Vydání 2/2020

[6] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel vznesl jedinou kasační námitku spočívající v neústavnosti zákonného ustanovení, které v řízeních žalovaná a krajský soud aplikovaly. Z toho současně plyne, že jinak považuje napadený rozsudek krajského soudu za souladný se zákonem, nečiní sporným ani zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud však nepochybuje, že námitka neústavnosti zákonného ustanovení, jež ve věci bylo aplikováno, spadá pod přípustný kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jakkoli s ní nemůže být stěžovatel bez dalšího úspěšný, neboť není v pravomoci Nejvyššího správního soudu, aby si ústavnost zákona posoudil sám; v případě, že dospěje k závěru o rozporu ve věci nezbytně aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, musí věc předložit Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) postupem dle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[7] Současně platí, že si stěžovatel nemůže takový postup svým procesním úkonem vynutit. Úvaha o ústavnosti, popř. neústavnosti aplikovaného zákonného ustanovení spadá do rozhodovací činnosti soudu, jinak řečeno do rámce hodnocení důvodnosti žalobní nebo kasační námitky. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je přitom autonomní pravomocí procesního soudu v kterékoliv fázi řízení a v jakékoliv instanci, kasační soud si proto otázku ústavnosti aplikovaného zákona posoudí sám bez ohledu na to, zda a jak se touto otázkou, ať už z vnitřního popudu nebo k podnětu účastníka řízení, zabýval krajský soud; nelze-li zákon ústavně konformně vyložit, není namístě, aby soud vyšší instance vracel věc soudu nižší instance se závazným pokynem k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Platí také, že ústavnost zákona se presumuje a že k předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy je třeba závěr procesního soudu, tzn. jeho odůvodněné přesvědčení (nikoli jen pochybnost či nejistota), že aplikované zákonné ustanovení je v takovém rozporu s ústavním pořádkem, že ani nelze podat jeho ústavně konformní výklad, a proto je nezbytné takové vadné ustanovení z právního řádu odstranit derogačním zásahem Ústavního soudu.

[8] Důvod k takovému postupu Nejvyšší správní soud neshledal. Stěžovatel namítl neústavnost ustanovení § 5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, které účast osob ve výkonu trestu odnětí svobody (dále též „vězeň“) na důchodovém pojištění podmiňuje jejich zařazením do práce. Svou argumentací však míří jen na situaci, kdy vězeň do práce z nejrůznějších důvodů na straně vězeňské služby zařazen nebyl. Jinak jde totiž o ustanovení zcela neutrální a odpovídající všem ostatním skupinám pojištěných osob, jejichž účast na důchodovém pojištění je zásadně vázána na výkon práce (§ 5 zákona o důchodovém pojištění), resp. z pohledu získání potřebných dob pojištění na výdělečnou činnost, z níž je placeno pojistné do systému důchodového pojištění [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. V tomto ohledu napadené ustanovení nevyvolává žádné pochybnosti z hlediska rovnosti, resp. zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, jak plyne i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 58/2007-266 ze dne 21. února 2008, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1292/08 ze dne 8. července 2008; rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 130/2010-98 ze dne 30. listopadu 2010, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 666/11 ze dne 7. dubna 2011) a jak správně uzavřel i krajský soud.

[9] Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení čj. 4 Ads 130/2010-98 uvedl, že vězeň, který nebyl v určitém období zařazen k výkonu práce, nemohl získat dobu pojištění: „“. Tento závěr nepovažuje ani šestý senát Nejvyššího správního soudu za neústavní, neshledává ani, že by se v právní úpravě nacházela neústavní mezera v tom smyslu, že by z ústavního pořádku vyplývalo, že zákonodárce musí dobu, kdy vězeň nebyl zařazen do práce z důvodů na straně věznice, považovat za náhradní dobu pojištění, resp. zahrnout takovou osobu do okruhu pojištěných osob vymezeného v § 5 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Uvedené vyplývá nepřímo i z konstatování Ústavního soudu v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1292/08, podle něhož „“ Totéž bezpochyby dopadá i na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, dokonce přiléhavěji, protože na rozdíl od vazby se zde již ani neuplatní argument neviny.

[10] Výčtem osob, které jsou účastny na důchodovém pojištění, i když nevykonávají výdělečnou činnost, stát realizuje svou sociální politiku. Do takového výčtu zařadil osoby, které bez své viny po určitou dobu nevykonávají výdělečnou činnost, resp. vykonávají jinou činnost, která je společensky, z pohledu sociální politiky státu, přínosná nebo žádoucí, jak je zřejmé z § 5 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Nezařazením nepracujících vězňů do tohoto výčtu zákonodárce ústavní meze nepřekročil. V případě důchodového pojištění jde o realizaci základního sociálního práva dle čl. 30 Listiny, podrobnosti však má stanovit zákon (čl. 30 odst. 3 Listiny) a tohoto základního práva se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat právě jen v mezích tohoto zákona, který je upravuje. Zákonodárce má tedy v oblasti sociálních práv široký prostor pro uvážení, musí zachovat pouze podstatu a smysl uvedeného základního práva (čl. 4 odst. 4 věta první Listiny). Je proto v jeho pravomoci nezařadit do účasti na důchodovém pojištění osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, které z jakéhokoliv důvodu nepracují, neboť s ohledem na subjektivní trestní odpovědnost si omezení osobní svobody v důsledku odsuzujícího trestního rozsudku způsobily zaviněným jednáním. To, že mají omezenou možnost pracovních příležitostí po dobu výkonu trestu odnětí svobody, je pak omezením plynoucím z povahy tohoto trestu, resp. okolností jeho výkonu. Taková právní úprava sociálního zabezpečení sleduje legitimní cíl (jde o systém primárně pojistný, tj. legitimně postavený na placení pojistného, a v tomto smyslu zásluhový) a lze ji z uvedených důvodů považovat za racionální, jakkoli nemusí být (z hlediska trestní politiky, resp. prevence) nutně nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. října 2006; N 181/43 SbNU 57; č. 16/2007 Sb.). Stěžovateli také nic nebránilo, aby se po dobu, kdy nebyl účasten důchodového pojištění podle § 5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění, účastnil důchodového pojištění dobrovolně na základě přihlášky dle § 6 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění za předpokladu, že zaplatí pojistné. Tuto možnost měl jako kterákoliv jiná osoba za podmínek stanovených zákonem.

[11] Konečně pak to, že uvedené omezení účasti na důchodovém pojištění není uvedeno ve výčtu omezení osob ve výkonu trestu odnětí svobody v § 27 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemá pro posouzení kasační námitky žádnou relevanci. Toto ustanovení není vyčerpávajícím a uzavřeným výčtem všech možných omezení, která jsou s trestem odnětí svobody spojena – tento samozřejmý poznatek vyplývá i z nadpisu ustanovení, jenž zní „“. Účast na důchodovém pojištění je odlišnou materií a je komplexně upravena v jiném zákoně, tedy v zákoně o důchodovém pojištění.