinění stěžovatele. Dle rozsudku ESLP ze dne 24. 11. 1986, , stížnost č. 9063/80, bodu 73, není soudce bez dalšího podjatý ani tehdy, pokud rozhoduje o věcech, mezi kterými existuje věcná souvislost, avšak týkají se odlišných účastníků.

[10] Uvedená ESLP tak poskytuje východiska pro posuzování podjatosti soudce. Vyloučení soudce z projednávání dané věci by tak dozajista bylo namístě tehdy, pokud by si již v prvním řízení musel učinit předběžný názor na vinu osoby, o jejíž vině by ale s konečnou platností rozhodoval až v následném řízení. Podjatý by v následném řízení nebyl nejen tehdy, pokud v předchozím řízení prováděl toliko procesní úkony a nehodnotil jakékoliv důkazy, ale samo o sobě nestačí ani to, že v různých fázích řízení, a tím spíše v jiných řízeních, hodnotí shodné důkazy, které se fakticky týkají shodného skutku. Jak bylo totiž popsáno shora, podle rozsudků ve věcech a podjatost soudce nelze dovodit pouze z toho, že rozhoduje o vyšetřovací vazbě a jiných opatřeních tohoto typu před zahájením řízení a následně rozhoduje o vině a trestu obžalovaného. Je totiž zcela evidentní, že v těchto řízeních bude soud prakticky vždy vycházet z alespoň částečně shodných důkazů, posuzovat obdobné okolnosti a nelze vyloučit ani to, že se bude případně zabývat i částečně shodnou argumentací. Shodnými okolnostmi a důkazy se bude soudce zpravidla zabývat i tehdy, pokud rozhoduje o věcech, mezi kterými existuje věcná souvislost, avšak týkají se odlišných účastníků. Ani to však dle ESLP není bez dalšího důvodem pro vyloučení soudce z rozhodování (rozsudek ve věci , bod 73).

[11] Lze poznamenat, že české trestní právo přistupuje k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování v některých situacích přísněji než ESLP. Dle § 30 odst. 2 věty druhé trestního řádu totiž platí, že . Trestní řád tedy taxativně vymezuje rozhodnutí v přípravném řízení, jejichž vydání automaticky vylučuje soudce z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, aniž by bylo třeba individuálně hodnotit, zda se vyslovoval k vině obviněného. Je tomu tak nicméně proto, že u těchto úkonů trestní řád ve větší či menší míře požaduje, aby si soudce udělal již předběžnou úvahu o pravděpodobné vině obviněného (k tomu viz zejména podmínky vzetí do vazby uvedené v § 67 trestního řádu, dle něhož ). Uvedené zákonné ustanovení by tak šlo označit jako paušální promítnutí požadavků Úmluvy již do zákonné úpravy. Zákonodárce totiž vytipoval ta rozhodnutí, u kterých zákonná úprava buď výslovně požaduje předběžné posouzení viny, nebo u kterých lze předpokládat, že k tomu může často docházet. V zájmu právní jistoty pak stanoví vyloučení soudce bez dalšího, aniž by bylo třeba posuzovat konkrétní okolnosti. Pokud se soudce v přípravném řízení podílel na jiných úkonech, než které jsou uvedeny v § 30 odst. 2 trestního řádu, není ze zákona z dalšího rozhodování ve věci automaticky vyloučen. U těchto dalších úkonů je však třeba vždy individuálně uvážit, zda u soudce nevznikly důvodné pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat (k tomu shodně Šámal, P.; Šámalová, M. § 30 [Podjatost]. In: Šámal, P. a kol. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 378).

[12] Pro další závěry je podstatné uvést, že z pohledu práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba i řízení o přestupku považovat za řízení o trestním obvinění (rozsudky ESLP ze dne 2. 9. 1998, , stížnost č. 26138/95, a ze dne 2. 9. 1998, , stížnost č. 27061/95). Ostatně i Nejvyššího správního soudu vychází z předpokladu, že správní trestání je trestním řízením svého druhu. Proto pro ně platí stejné základní ústavní zásady jako pro jiná trestní řízení (rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2009, čj. 8 Afs 10/2008-89).

[13] Pokud jde o nynější věc, pak krajský soud v rozsudku ve věci sp. zn. 52 A 70/2023, ze kterého žalobce podjatost soudců dovozuje, rozhodl o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu shodného žalobce tak, že ji zamítl. V žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se žalobce domáhal určení, že silniční kontrola byla nezákonná, eventuálně pro případ, že by silniční kontrolu soud neshledal jako nezákonnou, rovněž navrhl, aby určil, že zásah policie spočívající ve vznesení výzvy podle § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu byl shledán nezákonným. Krajský soud předně shrnul skutkové okolnosti, které v zásadě odpovídají skutkovým okolnostem v nyní projednávané věci.

[14] Krajský soud v daném rozsudku dále konstatoval, že se žalobce [v rozporu s § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu] odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Tím byl podle soudu podezřelý z porušení § 125c odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. V bodě 14, na který žalobce v rámci námitky podjatosti poukazuje, krajský soud konstatoval, že žalobce nesporoval zákonnost výzvy k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení. K tomu dodal, že jeho orientační test na přítomnost jiné návykové látky byl pozitivní. Podle soudu zde tedy bylo „“. To odmítl a na svém stanovisku setrval. To nezměnil ani poté, co mu bylo předloženo podrobné písemné poučení o následcích spojených s odmítnutím odborného lékařského vyšetření. To, že žalobce poučení nepotřeboval, v žalobě nesporoval. Krajský soud dále dodal, že je mu z úřední činnosti známo, že byl již v minulosti uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Při silniční prohlídce v rámci předchozího přestupku obdržel podrobné písemné poučení. To vlastnoručně podepsal. I v tomto případě byla vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci poučovací a informační povinnost policejního orgánu splněna.

[15] Nejvyšší správní soud z výše uvedeného shrnutí dospěl k závěru, že se krajský soud výslovně vinou žalobce nezabýval, pokud jde o spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, pouze konstatoval, že z něj byl podezřelý. Z rozsudku ani implicitně nevyplývá, že by krajský soud předjímal jeho vinu z přestupku, který je předmětem tohoto sporu. Krajský soud se zabýval pouze tím, zda policejní orgán učinil výzvu k podrobení se vyšetření v souladu se zákonem. Krajský soud si také k posouzení důvodnosti zásahové žaloby nemusel nutně učinit úsudek o vině žalobce z daného přestupku. Ten totiž namítal zejména nezákonnost silniční kontroly a výzvy k provedení orientačního testu. Tyto otázky sice s posouzením, zda se žalobce nyní projednávaného přestupku dopustil, souvisí, ale nejedná se o rozhodování o vině. Vyloučení soudce z projednávání věci by však připadalo v úvahu zejména tehdy, pokud by si již v předchozím řízení učinil úsudek o vině žalobce, jak vyplývá z judikatury ESLP (viz výše body [8] až [10]) i východisek trestního řádu (bod [11]). Krajský soud však nyní vycházel z předpokladu, že žalobce je pouze podezřelý z porušení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, což výslovně uvedl. I ESLP přitom vychází z předpokladu, že podezření a formální shledání viny nesmějí být posuzována jako ekvivalentní. Podjatost soudkyně nelze dovodit ani z toho, že v zásahové žalobě vycházel soud prakticky ze shodných důkazů, které jsou rozhodné i pro posouzení viny žalobce z daného přestupku, obě žaloby se týkají téměř shodných okolností a vznáší v nich obdobné námitky. Tyto okolnosti totiž dle judikatury ESLP nepostačují k tomu, aby bez dalšího vznikly důvodné pochybnosti o podjatosti soudce (bod [10]).

[16] Rozhodné je také to, že se krajský soud ohledně výzvy k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení (nad rámec žalobních námitek) zabýval pouze tím, zda policejní orgán splnil svoji poučovací a informační povinnost, která se výzvy týkala. Ačkoliv krajský soud opakovaně konstatoval, že se žalobce odmítl vyšetření podrobit, neznamená to, že by předjímal jeho vinu ze spáchání přestupku. Krajský soud se totiž nezabýval veškerými obligatorními znaky přestupku (nezabýval se zejména subjektem a subjektivní stránkou přestupku). Pro naplnění skutkové podstaty přestupku je však nutné, aby byly naplněny všechny jeho znaky současně. I , na kterou žalobce odkazuje (bod [8]), vychází z předpokladu, že je soudce podjatý zejména tehdy, pokud je z jeho rozhodnutí zřejmé, že později souzená osoba naplnila veškeré podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že z argumentace krajského soudu v rozsudku o zásahové žalobě nelze dovodit, že by byl žalobce vinný z přestupku, ze kterého jej shledal vinným žalovaný v napadeném rozhodnutí. Ačkoliv z judikatury ESLP vyplývá, že je nutné posuzovat každý případ individuálně, ESLP přihlíží v obdobných případech zejména právě k tomu, zda soudce již v předchozím rozhodnutí alespoň implicitně posoudil vinu osoby, o jejíž vině má následně rozhodovat. To však v nyní posuzované věci soudci neučinili a učinit ani nemuseli. Z tohoto důvodu tak v dané věci nejsou podjatí.

[17] Rozhodující senát při posouzení, shodně se třetím senátem rozhodujícím ve věci sp. zn. Nao 128/2024, vycházel z § 8 odst. 1 s. ř. s., dle kterého je námitka podjatosti zjevně nedůvodná. Rozhodující senát se však na rozdíl od třetího senátu výslovně zabýval judikaturou ESLP, kterou žalobce v námitce podjatosti argumentoval. I třetí senát si však zjevně učinil implicitní úvahu o tom, zda je nutné předně aplikovat čl. 6 Úmluvy. Oba senáty dospěly k závěru, že nikoliv. Lze tak uzavřít, že NSS v obou věcech vycházel ze shodných východisek, byť ve věci sp. zn. Nao 128/2024 pouze implicitně. Protože nyní rozhodující senát nedospěl k závěru, že by třetí senát nezohlednil judikaturu ESLP, jak namítal žalobce, nebyl ani důvod, aby věc předkládal do rozšířeného senátu. Nyní rozhodující senát totiž nedospěl k odlišnému právnímu závěru, než učinil dříve třetí senát (§ 17 s. ř. s.).

[18] Nejvyššího správního soudu dále vychází z východiska, že i při posuzování námitky podjatosti je nutno respektovat zásadu hospodárnosti řízení, která primárně velí postupovat tak, aby podjatost jednotlivých soudců byla prověřována jen dotud, dokud se nenajde potřebný počet soudců, kteří jsou ve vztahu k věci nepodjatí a kteří tedy ve věci mohou jednat a rozhodovat (usnesení čj. Nao 32/2005-34, ze dne 12. 5. 2015, čj. Nao 82/2015-58, bod 3, ze dne 29. 11. 2024, čj. Nao 170/2024-68, bod 13, a ze dne 21. 2. 2025, čj. Nao 31/2025-32, bod 3). Nejvyšší správní soud však v ojedinělých případech rozhodoval o namítané podjatosti náhradníků i tehdy, pokud dospěl k závěru, že členové rozhodujícího senátu podjatí nejsou (usnesení ze dne 27. 2. 2023, čj. Nao 5/2023-64, a ze dne 31. 8. 2017, čj. Nao 273/2017-26). Podle nyní rozhodujícího senátu uvedené přístupy nejsou v rozporu.

[19] Prvý z těchto přístupů je zejména namístě, pokud účastník vznese individualizované námitky ve vztahu ke každému jednotlivému soudci nebo je nepravděpodobné, že by ve věci nastupovali náhradníci, a proto se ani nevyžádá jejich vyjádření k námitce podjatosti. Bylo by nadbytečné řešit konkrétní individualizované námitky podjatosti i ohledně soudců, kteří pravděpodobně ve věci vůbec nebudou rozhodovat, nebo si za účelem rozhodnutí o námitce podjatosti pořizovat jejich vyjádření. To ale neznamená, že by námitka podjatosti pozbyla svých účinků. V případě, že Nejvyšší správní soud o náhradnících nerozhodne, aktivovala by se námitka podjatosti vůči nim až tehdy, pokud by měl v dané věci jednat či rozhodovat náhradník. Za těchto okolností by bylo nezbytné, aby krajský soud před provedením daného úkonu námitku podjatosti Nejvyššímu správnímu soudu znovu předložil k posouzení.

[20] Druhý z přístupů, tedy rozhodnout rovnou i o náhradnících, může být namístě například tehdy, pokud účastník řízení vznese typově shodné námitky vůči všem soudcům, které nevyžadují individuální posouzení, a zároveň se i náhradníci k námitce podjatosti vyjádřili. V takovém případě totiž není třeba činit posouzení vůči jednotlivým soudcům, nebo si od nich dodatečně vyžadovat jejich vyjádření. Pokud takto Nejvyšší správní soud rozhodne, pak také nebude potřeba mu věc znovu předkládat, pokud by nastala výjimečně situace, že by za rozhodující soudce dodatečně nastupoval náhradník.

[21] Výše uvedené lze shrnout tak, že Nejvyšší správní soud musí rozhodnout o námitce podjatosti pouze ohledně těch soudců, kteří jsou povoláni ve věci rozhodovat. V zájmu hospodárnosti řízení však může případně rozhodnout i o jejich náhradnících.

[22] Jelikož žalobce v nyní souzené věci vznesl typově shodnou námitku podjatosti vůči samosoudkyni i jejím dvěma náhradníkům, jejíž vypořádání nepotřebuje individualizované posouzení ohledně jednotlivých soudců, a všichni se k námitce podjatosti výslovně vyjádřili, rozhodl Nejvyšší správní soud v zájmu hospodárnosti řízení o nepodjatosti všech tří soudců souhrnně tímto usnesení.

[23] Za daných okolností se Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda by případně bylo vůbec možné a za účelem vyřešení otázky podjatosti otevřít protokol o hlasování ve věci sp. zn. 52 A 70/2023. Na uvedených závěrech Nejvyššího správního soudu by totiž zjevně nemohl nic změnit, protože je nerozhodné, jak jednotliví soudci hlasovali.